003 - Geoobservatoř

General Summary

16. 9. 1226

Brzy ráno jsme vyrazili směrem na západ přímo skrz les, kde Markus tušil, že se nachází Nezián s jeho věcmi a snad i Lízou. Asi kolem třetí hodiny odpolední jsme dorazili ke skále, do níž přibližně ve 2/3 její výšky byla vytesaná nika. K nice stoupala cestička, po které jsme neohroženě vyrazili. Markus byl už nahoře, když jsme uslyšeli jakési cvaknutí. Vyšli jsme posledních pár schodech na prostranství, které mělo kruhový tvar a ve kterém byly uspořádány sloupy do tří kruhů: nejmenší vnitřní kruh tvořilo 12 sloupů, střední větší kruh byl složen rovněž z 12 sloupů a největší sloupoví tvořil jen půlkruh na vnější straně, odkud jsme přišli, a čítal jen 9 sloupů. Fabio podle svých dějepisných znalostí konstatoval, že se jedná o dílo neznámé kultury. Když jsme se na prostranství pořádně podívali, spatřili jsme 5 lidských soch v různých polohách, jako kdyby se před někým skrývaly za sloupy nebo hrály na schovku a najednou zkameněly. Pak jsme s hrůzou zjistili, že jedna z těch soch má podobu Markuse. Bylo tedy jasné, že se nejedná o vydařený umělecký počin místního kameníka, ale nejspíš o nějaké kouzlo. Fabio, jehož slavný pradědeček porazil baziliška a nyní hrdě obraz této nestvůry nosí na svém rodovém erbu, vzpomínal, co se o této stvůře tradovalo v jeho rodině. Nevzpomněl si ale na nic jiného než na to, co zná každý z pohádek, že kdo se baziliškovi do očí podívá, zkamení. Začali jsme tedy prohledávat svoje batohy, jestli nemáme u sebe někdo zrcátko, leč bezúspěšně. Líza by ho určitě měla, ale ta tu s námi nebyla, což vlastně nebyla až tak pravda, jak jsme měli za chvíli zjistit. Přemýšleli jsme, jak zrcadlo získat, ale nakonec jsme zavrhli všechny možnosti jako příliš zdržující. Fabio tedy využil svého štítu jako zrcadla a šel statečně prohledávat sochy. Když se vrátil z průzkumu, potvrdil, že je to opravdu Markus a co hůř, že vzadu leží ještě jedna socha štíhlé ženské postavy bez hlavy. Hrklo ve mně, a tak jsem se odvážila jít s Markusem sochu identifikovat. Nedisponovala jsem ovšem jako chrabří a movití rytíři lesklým štítem, takže mi musela stačit moje pánvička. Ještě že o její čistotu a lesk průběžně dbám (nutno dodat, že hlavně kvůli Líze, protože její panická hrůza ze špíny je věhlasná). Došli jsme bez úhony k ležící bezhlavé soše a bohužel jsem v ní opravdu poznala Lízinu krásnou postavu. Prohlédli jsme si pečlivě místo, kde byla hlava oddělena od těla. Jednalo se o čistý řez, nikde nebyly žádné úlomky. Zkusila jsem zjistit, zda je na vině magie a tak jsem si přihnula trochu odvaru z muchomůrky duhové, ale žádnou magii jsem nezjistila. Poreferovali jsme o nálezu ostatním a přemýšleli, co budeme dělat. Vybaveni štítem, sekerou a pánvičkou jsme se odvážili vstoupit do vnitřního kruhu. Tam nás překvapilo 25 stejných ornamentů, nepravidelně rozmístěných a vyrytých do kamenné podlahy. Dlouze jsme přemýšleli, co by mohly rytiny znamenat. Fabia napadlo, že by se mohlo jednat o tajnou mapu. Protože nás už nic nenapadalo, nezbývalo než se vydat jedním ze sedmi temných vchodů do útrob skály. Vůbec jsme netušili, kudy se vydat, jen jsme měli špatný pocit ze dvou severovýchodních otvorů, protože tímto směrem se dívaly sochy v momentě, kdy zkameněly. Konrád se podíval do všech vstupů svým trpaslíkovským superviděním a řekl nám, že ze severního vchodu jde chlad. Zažehli jsme lucernu a vydali jsme se tím směrem, už ani nevím proč. Po jednom sáhu jsme došli na molo, které ještě pokračovalo dva sáhy a které obklopovala temná chladná voda. Musela jsem se hodně snažit, abych Konráda přesvědčila, že nemá do vody házet kamínek. Slyšela jsem už totiž hodně příběhů o tom, jak někdo hodil do neznámého jezera kámen a probudil tak cosi velkého a