Druhá velká válka

"Když spolu tančí gryfové a lvi, nic dobré z toho nevzejde." – Král Ferdinand IX. Efeldský o spojenectví Teruelu a Lorthenu

Obecné informace

Druhá velká válka je největším konfliktem známé historie mezi lidskými královstvími. Započala roku 602 p.i. útokem Teruelu na svobodné knížectví Dolnohradsko, které o několik měsíců později poráží a anektuje ke svému území. Na odpor se Teruelu staví jeho mocenský sok Alchenburg, který spolu s Boranem a Ravenou tvoří vojenskou alianci Svobodnou smlouvu. Císařství v reakci na to povolává do války své spojence Veronu a Lorthen se kterými tvoří tzv. Teruelskou ligu. Válka začala na pozadí již probíhajících konflitků – především rivské občanské války, zamrzlé dřevěno–mořské války mezi Ravenou a Lorthenem a dlouhotrvající nevraživostí a rivalitou mezi Boranem a teruelským arcivévodstvím Corrien Ben.

– Dosavadní průběh Druhé velké války a její největší bitvy

Průběh války

Detailní časová osa průběhu války k přečtení zde.

Napadení Dolnohradska a počátek války

Roku 600 a.i. začalo Teruelské císařství z dosud neznámých důvodů blokovat obchodní karavany mířící do Dolnohradska. O dva roky později Teruelská vojska po smrti dolnohradského knížete Vratislava Vranowicze vnikla na území knížectví a započala obléhání Nezamyslovy brány. Na pomoc Dolnohradsku přispěchaly posily z Boranu, Raveny a Alchenburgu. Teruelu se z Dolnohradska podařilo spojenecká vojska na půl roku vyhnat – ty se ovšem vrátily a s pomocí Lorthenských a Veronských posil a taktického umu maršála Otto von Krieka Dolnohradsko dobily. Rozhodující bitvou byla tzv. druhá bitva na stříbrobrodském mostě. Válka o Dolnohradsko je považována za začátek druhé velké války.

Druhá bitva o stříbrobrodský most

V druhé bitvě na stříbrobrodském mostě se odehrála roku 602 p.i. poblíž Dolnohradského hlavního města Stříbrného brodu z veliké části poblíž trosek bývalého kamenného mostu, který vedl do města. Ten byl před několika měsíci zbořen po bitvě, během tzv. první bitvy na stříbrobořském mostě, během které se spojeneckým armádám Dolnohradska, Boranu a Raveny podařilo odrazit útok Teruelské císařské armády a na nějakou dobu teruelská vojska z knížectví vyhnat. Ta se však vrátila o několik měsíců později s posilami v čele s maršálem Otto von Kriekem a jeho divizí Smrtihlavů. Bitva se odehrála během dvou dnů na zamrzlé dolnohradské řece. Spojenecká dolnohradská vojska byla poražena, přeživší boranští a ravenští vojáci se stáhli za hranice knížectví a dolnohradští se buďto vzdali, nebo se rozuprchli do tamních lesů odkud dodnes vedou partizánskou válku proti teruelským silám.

Vznik Teruelské ligy

Císařství jen několik týdnů po údálostech dolnohradské války iniciovalo vznik vojenského spolku Teruelu, Lorthenu a Verony – Teruelské ligy. Zakládající listina Teruelské ligy, tzv. Smlouva tří, byla podepsána na teruelském konuzulátu pro zahraniční věci lorthenským králem Attwellem Harlestonem, veronským velvyslancem při Teruelu a císařským konzulem pro zahraniční věci Johannem von Hesseltem. Právě Johann von Hesselt platí za myšlenkového otce Teruelské ligy. Fakt, že k podpisu Smlouvy tří došlo jen několik málo týdnů po dobytí Dolnohradska dává leckomu tušit, že se nejspíš jednalo stran Teruelu o promyšlený a dlouho připravovaný politický krok.

