9.12.2024 - Na cestě do Manchesteru - Report
General Summary
Vánicí
Vítr hnal neutuchající záplavu vloček temnou nocí. Koně s kočárem se prodírali sněhem čím dál obtížněji. Geroge seděl na kozlíku a držel prokřehlýma rukama opratě. Vedle něj se choulila Herbí. Vzadu v kočáru spala Mary, teď už klidným spánkem vysílení. Zabalili ji do všeho, co měli. George dokonce udělal docela odvážnou vloupačku a ukradl nějaké koňské deky ze stájí. Nebylo to nic moc, ale každá vrstva se počítala. Rtuť teploměru padala k -10°C. George doslova cítil, jak celou tou vánicí proudí bzučení. Tohle nebyla obyčejná sněhová bouře. Tuhle bouři hnala nějaká vyšší moc.
George doufal, že se mu podaří dorazit do Peterborough dřív, než tady všichni zmrnou. Jenže v té vánici nebylo vidět vůbec nic. Viděl sotva pár metrů na cestu, kam lehce pronikalo světlo petrolejových lamp. Ty měly naštěstí dostatečně krytý plamen, aby je ani tahle vichřice nedokázala sfouknout. Herbí začínala mít promodralé rty a George věděl, že mu mrznou ruce. Tohle byla prekérka. Neměl žádné dřevo, kterým by se mohli zahřát. Když vyndá jednu petrolejouvou lampu, tak si byl jistý, že ji vítr zhasne. Doslova cítil to volání nesoucí se temnotou. Ta lidská touha se v těžkých chvílích chránit vírou a nadějí. Úplně cítil tu potřebu vyslovit ta slova: "Ó mocný Velesi, chraň své služebníky a proveď je touhle nepřízní." Jeho mysl si představovala postavu ve vlajícím plášti s rohy na hlavě, jak stojí s pozvednutou holí uprostřed pole a svým mocným hlasem posiluje bouři. Jen kvůli tomu, aby lidé v ní mohli žádat jeho přízeň, prosit o jeho milost.
Jenže pak si vzpomněl na Alici. A na její slova. A věděl, že se musí spolehnout sám na sebe. Na svoji víru v sebe sama. O to víc, ho překvapilo, když uslyšel hlas Herbí vedle sebe: "Velebná Mokoš, prosím tě shlédni na dvě ztracené duše uprostřed téhle bouře a pomoz nám projít. Snažně tě prosím." Mluvila se zavřenýma očima, možná dokonce jenom ze spaní. Jenže její slova zněla tak opravdově. Vlastně ani nevěděl, proč to dělá, tiše těch několik slov zopakoval: "Velebná Mokoš, prosím tě shlédni na dvě ztracené duše uprostřed téhle bouře a pomoz nám projít. Snažně tě prosím." Byl to zvláštní pocit. Je to jako by opratě vozu svěřil někomu cizímu. Jako by se opřel o někoho cizího, kdo mu pomůže v těžkých chvílích nést břímě.
Probudil ho jemný teplý dotyk na tváři. Ležel na sněhu vedle vozu. Nad ním stála Alice s divoce vlajícími vlasy a jemně ho hladila po tváři, aby se probral. Nabídla mu ruku a zvedla ho až nečekaně velkou silou ze země. Přešla k Herbí a probrala jí stejným způsobem. Bezeslova. George si všimnul, že Alice skoro jako by zářila vnitřním světlem. Vykročila do bouře a pokynula jim, aby nasedli a jeli dál.
George otevřel oči a stále seděl na kozlíku. Vedle něj se třásla zimou Herbí a snažila se třením zahřát. "Byl to jen sen? Nebo to byla skutečnost? nevěděl.
To, že dojel do Peterborough poznal až v okamžiku, kdy ho zastavily dvě postavy vynořivší se z temnoty noci. Byli to vojáci zabalení v zimních kabátech. Jejich výstroj byla celá omrzlá a vypadalo, to že by tu nejradši nebyli: "Stát, kdo jste, kam jedete a co vezete?" zeptal se voják nalevo podrážděným hlasem.