hladového spícího na dně. Vrátili jsme se tedy na prostranství a vstoupili do severo-severozápadní místnosti. Asi jsme na něco museli šlápnout, protože se za námi spustila mříž a uvěznila nás v místnosti o rozměrech 4x3 sáhy. Začali jsme tedy místnost prohledávat. Její dominantou byl kamenný stojan uprostřed zadní stěny. Při jeho detailnějším prohledávání Agga zjistil, že se jedná o váhový mechanismus. Na pravé straně místnosti byla nika s dírami vytesanými do stropu a do země. Na první pohled zřejmé, že je ve stropě skrytá mříž. Na levé stěně byl výklenek, ve kterém byl také stojan a na něm malá truhlička. Když jsme ji otevřeli, našli jsme v ní podivný hlavolam. Srdce protnuté symbolem ženy a muže. Celkem rychle nám došlo, že musíme vysvobodit srdce a položit jej na váhový mechanismus. Provést to nám ale trvalo věčnost a důkladně zavařilo mozky. Mezitím se bez zjevného impulzu ozvalo cvaknutí a z bočních stěn vyjely šuplíky. Jeden byl přepažen přepážkou, takže byl dvoukomorový. Druhý byl jednokomorový. Oba šuplíky byly prázdné a nepodařilo se nám zjistit, k čemu slouží. Zvažovali jsme do nich vkládat hlavolam, ale nakonec k tomu nedošlo. Fábio se s ním pořád pral a nechtěl ho dát z ruky. Když už mu docházela trpělivost, položil naštvaně na stojan hlavolam celý. Hned jak to učinil, vylétly na nás odněkud blesky. Naštěstí se neškodně svezly po našich štítech, sekerách a pánvičkách. Experimentálně jsme si tak ověřili, že tudy cesta opravdu nevede a že si budeme muset hlavy lámat dál. Naštěstí Fabiovi přála štěstěna nebo je asi opravdu bedna a podařilo se mu to. Když jsme tedy položili na váhový mechanismus samotné srdce, vyjela z levého výklenku menší truhlička, ve které byly různé útržky papyru a kulaté žetony s nápisy. V současném okamžiku vyjela mříž ze stropu výklenku a zajela do děr na zemi a ve vstupní chodbičce naopak mříž zajela do stropu a my jsme byli vysvobozeni. Když jsme nad útržky a žetony pak dumali, napadlo nás, že na žetonech jsou názvy hlavních měst a na útržcích papyru popisy různých zemí. To by mohlo souviset s ornamenty vyrytými do podlahy uprostřed venkovního prostranství, pokud je pravdivá Fabiova teorie, že se jedná o mapu světa. Říká se sice „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“, ale my jsme suverénně nakráčeli do západo-severozápadní místnosti a opět jsme byli překvapeni, když za námi zacvakla mříž. Na zadní stěně prostorově identické místnosti byla jakási divadelní opona. V jižním a východním rohu místnosti byly výklenky a v každém z nich tyč s perforovanou koulí. Co nás ale zaujalo nejvíce, byly barevné nápisy, které se různě objevovaly a zase mizely na bočních stěnách místnosti. Vypozorovali jsme, že frekvence jejich objevování se opakuje a že se objevuje tato sekvence: O magii, O vás, O tomto místě, O dobru a zlu, O Bohu. Po chvíli opět vyjely z bočních stěn šuplíky, tentokrát oba přepažené přepážkami, takže tvořily dohromady 4 komory. Opět nás nenapadlo, co s nimi provést, a tak se Fabio a Konrád dali do zpívání, dá-li se tomu tak říkat, písní na témata, která blikala na stěně. Není divu že se nic nestalo. Vzala jsem to tedy do svých rukou, vymyslela několik veršů na téma O Bohu a zarecitovala je do perforované koule: „Tiamate, Tiamate,
tady nás to všechno mate,
modlíme se k tobě,
ať neskončíme v hrobě.“
K našemu údivu se ozvalo cvaknutí. Rozdělili jsme si tedy mezi sebe jednotlivá témata a dali se do básnění. Fabio složil báseň na téma O vás: „Vyrazili jsme z Javořiny,
mluvit za nás měly činy,
zatím jsme však ztraceni v hrobce,
snad to s námi nepůjde z kopce“
a Konrád na téma O dobru a zlu: „Dobro i zlo jsou strany mince,
rozeznat to nejde hladce,
i když mě to už začíná štvát (Konrád to řekl trochu jinak),
budem se s tím muset rvát“.
