Víra ve Svatou Stvořitelku

I vesmír byl pustý a prázdný a do té pustoty a prázdnoty přišli dva Pradávní, jež Žena a Muž, Matka a Otec, Stvořitelka a Stvořitel jmenovali se.
– Kniha knih Liber Orbis, I. Slovo o Stvoření

Obecné informace

Víra ve Svatou Stvořitelku je nejrozšířenějším lidským náboženstvím známého světa. Mezi její nejrozšířenější církve patří a odnože patří církev

Potomků Hanielovových, církev Jáchymitská a Staroslovná. Údajnou kolébkou Víry ve Svatou Stvořitelku je prastaré lidské království Hebron. Víra napříč církvemi káže sexuální i materiální askezi, morální a duševní čistotu – i přes to je ale řadou organizací a církevních hodnostářů poselství Svaté Stvořitelky často překrucováno a zneužíváno.

Mytologie

Mýtus o stvoření světa

Podle církevní věrouky byl před Stvořením vesmír prázdný a temný, až přišli dva "Pradávní" - Stvořitelka a Stvořitel, který má být později znám jako Strážce. Společně stvořili celý svět, Nebesa i Podsvětí, zvěř i rostlinstvo. Při tom jim pomáhali jejich první potomci, nebeští Archóni. Poté Stvořitelka a Strážce zplodili Lidské pokolení, kterému byla darována země. Když bylo Stvoření dokončeno, Strážce ke Stvořitelce "vzplál velkým ohňovým citem" a znásilnil ji. Ta ho za jeho zradu svrhla a uvěznila do Podsvětí. Rozčilený Strážce rozdmýchal pekelné Ohně, které začaly kazit do té doby svědomitý a pobožný Lid.

Stvořitelka vyjevila Lidem devatero přikázání, které měly zaručit, že se jejich duše po smrti dostanou do jejích věčných Zahrad na Nebesích. Podle teruelské církve pak vyvolila Archa Teruela, aby Lidem vládl a udržoval jí dané zákony.

Stvořitelčiny zahrady a Strážcův chřtán

Stvořitelčiny zahrady, či také Zahrady na Nebesích, jsou bájným místem, kterému vládne ve své nekonečné moudrosti a laskavosti Svatá Stvořitelka. Vyhraněny jsou pro její Archy a všechny ctnostné duše zemřelých lidí, kteří žili morální život bez hříchu. Dle církevní nauky v Zahradách mají růst všechny druhy rostlin pozemského světa, v jejím středu však má být Stvořitelčin sad jabloní nesoucích zlatá posvátná jablka poznání – jedno z nich měli dle legendy Stvořitelčiny archové snést ze Zahrad prvním králům svatého království Hebron. Zahrady mají být obklopeny živou zdí ze stromů a její jediný vchod, kterým do nich prochází duše zemřelých, Trnovou bránu, střeží Arch Kaleb, který duše soudí a rozhoduje o jejich věčném osudu. Strážcův chřtán je opakem Stvořitelčin zahrad. Chřtán je místem, kam putují hříšné duše, aby zde byli navěky tráveny temnými plameny Střážcových útrob. Chřtán má dle Liber Orbis zapáchat sírou, peoritem a škvařícím se masem a má se jím rozléhat nekonečný pláč a sténání mučených duší, stejně jako Strážcův smích. Chřtán si řada učenců spojuje s tzv. Snem o Prvním ohni.

– Stvořitelčiny zahrady jsou bájným místem věčného blahobytu a slasti

Archové, Archoni a padlí Archoni

Archoni jsou podle legend první z dětí Stvořitelky, kteří jí společně se Strážcem měli pomáhat s formováním celého vesmíru. Archonů mají být desetitisíce, sedm nejvyšších Archonů se nazývají Archové, kteří lidem přinesli základní morální pravidla a pojem o tom, co je správné.

Podle Potomků Hanielových, stvořitelčiny teruelské církve, žil ještě Arch Teruel, který byl po stvoření světa vybrán Stvořitelkou, aby vládl lidskému pokolení. Proto mu byly sejmuty křídla a byla z nich ukována teruelská koruna. Rod von Teruelů má být přímou pokrevní linií Archa Teruela, prvního krále Teruelského království .