George se nenechal zastrašit. Těhle situací už zažil strašně moc: "Jsem Percy Hill, jedu se svojí nevlastní sestrou Herbí Watsonovou, vezu svoji nemocnou ženu Mary Hillovou a jedu do Market Deepingu."
Voják vlevo vyndal z kapsy složené papíry a v chabém světle se na ně zadíval. Pak se pořádně podíval na George. "Takže někoho hledají. A vsadím se, že vím koho," pomyslel si George. Voják zakroutil hlavou a ten druhý řekl: "Dobře, ale musíme prohledat váš vůz."
George řekl pevným hlasem: "Je tam jen moje nemocná žena. Potřebuju dojet někak pod střechu do tepla. Už takhle jsme na cestě déle, než jsem chtěl!"
Ale voják se nechtěl nechat odbýt: "Nemůžu vás pustit dál, než to prověříme. Otevřete dveře!"
George neochotně seskočil z kozlíku a přešel ke dveřím. Snažil se držet mimo světlo lucerny, aby si vojáci nevšimli temných hnědých skvrn od krve na rukávech, jak pomáhal Alici držet tlakový obvaz na Mariině ráně. Přistoupil ke dveřím a otevřel je. Doufal, že pach koňských dek přehluší jemný odér krve, který v kočáře stále byl. Musejí se ho zbavit ještě teď v noci, protože ve dne bude zaschlá krev vidět. Peterborough je konečná, kam dojeli. Dál budou muset nejspíš pěšky. Voják nahlédl dovnitř a zavětřil. George se v tu chvíli vrátil myšlenkami zpět a uvědomil si nebezpečí. Svěsil ruku k opasku, kde měl pod zimním kabátem revolver.
Voják ale naštěstí ohrnul nos: "To jste ji nemohl zabalit do nějakých lepších dek? Vždyť to smrdí jak týden nemytý kůň."
"Jenže tyhle deky jsou dvakrát tak tlusté než ty obyčejné. Musejí udržet koně v teple i v tom největším mrazu. A když udrží koně, proč by nemohly člověka?"
"No jo, no jo, konec konců je to vaše žena a ne moje," uchechtl se voják a zavřel dveře. "Jeďte! Na náměstí je ještě otevřená hospoda, tak se tam zahřejte," odbyl je nakonec voják.
George nastoupil na kozlík a pobídl koně, aby pokračoval dál. Jen koutkem oka postřehl, že vojáci si sundali z ramen pušky. Rychle si přehrával v hlavě celý rozhovor a usilovně přemýšlel, kde udělal přešlap a čím se prozradil.
Voják v pravho houknul: "Hej, počkejte. Z Oundle je to kousek a do Stamfordu byste to měl lepší jet přímo. Co tady děláte takhle pozdě večer?"
George se na něj podíval: "Nejedu do Stamfordu, ale do Market Deepingu. A to odkud jedu, jste vědět nechtěl," řekl George klidným hlasem. Jakmile voják začal mluvit, poznal George, že je to klasická hra, když chcete někoho nachytat při lži. Podhodíte mu fakt a pokud si to na místě vymyslel, je velká šance, že si ze stresu nebude pamatovat co řekl na začátku.
"A odkud to teda jedete? Když ne z Oundle?"
"Jedu z Chatteris. Od své báby a jedu do Market Deepingu domů. Moje žena bohužel během svátků onemocněla, tak se vracím zpět."
Voják pokynul skloněnou hlavní v gestu, aby pokračovali. "Jeďte, ať se vaše žena brzo uzdraví."
George prásknul opratěmi a kočár se pomalu rozjel. "Děkuji, a vám přeju krátkou a klidnou službu," kývnul směrem k vojákům. Když už byl dostatečně daleko tak si potichu oddechnul. Tohle bylo docela nebezpečně blízko. Ti vojáci tu hledali a on moc dobře věděl koho. Nemůže tady zůstat. Těch vojáků tu bude víc. A střelné zranění je něco, co přitáhne pozornost. To nesmí nikdo zjistit. Jenže dneska v noci nemůžou dál. Potřebovali teplé jídlo a teplou postel. Zamířil směrem k náměstí. Usilovně přemýšlel o tom, jak dostane Mary do pokoje, aby si nikdo nevšimnul, že její oblečení je celé od krve.