– Podepsání tzv. Smlouvy tří na teruelském konzulátu pro zahraniční věci bylo jedním z nejdůležitějších politických aktů posledních staletí

Bitva na Gowerské řece

Ravenský král Borick VII. „Tlapa“ Ravenský využil situace, kdy byl Lorthenský král Attwell Harleston mimo svou domovinu a podniká překvapivý výpad v západním Lorthenu, kde se již několik let dostaly tamní lorthenské a ravenské síly do patové situace na řece Gower během tzv. Dřevěno–mořské války. Část ravenského královského vojska v čele s králem Borickem VII. začala překročovat řeku Gower na jednom z místních brodů. Ravenští vojáci se však setkali se zdrcující salvou lorthenských lučištníků. Hned po té se ve zdánlivém zmatku dala ravenská vojska na úprk. Ve chvíli, kdy to viděl lorthenský princ Humphrey Harleston, velitel místních vojsk, vydal se se svými muži rozdrtit prchající ravenské jednotky. Lorthenští zahnali ravenské až na blízký kopec poblíž řeky Gower. V tu chvíli však ravenský král Borick VII. zavelel k otočení a na vrchu se postavil lorthenské armádě. Lorthenu vpadl do zad zbytek ravenských sil, který se mezitím ukrýval v přilehlých lesích a lorthenská vojska i s princem Humphreym tak ravenští obklíčili a po krátkém střetnutí porazili. Během bitvy se údajně měl střetnout sám ravenský král s lorthenským princem. Král Borick VII. Ravenský měl údajně sám mladého prince porazit i přes to, že byl oslaben šípem, který ho zasáhnul při lukostřelecké salvě na řece Goweru. Většina lorthenských vojsk, která nebyla pobita, byla vzata do zajetí a to včetně lorthenského korunního prince Humphreyho Harlestona, ten byl údajně následně uvězněn v Dubové tvrzi ve městě Waldenburk.

Podepsání Svobodné smlouvy

Odpovědí části Svobodných království na agresi Teruelu a vzniku Teruelské ligy bylo vytvoření obdobného vojenského paktu, Svobodné smlouvy mezi Alchenburgem, Ravenou, Boranem, Severní Rivou, která měla vyvážit vojenskou hegemonii Císařství. Tzv. Svobodná listina byla za veliké slávy podepsána na Efeldském Stříbrném dvoře alchenburgským králem Ferdinandem IX. Wallerem Efeldským, rivským králem Ištvánem Lonskim, boranským Král Idwe Ban Boranem XII., Thénem Skozalmem A'Stredebrek a ravenským králem Borickem VII. „Tlapou“ Ravenským. Svůj podpis a zapojení do Smlouvy přislíbil i lichtenbergský Král Mach II. Senkeldam, který však několik týdnů před podepsáním smlouvy umírá na černý mor – nově korunovaný mladý král Efan III. Senkeldam po svém nástupu na trůn podléhá tlaku lichtenbergské Zemské rady a od příslibu svého otce odstupuje. To velice rozlítilo především Alchenburg, který hned po těchto událostech do Altstatdu vysílá diplomatickou družinu, která má dodnes za cíl přesvědčit krále Efana III. o zapojení se do Smlouvy a druhé velké války.

Vypálení vesnice Forst

Během několik týdnů po podepsání Svobodné smlouvy došlo, především na alchenburgsko-teruelských a boransko-teruelských hranicích, k několika menším střetnutím mezi vojáky Smlouvy a Ligy. Druhá velká válka však dostala zcela nový rozměr po událostech vypálení jortlandského vesnice Forst.

Rivská občanská válka uvrhla celé západní království do chaosu a bídy. Byť válka probíhá mezi loajalistickým severem a vzbouřeneckým jihem, vzniklo během války nespočet frakcí a bojovných band, které se buďto nehlásily ani k jedné z válčících stran, nebo které se fakticky nezodpovídaly ani rivskému králi, či princi. Právě jedna z loajalistických skupin se měla střetnout se skupinou vzbouřeneckých vojáků na východě Rivy. Loajalisté měli vzbouřence porazit a zahnat až za hranice království, nedaleko do teruelského arcivévodství Jortland. Zde měli najít vzbouřenecké jednotky útočiště v menší jortlandské vesnici Forst. Tu následně loajalistická obklíčila a po neúspěšném vyjednáván s místními o vydání rivských vzbouřenců měli uzavřít brány vesnice a celý Forst vypálit. V plamenech vesnice tak měli najít smrt nejenom rivští povstalci, ale i stovky teruelských občanů. Vypálení Forst se tak stalo záminkou pro zapojení Teruelu a následně celé Teruelské ligy do rivské občanské války. Dodnes se vedou rozsáhlé spory o tom, jak přesně mělo k událostem dojít a co jim předcházelo. Někteří, především zastánci severní Rivy mají za to, že se jednalo o teruelskou, či jiho-rivskou operaci pod falešnou vlajkou. Jiní zase míní, že k události jako takové vůbec nedošlo a jedná se jen o fabulaci teruelské válečné propagandy.