Po uvržení Strážce do Podsvětí na svou stranu získal Archa Jeziela a šest dalších Archonů, jejichž jména jsou z Liber Orbis známá. Má se však za to, že se na jeho stranu přidalo Archonů mnohem více. Křídla padlých Archonů mají být zčernalá a mrtvá a jejich celková vizáž děsivá a zvířecí. Padlí Archoni také církevní věrouka nazývá Démony, i když někteří učenci věří, že mezi Démony by se správně měly řadit i duše uvržené do Podsvětí, neboť některé podle Knihy válčí po boku padlých Archonů.

Archové

Arch Mitael, Stvořitelčina pravá ruka, ochránce Svatých Slov, nejvyšší Arch
Arch Kaleb, Stvořitelčin soudce, ten který rozhodne o osudu duší
Arch Danial, Stvořitelčin hněv
Arch Amalon, ten který uvrhnul Strážce do Podsvětí
Arch Ianos, ten který odvádí duše před Kalebův soud
Arch Jonael, který hrou na harfu započne Konec Světa

Padlí archové

Arch Jezial Padlý, princ Podsvětí
Padlý Archon Belzeb, pán much, princ obžerství
Padlý Archon Mimiel, princ násilí
Padlý Archon Sodom, princ sodomie
Padlý Archon Narciel, princ pýchy
Padlý Archon Liliel, princ rouhání
Padlý Archon Ananel, ten který při Konci Světa prozře a svrhne Strážce a Jeziela

Behemoth, Leviathan a Ziz

Podle církevní věrouky se z milostného aktu mezi Strážcem a padlým Archonem Sodomem zrodily tři stvůry - Behemoth, Leviathan a Ziz, které Strážce vyslal na zem, aby zde šířili jeho Plameny a zrádná slova. Behemoth působil na zemi, Leviathan na moři a ve vodách a Ziz na nebesích. Podle Knihy se tři stvůry pokusil Arch Daniel několikrát zabít, ale neúspěšně. Při Soudném dni mají nejdříve padnout Strážcovy vězněné duše, poté jeho padlí Archoni a jako poslední právě tři mýtické stvůry.

Sen o Prvním ohni

První vzpomínka každého člověka, který se na Kontinentu narodil, je na nekonečné jámy plné rudého žhnoucího ohně. Sen o Prvním Ohni je fenomén, který dodnes nebyl magickou ani vědeckou obcí objasněn. Přestože se najdou jedinci, kteří tvrdí, že žádnou podobnou vzpomínku nemají, jsou obecně považováni za lháře nebo pomatence. Každá z lidských kultur má pro První oheň jiné vysvětlení. Podle víry ve Stvořitelku byl každému člověku před jeho narozením vyjeven obraz Strážcovo chřtánu, aby se před ním měli lidé při svém životě na pozoru. Podle Kalmarenců jde o první vzpomínku duše na své vlastní stvoření, při kterém vychází z Věčného Ohně do matčina lůna. Veronští vědci naopak často tvrdí, že oheň, který lidé ve svých prvních vzpomínkách vidí, žádným ohněm není, ale jde o vnitřní stranu matčina lůna.

– Věčné plameny ve Strážcově chřtánu vyobrazené na fresce v alendeerském Chrámu svaté Anežky

Církve

Potomci Hanielovi

Potomci Hanielovi je státní církví Teruelského císařství Verony, Lorthenu a Rivy. Podle Potomků Hanielových, stvořitelčiny teruelské církve, žil ještě Arch Teruel, který byl po stvoření světa vybrán Stvořitelkou, aby vládl lidskému pokolení. Proto mu byly sejmuty křídla a byla z nich ukována teruelská koruna. Rod von Teruelů má být přímou pokrevní linií Archa Teruela, prvního krále Teruelského království.

Jáchymité

Jáchymité jsou druhou nejrozšířenější církví Svaté Stvořitelky. Svůj vliv si udržuje především ve Svobodných království Alchenburg, Boran, Ravena a Lichtenberg. Od Potomků Hanielových se odděluje během tzv. Prvního schizmatu po Sněmu u tří řek.