Další dvě cvaknutí nás motivovala k posledním dvěma básním. Já složila jednu na téma O tomto místě: „Tohle místo hlavu láme,
nejen Líze, ale všem,
snad nebude s námi amen
a neproměníme se v kámen.“
Nejednalo se sice ani o sdružené, střídavé, obkročné či přerývané rýmy, ale naštěstí zafungovaly. Poté, co Fabio přednesl báseň na poslední téma O magii: „“, ozvalo se poslední cvaknutí a ze země opět vyjel stojan s krabičkou. V krabičce byly další útržky papyru a žetony s dalšími názvy. Do západní místnosti jsme vstoupili a už jsme věděli, co nás čeká. Šlápli jsme na neviditelnou dlaždici a mříž se za námi zavřela. Místnost měla stejný tvar jako ty předešlé. Uprostřed zadní stěny byl opět stojan a vedle něj zprava i zleva páky. Za stojanem na stěně poblikávaly dva nápisy: „Jeden říká pravdu. Druhý říká lež.“ Na bočních stěnách byly opět výklenky a v nich sochy, které jsme si nijak neprohlédli. Dostala jsem totiž geniální nápad, že jeden z nás vezme za červenou páku a řekne „Tahle páka je červená“ a druhý vezme za černou páku a řekne „Tahle páka je červená“. Tak vlastně řekne jeden pravdu a jeden lež. Fabiovi se to moc nezdálo, pořád říkal, že už tuhle hádanku někde slyšel. Ale já už byla asi unavená a tudíž sebejistá a v přesvědčování horlivá. Nakonec jsme tedy uskutečnili můj návrh, který ovšem nedopadl úplně tak, jak jsem si představovala. S Fabiem jsme současně zatáhli za obě páky, Fabio za červenou a já za černou. Ve stejný okamžik, jako se vysunul ukrytý stojan s truhličkou s ústřižky a žetony, se na mě vyřítil blesk. Tentokrát se ale nesvezl po pánvičce, ale zranil mě. Později, když jsem nad tím přemýšlela, kde se stala chyba, tak mi došlo, že jsme měli asi zatáhnout jen na jednu páčku a která je správná poznat nějak podle těch soch. Nu což. Když jsme vstoupili do západo-jihozápadní místnosti, čekalo nás milé překvapení. Žádná mříž se za námi nezavřela. Na bočních stěnách byly 4 výklenky a v každém z nich si na holografickém křesílku hověl hologram nějakého urozeného tlouštíka. Uprostřed místnosti byl holografický stůl a na něm holografické talíře, sklenice a příbory. U zadní stěny stála opravdická komoda s opravdickým nádobím a příborníkem. Chvíli jsme se rozmýšleli, co s tím, když jeden z holografických šlechticů promluvil: „Já mám takovou chuť na něco houbového. A zapil bych to něčím alkoholickým.“ Druhý šlechtic se přidal s tím, že by si dal k jídlu něco kyselého a k pití něco halucinogenního. Třetí šlechtic si objednal léčivý pokrm a sladký nápoj a čtvrtý k jídlu něco žlutého a k pití něco tmavého. Došlo nám tedy, že těmto jedlíkům budeme muset uvařit něco, co by jim přišlo k chuti, pokud chceme dostat další útržky a žetony. Vysypala jsem tedy obsah svého batohu a vymýšleli jsme, co bychom komu mohli nabídnout. Nebylo toho zase tolik, tak jsme se vydali hledat něco vhodného do okolí chrámu. Naštěstí je zrovna léto a tak jsme snadno našli kyselé citrony a žluté banány. Rozdělali jsme oheň a dala jsem se do vaření. Už jsem měla skoro první pokrm hotový, když nás Konrád nenápadně upozornil, že slyší cosi šustit za nedalekým keříkem a že nás asi někdo pozoruje. Konrád chtěl, abychom ho zastřelili, ale nepřesvědčil nás k tomuto radiálnímu kroku a navíc stejně nikdo nemá luk a šípy. Najednou jsme však viděli, že se keřík ohnul až k zemi (pravděpodobně zase jeden z Aggových podivných kousků se dřevem) a za ním se krčila