11.3.2024 - Bludičky a Bludníci Report
General Summary
V temnotách sudů a svých myšlenek
Nad Porstmouthem 25. prosince dopoledne stále visela ta podivná mlha a v ní nekonečně ztracení obyvatelé. Jenže teď už to nebyli jen obyvatelé, ale i ti, kteří si mlhu povolali. První byli ztraceni uvnitř temnoty svých myšlenek někde uvnitř sudů a beden. Druzí uprostřed přístavní zátoky na svázaných člunech odkázáni na jednu Bludičku, která jako jediná věděla naprosto přesně kde je. Mlha dokázala mást i smysly Iljovi i když v ní vlastně nebyl. Začínal ztrácet orientaci, protože nebylo slunce, nebyl čas a zvuk se tady šířil divně, takže bylo těžké hledat směr kudy jít. Nora v něj vkládala zbytek své důvěry a on jen matně tušil, kam mají plout. Stačila relativně malá odchylka a vyplují s čluny do mořských proudů a dřív, než si to stačí uvědomit budou na volném moři uprostřed téhle mlhy.
Navíc začínalo být jasné, že plán má díry v tom, že vlastně nikdo neví v kolik má která strana co udělat. Nezbývalo než čekat, že se něco stane, a že to něco bude hrát v jejich prospěch.
Anna Lawson
Nemohla se v sudu pořádně hnout. Nemohla se pořádně nadechnout. Ruce a nohy už necítila. Jen bolest v zádech z nepohodlné pozice nechtěla zmizet, jako to naštěstí milosrdně přestalo v končetinách. Chvíli myslela, že se zblázní, protože ruce a nohy měla jako v žiletkách a bolest nechtěla ustoupit a nemohla s tím nic dělat. Když už to nemohla skoro vydržet, tak si uvědomila, že ruce a nohy prostě přestaly existovat. Ale tím muka nekončila. Ve tmě sudu nebylo na co myslet. A věděla, že musí zaměstnat hlavně hlavu. Potřebovala myslet. Když přestane myslet, tak se zblázní, protože hlava začne kreslit ty nejhorší představy. A tak myslela. Na domov. Na rodiče. Na dědečka, který ji učil lovit ryby. Na Alfréda, který ji tajně učil střílet veverky. Na Idu, která zemřela za ideál. Nedovedla si představit, co to bude znamenat být v odboji. Byla z toho vystrašená. Viděla věci, o kterých se jí před tím nezdálo. A zároveň tušila, že ještě uvidí věci a zažije věci, na které radši nemyslet.
Jenže Anna je člověk, který se chová jako uhlík. Když ho dostatečně zmáčkneš dostaneš diamant. Anna se z mučení v sudu vzpamatovala a vzešla tvrdší a odhodlanější pokračovat dál, než kdykoliv před tím.
Martha Phillips
Zuřila. To byl tak dementní nápad se nechat zavřít do krabice. Nemohla se hnout, všechno jí bolelo palčivou bolestí. Ne, takhle si život v odboji nepředstavovala. Chtěla odejít pryč z domu, aby zažila dobrodružství, ale rozhodně jí nenapadlo, že prožije takové mučení. Nejhorší byla vlastní hlava. Neustále vykreslovala představy, jak se topí v bedně, která omylem spadla do vody. Zuřivost se začínala přelévat v beznaděj. Musela ven. Musela hned ven. Jenže se nemohla ani hnout. Vůbec nevěděla, jak se odsud má dostat. Neměla sílu udělat vůbec nic.
Když se víko otevřelo a Emanuel ji dostal ven, chtěla někoho hrozně zbít. Uškrtit, prostě si vybít strašlivou zlost. Zlost sama na sebe, na svoji neschopnost.
Margareth Higgins
Když konečně ustoupila řezavá bolest z rukou a nohou a podařilo se jí utřít aspoň trochu slzy, které se jí hrnuly z bolesti do očí, zjistila, že se nachází v nanejvýš zajímavém stavu. Věděla, že má ruce a nohy. Rozum jí jasně říkal, že je přece musí mít, že jí nemohly upadnout. Ale zároveň v nich neměla žádný cit. Ruce a nohy prostě přestaly existovat. Zkoušela pohnout prsty, o kterých věděla, že je musí mít, ale v té tmě je neviděla. Žádná odpověď. Jako by myšlenky zapadly do hustého bláta a nemohly dojít na konec cesty. Přemýšlela, jak se dostane ven. Představa, že se bude muset obejít bez rukou a nohou do konce života se jí nelíbila, takže začala přemýšlet, jestli by nemohla žít jako housenka. Jestli by se nemohla píďalit po zemi. To jí přišlo svým způsobem zábavné. Když si sama sebe představila, jak se píďalí po pastvině a nahání husy na pastvu.