– Vypálení vesnice Forst se stalo oficiální záminkou zapojení Teruelu do rivské občanské války

Zapojení do rivské občanské války

Vypálení Forstu bylo předzvěstí i záminkou zapojení Teruelského císařství do rivské občanské války, která v západním království probíhala již devět let od roku 594 p.i.. I přes to, že se má za to, že Teruel finančně podporoval Božimirova povstalecká vojska, do války jako takové se císařství nikdy oficiálně nezapojilo. Teruelský císař několik dní po vypálení Forstu vystupuju na teruelském Danielově náměstí před svým lidem s proslovem a oficiální deklarací zapojení Císařství do rivské občanské války.
Byla mobilizovaná část teruelských občanů, především v arcivévodství Jortland, které s Rivou sdílí své západní hranice. Velení nad císařskými vojsky v Rivě bylo svěřeno do rukou jortlandského arcivévody Kolomanna II. von Knittlefelda. Posíleným vojskům povstalecké Jižní Rivy se díky posilám podařilo posunout frontu rivské občanské války dále na sever po několika úspěšných bitvách. Arcivévody Kolomann byl však často kritizován kvůli vysokým ztrátám, které teruelské i jiho-rivské jednotky utržily i přes svá vítězství.
Jen několik týdnů po zapojení Teruelu a Ligy do občanské války, vysílá na rivské území své jednotky i sousedící Alchenburg a království Boran spolu s významnou finanční injekcí alchenburgského stříbra ve prospěch rivského krále Ištvána Lonskiho a jeho loajalistů. Vojska Svobodné smlouvy se přesunuly do Rivy pod vedením Baron Albera Bacha, alchenburgského vojevůdce, šlechtice a osobního přítele alchenburgského krále Ferdinanda IX. Wallera Efeldského. Vojska se setkala s muži vojevůdce rivských vojsk, vévody Sławomierze Kruszewskiho. Bachovi a Kruszewskimu se podařilo v bitvě u Bílé Lípy povstalecká vojska porazit a během několika měsíců posunout frontu války hluboko na jih, kde byla naposledy ve svých počátcích v roce 594 p.i..