ženská postava v maskovaném plášti. Zavolali jsme na ni, aby nám řekla, kdo je a proč nás sleduje. Přišla k nám a představila se jako Nikea. Pověděla nám, že nás sleduje už od Javořiny, protože se k nám chce přidat s cílem najít Lízu. Je obchodnicí s whiskey v Ife a Líza je její kamarádka ze studií. Vzpomněla jsem si, že Líza mi opravdu při poslední návštěvě pověděla, že má v Ife dobrou přítelkyni. Nikea má prý nyní potíže s obchodem a potřebovala od Lízy poradit. Vydala se tedy za ní do Javořiny, a když jí tamní obyvatelé řekli, že zmizela a že ji hledáme, rozhodla se nás dohnat a přidat se k nám. Kluci byli trochu nedůvěřiví a tak ji podrobili křížovému výslechu, ze kterého získali dojem, že Nikea, která zná i Lízinýho strýce Mariona, mluví pravdu. Já mezitím pokračovala ve vyváření. Obětovala jsem jeden klobouk Altarovy zhouby a uvařila houbový pokrm s trpaslikovicí. Druhému jedlíkovi jsem uvařila rybu s citronem a halucinogenní odvar z lysohlávky olympské, třetímu pak topinky s česnekem a medovou citronádu a čtvrtému banány s Nikeynou whiskey z lišejníku. Všichni jsme se vrátili do místnosti s jedlíky, naservírovali jsme jim pokrmy a nápoje na jídelní servis, uslyšeli cvaknutí a s radostí sledovali, jak ze skryté dlaždice vyjíždí stojan s truhličkou. Vzali jsme si z truhličky další svitky papyru a žetony a vrátili se na nádvoří. Ukázali jsme Nikee sochu Makuse a bezhlavou Lízu a ona oba dva okamžitě se slzami v očích identifikovala. Rozhodli jsme se prozkoumat severo-severovýchodní místnost, protože do východo-severovýchodní jsme se báli, jelikož tím směrem se upínaly oči zkamenělých soch, a v té severní bylo jen jezero s chladnou vodou. Když jsme vstoupili do místnosti, opět se za námi spustila mříž a oddělila nás tak od Aggy, který šel jako poslední. Na protější stěně byl výklenek a v něm na podstavci stála socha bojovníka s mečem. V rozích trčely dvě tyče s koulí. Nikea sáhla na jednu z nich, ale nic se nestalo. Když jsem sáhla současně na druhou, kamenná socha bojovníka oživla a zaútočila na překvapeného Fabia. Fabio s Konrádem začali se sochou bojovat, ale když jsme s Nikeou pustily tyče, kamenná socha se vrátila na podstavec a strnula. Zjistili jsme, že zranění, která jí kluci uštědřili, se jí vyléčila, a tak jsme usoudili, že ji musíme zabít dříve, než se vrátí na podstavec, který ji zřejmě léčí. Musela jsem tedy s Nikeou po celou dobu držet tyče a kluci statečně bojovat. Nebylo to vůbec snadné, Fabio přišel k těžkým zraněním, ale nakonec sekyra v rukou velkého bojovníka Konráda sochu roztříštila (nutno dodat, že nebýt mého čarovného vrhu hmoždířem, který utrhnul soše ucho, jen Tiamat ví, jak by souboj skončil). Když se socha roztříštila, ozvalo se již očekávané cvaknutí a my si vzali z truhličky to, co nám zaslouženě náleželo. Šli jsme se podívat, kde je Agga, a ani nás moc nepřekvapilo, že šel sám z nudy zkoumat molo u jezera, šlápl na ukrytý mechanismus a uvěznil se tam. Agga prohledal celou místnost, ale nic kromě jezera v ní nenašel. Proto jsme usoudili, že mechanismus ovládající mříž bude nejspíš pod vodou. Voda byla velmi chladná a potápět se v ní by mohlo stát Aggu život. Napadlo nás tedy jít ven pro dřevo a rozdělat před místností oheň, aby se pak mohl Agga zahřát. Fabio, uzdraven léčivým macerátem z pamperky hojivé, zalehl k posilujícímu odpočinku. Zatímco jsme s Konrádem sbírali dřevo na oheň, Nikea