Pak se víko konečně otevřelo. A uviděla značně přepadlý Emanuelův obličej. Vyndal jí z bedny jako hadrovou panenku. A okamžitě ucítila, že ruce a nohy jsou tam kde mají být. Znovu se dostavila bolest. Schoulila se do rohu, aby nikdo nemohl vidět její slzy.
Mary Gallagher
Snažila se v sudu moc nemlít, aby se neprozradila, ale zároveň hodně měnit pozici, protahovat nohy a ruce, aby přešlo to strašlivé brnění, které bylo vytáčející. Řezající do mysli jako rozpálený drát. Bojovala s tím, ale brnění pomalu začalo přecházet v ostrou bolest, jako by ji řezaly žiletky. Z té bezmoci byla vzteky bez sebe. Přála si jediné, aby to co nejrychleji zmizelo. Aby to skončilo. Nemohla to vydržet. Chtělo se jí křičet, aby jí konečně někdo našel a vytáhl z té bedny. Každá minuta byla k nevydržení. A pak najednou bolest ustoupila a přišlo nic. Přišla o ruce a nohy. Ty prostě přestaly existovat. Mozek je vytěsnil, vypnul, protože už to taky nemohl vydržet. Vyčerpaná usnula.
Probudilo jí až když se její sud začal koulet po palubě, protože to trochu promasírovalo ruce a nohy, které zase začaly bolet. Zakousla se do lemu košile, aby nekřičela.
Elisabeth MacKinnon
Snažila se na to nemyslet. Ale vzpomínky se vracely. Najednou už nebyla zavřená v bedně, ale ve skalní průrvě, kam jako malá zapadla. Byla zase tam. Kde tři dny zůstala zaklíněná. Volala o pomoc, ale nikdo jí neslyšel, až přišla kompletně o hlas. Zase byla v té tmavé škvíře a čekala, jestli ji někdo najde. Byla jí zima, bolelo jí celé tělo, jak byla z pádu odřená. Měla šílenou žízeň jak křičela o pomoc. Začínaly jí opouštět síly. Nechtěla to znovu prožít. To čekání na pomalou smrt hladem a žízní. Tehdy ji na konci 3. dne našli na pokraji smrti. Je to jen sen. Není to skutečné. Je to jen sen. Není to skutečné. "Chan eil ann ach bruadar, chan eil e fior. Chan eil ann ach bruadar, chan eil e fior. Chan eil ann ach bruadar, chan eil e fior. Chan eil ann ach bruadar, chan eil e fior. Chan eil ann ach bruadar, chan eil e fior. Chan eil ann ach bruadar, chan eil e fior."
Character(s) interacted with
Na břehu moře, nedaleko Portsmouthu
by DALLE
Stál na břehu Portsmouthské zátoky a díval se na mlhu, která pomalu zakrývala celý přístav, až nakonec zakryla i jeho. Tohle bylo něco, co už nepocítil strašlivě dlouho. Tady někdo aktivně používal pradávnou sílu běsů. Měl za to, že nikdo takový už na světě nechodí. Měl za to, že lidé na tuto sílu už konečně zapomněli.
Ale teď stál přímo uprostřed mlhy, která se ho snažila za každou cenu vytlačit ven. Cítil jak na něj mlha tlačí a snaží se ho dostat ven ze sebe. Nepatřil do ní. Ale také věděl, že mu mlha neublíží. A naopak zakryje slunce, takže se nebude muset bát nenadálého slunečního svitu. Poklekl do mokrého mrazivého písku. Opatrně rozepnul zadní zapínání kabátu. A roztáhl svá křídla. Začal větřit. Někde tady bude někdo, kdo se dřív nebo později prozradí. Zavřel oči a začal poslouchat. Pátral po tom hlase, který pronese slova běsů. A pak si pro něj dojde. I v téhle mlze. Začalo ho zaplavovat vzrušení z lovu.
Emanuel Ernest
Nora
Bolest těla a peklo duše by Emanuel Ernest
Report Date
12 Mar 2024
Primary Location
Komentáře