Petersborough
Nakonec se rozhodl pro nejpřímější cestu. Bude to sice riskantní, ale mnohem méně, než když bude vymýšlet komplikované plány. Zastavil před poslední otevřenou hospodou. Spolu s Herbí vzali Mary, zabalili ji do dvou dek tak, aby z ní bylo vidět co nejméně. Podepřeli ji a šli s ní přímo do hospody. George jen doufal, že se jemu a Herbí nějak podaří schovat krvavé skvrny na oblečení. Neměl čas to řešit. Museli oba do tepla. Mary nevyjímaje.
Otevřeli dveře a vpadli dovnitř. George nedal hostinskému šanci zareagovat: "Brej večír. Potřebuju nutně dostat svoji ženu do teplé postele, má horečku a cestou sem mi málem umrzla," hodil po něm váček s několika šilinky. Hostinský se zarazil, ale když uviděl tu zbídačenou trojici a na pultu před ním cinknul váček s penězi, pokrčil rameny. "Jasně, pojďte za mnou. Mám tu několik volných pokojů," vzal klíče od pokoje č. 3 a vyrazil po schodech nahoru. Lokál byl až na dva místní prázdný. Bylo přece jenom už pozdě a první noc po Novém roce nikdo znovu nechtěl pít do pozdní noci.
Došli před pokoj. Hostinský otevřel dveře do útulného a vyhřátého pokojíčku. Ustoupil stranou, aby mohli projít. George se na něj ohlédl: "Ehm, pokud dovolíte, potřebuji dostat svoji ženu do postele, aby se zahřála. Nemyslím si, že by bylo vhodné, abyste tu zůstával. Mnohokrát vám děkuji za vaši pohostinost," řekl vděčným tónem George, ale neodpustil si lehce naléhavý tón. Hostinský s sebou cuknul: "Eh, ale jistě, omlouvám se. Kdybyste cokoliv potřeboval, budu ještě asi hodinu dole, pak zavíráme." Zavřel dveře a nechal trojici samotnou v pokoji.
George si přeměřil Herbí pohledem, až ta se na něj musela zamračit, aby toho nechal (copak ti muži nedokáží chvíli myslet na něco jiného?) "Postarej se o Mary, já nám jdu sehnat jiné oblečení. Jo a taky uklidit někam kočár."
O hodinu později už seděl George a Herbí v nových šatech s hrnkem polévky v pokoji. George obratně dokázal ukrást nějaké ty šaty (Díky Johne za ty lekce) pro všechny tři. Jenom ten kočár mu dělal starosti. Nakonec s ním nemohl hnout, protože městem procházely vojenské hlídky. On sám se dokázal protáhnout, ale s kočárem by to rozhodně nešlo. Sledoval potemnělou ulici a patrolu vojáků. Ne, nebudou tu moci čekat na zbytek. Budou muset dál. Ještě nevěděl kam. Mary pěšky nemohla. Kočárem nejspíš taky nemohli. Ale čím déle tu budou, tím to bude okatější a tím spíše někdo přijde na to, že je Mary postřelená a že Attleborough vlastně není tak moc daleko. Ale rozhodl se, že tuhle noc už nikam nepůjdou.
Notes
Nora a Emanuel dorazili ve 3:15 2.1.1872 do Manchesteru. Ubytovali se hostinci The Silver Fox. Emanuel pak vyrazil do města, aby našel svoje bydliště, kde prožil svoje dětství. Našel svoji starou matku, od které se dozvěděl, že otec už před 5 lety zemřel po nehodě v továrně. Také zjistil, že jeho matka je nevlastní. Matka se také zmínila o tom, že jí chodí strašit duch malé Elizabeth, Emanuelovy mladší sestry, která zemřela, když jí bylo 8 let.
Emanuel pak pokračoval na hřbitov, kde našel rodinný hrob a u něj maličkou vyřezávanou masku z dubové kůry.
Emanuel Ernest
Nora
Pravda by Nora
Report Date
10 Dec 2024
Related Characters
Komentáře