3.3.2025 - Před branami Druidova chrámu - Report
General Summary
Brzké ráno ve Fae
Alevanna stála u ohně, který planul před trůnem, na kterém seděla vysoká a mohutná postava Lesapána. Už dopředu tušila, co přijde. Tušila, že se blíží ten okamžik, kdy bude muset spatřit je dva. Své dlouho ztracené děti. Emanuela a Emou. Emou považovala za mrtvou, a doteď se divila, že to mohla jako malá 3letá přežít. Evidentně měl život někdy zvláštní cesty. Nebo, ale na to se bála zeptat, v tom byla moc jednoho z bohů. Možná dokonce sám Lesapán zasáhl a zatahal za nitky lidských osudů. Pokud jí to sám neřekne, nikdy se to nedozví, na tohle se nedokázala zeptat. S Emanuelem to bylo jiné. Toho viděla ještě jako chlapce. Jenže nesměla zasáhnout. Lesapán jí to nedovolil. Emanuel se musel protlouct životem, jak uměl nejlépe.
Lesapánův melodický hlas promlouval k Alevanně a tak jí vytrhl ze zamyšlení: "Máme teď jedinou příležitost si je naklonit na svoji stranu, ale bude to těžké, zároveň s pravdou jim dáš hodně důvodů nás nemít rád nebo rovnou nenávidět. Ach ..." povzdechnul a pokračoval: "Lidé se prostě nechají unést emocemi, místo toho, aby dali na jasnou a přímou logiku věci." Parohatá hlava se naklonila a zářící oči se upřely na Alevannu.
"Ty mě, ale vůbec neposloucháš," řekl vyčítavým hlasem.
Alevanna zvedla oči od plamenů zpět na Lesapána :"Poslouchám."
"Nuže? Tak co jim máš povědět?" otázala se postava boha sedícího na trůnu vyřezávaného z mohutného dubu zobrazující různé druhy lesních zvířat a stromů. Nad jeho rameny se tyčily krásně vyřezávané kmeny stromů, které postupně přecházely v živé větvičky.
Alevanna si povzdechla: "Pravdu, a nic než pravdu."
Bůh pozvedl obočí v káravém pohledu.
Alevanna se bezděky přikrčila pod jeho planoucím pohledem. "Dobře," pochopila, že nemá jinou možnost, než to celé převyprávět, aby si Lesapán byl jistý, že si to celé pamatuje správně: "Ale je to těžké. Víš, přece jenom jsem jejich matka, i když mě vlastně celý život neviděli. Takže mě budou mít za cizí ženu .."
Bůh mávnul rukou a Alevanna pokračovala: "Musím jim říct pravdu o tom, že Ježíš Kristus se nenarodil jako upír, ale upírem se stal. Našel nějaký prostředek k tomu, aby ze sebe a svých 12 přátel udělal první upíry. Potom se vydal s Kopím Osudu sem do Fae a svedl tu s vámi bohy velkou bitvu. Ty a Veles jste jako jedni z mála přežili a podařilo se vám ho uvěznit na kříži. Přitlouct ho zlatými hřeby a přivázat stříbrnými řetězy. Jenže kouzlo, kterým ho na kříži Veles spoutal potřebuje krev Rusalek ..." Alevanna polkla. Byla 19 na řadě. 18 před tím již položilo život kvůli tomu, aby Ježíš zůstal ve svém vězení. Byla 19. 19. život, který musí být obětován, aby přežilo celé Fae. Daň v krvi, o které ve Fae vlastně krom Lesapána a Velese nikdo nevěděl. Nikdo se nezajímal. Lidé svého spasitele naštěstí nehledali. Přijali fakt, že Ježíš odešel bojovat do nebe a nikdy se nevrátil. Fae se nezajímalo o střípek světa ve kterém na skále na kříži visí bytost nebožského původu a přitom stejně mocná. Nikoho nezajímalo, že tam na zemi je ještě někde 12 dalších. Nezajímalo to ani Velese, nechal Lesapána samotného nést celou tíhu úkolu. Nezajímalo to ani Mokoš, která doufala, že když v lidech probudí Starší krev, tak sami najdou cestu.