Bitva na Sychravých lukách

Císař si nesl ústup vojsk Jižní Rivy a Teruelské ligy velice nelibě. Rozhodl se proto odvolat z vedení císařských vojsk Kolomanna II. von Knittlefelda a namísto něj do čela armády dosadit teruelského císařského maršála Otto von Krieka, který se dříve vyznamenal v válce o Dolnohradsko.
Císař využívá své moci nad církví a nechává oficiálně prohlásit alchenburgského krále Ferdinanda IX. Wallera Efeldského za kacíře a spiklence s temnými mocnostmi, načež vyhlašuje druhou mobilizaci, tentokrát nejen v Jortlandu, ale i Porhédí a ostatních teruelských arcivévodstvích. Otto von Kriek spolu s novými posilami a osobní divizí Smrtihlavů vydává do Rivského království.
První z bitev, ve které se Otto von Kriek střetává s Sławomierzem Kruszewskim, Alberem Bachem a vojsky Svobodné smlouvy se odehrává v Jižní Rivě poblíž hranic na tzv. Sychravých lukách. I přes to, že se k armádě nepřidali ještě všechny mobilizované jednotky, sebevědomý maršál se rozhoduje pro překvapivý útok na pozice Svobodné smlouvy.
Bitva na Sychravých lucích probíhá na podzimek roku 603 p.i.. Ráno před bitvou se spouští hustý déšť a kolem sedmé hodiny ranní maršál Otto von Kriek uskutečňuje svůj plán. Jeho vojsko manévruje, aby přilákalo pozornost nepřátelských sil na své pravé křídlo. Tím se jim podaří na několik hodin udržet pozornost vojsk Sławomierza Kruszewskiho, která čekají na hlavní útok. V tu chvíli von Kriek využije rychlého přesunu jeho těžkooděných jezdců, Smrtihlavů, na levé křídlo a zaútočí na nepřátelské síly z boku a zadní linie. Díky překvapivému útoku se mu podaří prorazit obranu nepřátel a způsobit chaos v jejich řadách. Vojska Svobodné smlouvy nebyla připravena na takovýto obrat a zmatené jednotky nebyly schopné udržet své řady. Von Kriekovy muži se prosekávají hlouběji do nepřátelského území, až se dostanou k velitelskému stanovišti. Bitva Na sychravých lucích končí jasným a rychlý vítězstvím maršála Otty von Krieka a Jižní Rivy. Generál Sławomierz Kruszewski a jeho zdecimovaná vojska jsou nucena se stáhnout a ustoupit zpět na sever Rivy. Bitva představuje zásadní obrat v druhé velké válce a posiluje pozici císařství a Jižní Rivy v boji o kontrolu nad Rivským královstvím.
Během bitvy byla zmasakrována až třetina severo-rivských a alchenburgských vojsk, která byla v dalších týdnech zahnána ve zmatku dobře organizovanými vojsky nepřítele. V obavě, že se teruelská vojska nepodaří zastavit přijímá rivský král Ištván Lonski nabídku azylu v alchenburgském hlavním městě Efeld, čímž si mezi severo-rivskými obyvateli vysluhuje četnou kritiku. Vojska Svobodné smlouvy a Teruelské ligy se v následujících měsících několikrát střetnou v menších bitvách a potyčkách ze kterých většinou vyjdou teruelské jednotky jako vítězné. Sławomierzovi Kruszewskimu se nakonec daří přeskupit svá vojska ve Slavibořském knížectví, kde se konečně postavila teruelskému nepříteli na úspěšný odpor. Je to právě Slavibořské knížectví a nedaleké město Slaviboř, u kterého se na poslední rok a půl zastavila fronta druhé velké války a rivské občanské války a obě válčící strany se dostaly do patové situace.

– Bitva na Sychravých lukách byla první bitvou rivské občanské války jíž se účastnil maršál Otto von Kriek; dodnes je považována za zatím největší porážku Svobodné smlouvy

Bitva v Cínové zátoce

Bitva v Cínové zátoce je prozatím největší námořní bitvou druhé velké války. Bitva se odehrála v Cínové zátoce v Alchenburgských vodách a střetly se v ní námořní síly Alchenburgu s námořnictvem Maricie a Verony. Alchenburgská flotila, vedená admirálem Ottmarem Steitzem na vlajkové lodi Hvězdný sokol, se utkala se spojenou teruelskou a veronskou flotliou pod velením veronského kapitána Tullia Maineho, který velel spojenecké flotile z vlajkové lodi Mořský tanečník. Bitva začala za svítání, kdy obě strany zahájily palbu z lodních balist a katapultů. Následně došlo k přímému střetu lodí, což vedlo k intenzivnímu boji na palubách. Bitva trvala několik hodin po kterých byly síly vyrovnané a obě strany se dostaly do patové situace. Obě strany utrpěly značné ztráty a ani jedna strana nedokázala získat rozhodující převahu. Zlom měl nastal v moment, když na palubu Hvězdného sokola vstoupil čaroděj Solomon Pendragon, člen alchenburgského magického Řádu Padlé hvězdy o kterém se již delší dobu spekulovalo, že se přidá na stranu Svobodné smlouvy v rámci bojů druhé velké války. V rozhodujícím okamžik měl údajně použít své magické schopnosti k vyvolání obrovské ohnivé vlny. Podle svědků se obloha náhle zatáhla temnými mračny a moře začalo vřít. Ohnivá vlna, kterou Pendragon vyvolal, smetla nepřátelskou flotilu devastující silou. Většina lodí Teruelské ligy byla zničena, mnoho z nich okamžitě vzplanulo a potopilo se na chladné mořské dno. Spolu s nespočtem teruelských a veronských vojáků a námořníků padl za oběť Pendragonově magii i kapitán veronského loďstva Tullio Maine. Magický útok způsobil zmatek a paniku mezi teruelskými silami, které se nedokázaly z tohoto úderu dostatečně rychle vzpamatovat. Ztráty na straně Ligy byly katastrofální. Většina lodí byla buď zničena, nebo těžce poškozena, což vedlo k okamžitému ústupu a definitivnímu rozpadu flotily a její linie. Naopak flotila Alchenburgského království utrpěla pouze menší ztráty a zůstala většinou nedotčena pouze s pár desítkami ztrát na životě. Bitva znamenala klíčový moment ve válce, který zlomil vojenskou moc Verony a Maricie na Západním moři a zajistil Alchenburgskému království kontrolu nad spojeneckými přístavy v Západním moři a nad rivským pobřežím. Solomon Pendragon byl následně oslavován mezi občany Svobodné smlouvy jako válečný hrdina. Především v Alchenburgu se z něj, po návratu části alchenburgského loďstva do Efeldu, stal národní lidový hrdina, zatímco pověst alchenburgského loďstva a přeneseně pak i krále Ferdinanda IX. Efeldského značně utrpěla. Byť bitva skončila pro Alchenburg vítězstvím, její výsledek ještě prohloubil nedůvěru prostého lidu v to, že je alchenburgský král Ferdinand IX. a jeho armáda schopný dovést království ke konečnému vítězství ve válce.