vymyslela skvělý plán, jak prozkoumat dno jezera a nepřijít k úhoně utonutím či podchlazením. Tak nějak jsem tušila, že Nikea studovala stejně jako Líza v Ife kouzelnické umění, a nyní se tato domněnka potvrdila. Agga sice chvíli protestoval, neboť se mu nelíbila představa proměnit se v obojživelníka, ale nakonec se nechal přesvědčit. Nikea mu tak kouzlem umožnila na několik minut dýchat pod vodou a neprochladnout. Nasbírali jsme Aggovi kameny, které jsme protáhli mřížovým, a on je dal do ranečku a nechal se tak stáhnout na dno jezera, které bylo něco kolem 10 – 20 sáhů hluboké. Netrvalo to ani moc dlouho a uslyšeli jsme cvaknutí a uviděli jsme, jak se otevřela mříž a vyjela truhlička s pokladem. Pak se vynořil i celý rozzářený Agga, který byl připoutaný za lano, a ani se nepotřeboval ohřát u ohně. Našel prý na dně jezera otevírací mechanismus celkem brzy a snadno. Nyní nám zbývala ještě poslední neprozkoumaná místnost, které jsme se nejvíce obávali. Nejdříe Agga prozkoumal místnost svou „teleskopickou“ holí, ale na nic zvláštního nenarazil. Pak Nikea vylovila z batohu cestovní kosmetické zrcátko a podívala se skrze něj do místnosti. Uviděla v něm na protější stěně svůj odraz, takže jsme usoudili, že je na ní nástěnné zrcadlo. Došlo nám také, že když jsme byli v místnosti s jedlíky a viděli nějaký pohyb v této místnosti, tak to byl zřejmě odraz nás samotných! Jinak místnost nejevila známky života, tak jsme do ní vstoupili. Podél stěny se vstupem visely dva závěsy a na každé boční stěně byla tři velká nástěnná zrcadla. Agga opatrně procházel místností, ale když dosáhl úrovně prvních zrcadel, objevil se zase na začátku. Zkusili jsme to také, ale všechny nás zrcadla vrátila zpět ke vchodu. Fabia napadlo přikrýt zrcadla závěsy, ale bohužel se tím nic nezměnilo. Pak napadlo Aggu proplazit se mezi zrcadly a překvapivě se mu to povedlo a doplazil se tak až k přednímu zrcadlu! Následovali jsme ho tedy a tak se nám podařilo zrcadlové kouzlo obejít a sešli jsme se všichni u předního zrcadla. Když jsme se ho dotkli, ozvalo se úlevné cvaknutí a vyjela truhlička s posledními svitky a žetonky. Byli jsme rádi, že se nám nic nestalo a že je možná naše teorie o baziliškovi lichá… Vrátili jsme se na nádvoří, kde jsme se pustili do luštění šifry. Museli jsme z ústřižků s texty a z nápisů na žetonech skládat pomyslnou slepou mapu Almérie. Přiřazovali jsme k sobě země, hlavní města, další významná města, určovali řeky, velehrady a národnosti. Byla to velmi zdlouhavá a vyčerpávající práce a tak není divu, že jsem stejně jako Fabio, jehož geografické znalosti by se nám hodily, usnula. Probudilo nás až cvaknutí, když ostatní položili na 25 rytin v podlaze vnitřního kruhu nádvoří zřejmě správně žetony a aktivovali tak nějaký mechanismus… Uprostřed nádvoří vyjel z podlahy podstavec, který byl zakončený jakoby rozevřenými dlaněmi, zřejmě vyžadující předmět kulatého tvaru, kterým jsme nedisponovali (zatím). Také jsme si povšimli, že otvory do místností, kde jsme předtím plnili různé úkoly, jsou nyní zazděné nebo se alespoň zdají být. Zároveň se prostorem pronesla věta v cizí řeči, ze které Agga, který se pasoval do role nejchytřejšího z nás, usoudil, že se jedná o otázku. Bohužel bez znalosti tohoto cizího jazyka jsme nepochopili, jakou. Už jsme byli po těch všech rébusech, úkolech a mechanismech tak znavení, že jsme sešli pod chrám a utábořili jsme se.