Staroslovní

Staroslovní jsou nejmladší církví Svaté Stvořitelky – i přes to je ale nejkonzervativnější a nejortodoxnější. Staroslovní se snaží obnovit původní myšlenky a výklad Víry ve Svatou Stvořitelku. Při této snaze se odvolávají především na kolébku víry Království Hebron. Staroslovná církev je oficiální církví Bruenu, Alendeeru, Morwenu a Velkocarství.

– rozšíření tří Stvořitelčinných církví i dalších velkých náboženství

Historie

Vznik církve

HebronStaroslovníHebronského království

Není zcela jasné, kde a kdy se Víra ve Svatou Stvořitelku poprvé objevila. Všeobecně se má ale za to, že kolébkou víry je prastaré království Hebron – z něj nejspíše pochází i častý symbol zlatého jablka, kterým především Staroslovní používají jako symbol své víry. Nejstarší dochované zmínky o Svaté Stvořitelce pocházejí z doby starší než 3 000 a. i. z tehdejšího Hebronského království.

Svatá válka

Teruelský císař Daniela II. přichází za svého panování s řadou odvážných reforem. Ty však nelibě nese jeho tehdejší největší mocenský sok, hebronský arcibiskup Siegmar. Po dlouholetých politických tahanicích arcibiskup Siegmar přichází roku 89 p. i. před ostatní arcibiskupy s údajně nově nalezeným rukopisem Liber Orbis, ve které však nebylo zmínky o archu Terulovi. Tím Siegmar zpochybnil božský původ předků vládnoucí rodiny Teruelu, základu absolutistické moci císaře. Sám sebe prohlašuje kvardiánem, ochráncem víry. S podporou velké části církevní obce vyhlašuje vznik takzvané Svaté země, která kopírovala hranice zaniklého Hebronského království. Tento teokratický stát vede přes dvacet let s Teruelem takzvanou svatou válku, během které vzniká i současný rytířský řád Jablečníků, jakožto elitní vojenská složka Svaté země. Po smrti kvardiána Siegmara, který umírá na černý kašel, získává Císařství potřebný impuls k útoku a svatou armádu ničí. Svatá válka končí, dává však záminku k pozdějšímu dělení církve.

První schizma – ustanovení Jáchymitů

Patnáct let po konci svaté války umírá teruelský císař a reformátor Daniel II. a korunu po něm přebírá jeho sotva dvanáctiletý syn Rodrik. Ten je obklopen rádci především z řad církevních hodnostářů a na plno se tak mohou znovu rozohnit debaty o pravosti Jáchomových listů. Dreihaltský arcibiskup tak roku 129 p. i. svolává koncil, který je dnes známý jako Sněm u tří řek.

Na něm jsou kromě pravosti Jáchymových listů projednávány i další církevní problémy, například upadající zájem prostého obyvatelstva o náboženské otázky především na severu Císařství a ve Svobodných královstvích. Je jasné, že církevní obec, která byla ještě před několika desítkami let pevná a jednotná, je po svaté válce nenávratně rozdělena. K rozdělení dochází i oficiálně, když arcibiskupové z většiny Svobodných království přijímají Jáchymovy listy za pravé a odmítnou tak božský původ teruelského císaře. To se děje i díky tichému souhlasu císaře Rodrika; fakt, který později mnozí označují za nespravedlivý kvůli Rodrikově nízkému věku. Císař Rodrik se tak do teruelské historie neslavně dostává pod přezdívkou dětský císař.

Na sněmu u tří řek tak de facto dochází k rozdělení Stvořitelčiny církve na dvě větve – Jáchymity, příznačně nazvané po arcibiskupovi Jáchymovi; a Potomky Hanielovi, nazvané po významném teruelském světci Hanielovi, jehož jméno bylo při sněmu častokrát skloňováno a na jehož teologii a učení se zakládá značná část oficiální teruelské věrouky.

Druhé schizma – ustanovení Staroslovných

Mnoho let na to chtějí lichtenbergští arcibiskupové zvednou zájem o víru povolením kázání a překladu Liber Orbis do místních jazyků a nářečí. To tvrdě odmítají arcibiskupové Alendeer, a Velkocarství, ve kterých se v té době těší církev velké oblibě. Dochází tak k dalšímu koncilu a dalšímu dělení. Roku 311 p. i. se tak ustanovuje církev Staroslovných.