– Bitva v Cínové zátoce se stala jedním z rozhodujících soubojů v rámci druhé velké války, stejně jako temnou připomínkou ničivé moci magie použité na bitevním poli

Bitva na Popravčím vrchu

Bitva na popravčím vrchu je doposud poslední bitva druhé velké války, která se odehrála v noci z 35. na 36. dne polétí roku 605 p.i.. Bitva se odehrála u tzv. Popravčího vrchu na jihu Slavibořského knížectví. Bitvě předcházel koordinovaný útok na stanoviště Svobodné smlouvy, které měly za úkol varovat v případě teruelského útoku na pozice Svobodné smlouvy hlavní vojsko, které se nacházelo v rivském ležení na sever od Popravčího vrchu. Poražení těchto stanovišť umožnilo vojskám Teruelské ligy poměrně nepozorvaně obklíčit rivské ležení a vojsko Svobodné smlouvy. Doposud není jasné, jakým způsobem se k informacím o skrytých kontrolních stanovštích teruelští dozvěděli – má se za to, že za to mohla buďto špionážní síť Teruelu, nebo zrádce v řadách Svobodné smlouvy.

Teruelští zahájili útok na rivské ležení rozsáhlou salvou zápalných šípů, které uvedly vojenský tábor pod rouškou noci do chaosu. Následoval koordinovaný a skvěle řízený útok na hlavní pozici armády Svobodné smlouvy. Hned nato zahájili frontální útok na opevněné ležení. Bitva trvala několik hodin a podobala se spíše krvavé lázni během které padla nemalá část rivských i alchenburgských vojáků včetně generála armády Svobodné smlouvy barona Albera Bacha, kterému měl vzít život v souboji na bojišti teruelský lovec čarodějnic Siegfried Geis. Po úmrtí Albera Bacha převzal vedení nad armádou Sławomierz Kruszewski, který zavelel k ústupu z dlouho držených pozic na jihu Slavibořského knížectví na sever knížectví k hlavnímu městu Slaviboř.

Armáda Svobodné smlouvy opustila svoje ležení a zdecimovaná se stáhla za svitu vycházejícího slunce na sever až k městu Slaviboř, kde rozbila nový tábor pod hradem Panenská skála a začala s opevňováním svých nových pozic a celého města Slaviboř. Celé vojsko se ocitlo v nezáviděníhodné situaci, když je v kleštích v jejich nové pozici začaly z jihu svírat vojska Teruelské ligy a ze severu prokletý Rusavický hvozd, který se v posledních několika měsícíh rozrůstal v důsledku neznámé temné kletby, která měla padnout na město Rusavice na severu knížectví.

– Po drtivé porážce v bitvě na Popravčím vrchu se jednotky Svobodné smlouvy stáhly na sever k městu Slaviboř, kde rozbily tábor pod hradem Panenská skála