Po krátké odmlce, kdy Lesapán viděl o čem Alevanna přemýšlí pak pokračovala: "Musí se dozvědět o tom, že Merlin s tím, co bývalo Odbojem pátrá, nebo spíš vypátral zdroj upíří moci. Musíme jim vysvětlit důležitost úkolu, aby mohli zkusit spojit síly s Merlinem." Avalon totiž byl zahalen mlhami Paní Jezera. Mocná čarodějka a jediný člověk, který nosil ve svých žilách božskou krev.
Lesapán se narovnal: "Dobře, dobře. Pověz jim tolik, kolik budou chtít. Musíme jim předat pravdu a musíme se postarat, aby ji také správně pochopili. A teď už běž, jsou blízko."
Alevanna se otočila a mlčky odešla od ohně. Zároveň je chtěla vidět a zároveň se toho setkání bála. Byla jejich matkou a někde v hloubi pořád seděli neuhasitelné mateřské city. Ale neviděla je tak dlouho. Pro ně vlastně ani pořádně neexistovala. Byla nervózní z toho, jak ji přijmou.
Cestou do chrámu
Francesca ztuhla. Viděla ty postavy. Cítila jejich přítomnost. Znovu se jí vybavil ten příšerný pocit, když jí na ruce držel upír. Zachvátila jí panika. A pak si najednou uvědomila, že je sama. Nora i Emanuel vystřelil hnáni magií vpřed. Převládl v ní instinkt Najády: schovej se do bezpečí, než bude zase klid. Jenže to nešlo. Byla zima, příroda spala. A tak udělala to samé jako předtím. Utíkala. Hrůza ji hnala a dodávala sil. Běžela jako nikdy před tím. Ztratila boty, ale naboso se jí běželo lépe, přirozeněji. Ghůlové se hnali k nim. První skočil po Emanuelovi. Ten se šílenou rychlostí sehnul a ghůl ho přeletěl. V poslední chvíli ghůla přeskočila dlouhým skokem. Jeho spár se zachytil o lem jejího kabátu a rozřízl ho, jako by to byl nůž. Vyjekla, ale nikdo z těch dvou jí neslyšel. I je hnal strach, stejně jako jí. Doběhli na kraj lesa a začala cítit, že jí těžknou nohy. Nepoháněla ji magie, jako ty dva. Jenže pak je spatřila. Další dva k nim běželi po kraji lesa. NE! Upíři jí nedostanou! Zatnula zuby a donutila nohy běžet dál.
Na pokraji vyčerpání doběhla do chrámu. Ghůlové zůstali venku, obcházeli. Větřili. Věděla, že tam na ní číhají. Přepadla jí myšlenka, že tam číhají jen na ní. Že tu budou tak dlouho, dokud se ona sama ze zoufalství nerozhodne z chrámu vyjít a vydat se jim.
Popadali dech a rozhlíželi se po chrámu. Nora s Emanuelem pak zapadli do mohyly. Za chvilku se úplně tiše objevila Rusalka. Přiložila si prst na ústa. Francesca pochopila, že má být z ticha. Z Rusalky měla trochu strach. Znala je. Byly to veskrze hodné víly, ale dokázaly se proměnit ve vraždící bestie bez slitování. Rusalky byly ochránkyně lesa. Nechala ji být. Nevšímala si ji. Vlastně se teď pokoušela vůbec nebýt. Měla panický strach z ghůlů venku. Nevěděla, co je tam drží, proč nejdou dál. Byla to přítomnost Rusalky? A co až odejde? Nechtěla tu zůstat sama. Nesměla ale jít dál. Nora a Emanuel s Rusalkou zmizeli. Zůstala sama obklopená ghůly. Schoulila se do klubíčka u paty centrálního obelisku. Zůstala tam odevzdaně sedět se slzami na tvářích.
Padl na ní stín. Pomalu zvedla hlavu v očekávání konce. Skláněla se nad ní mohutná postava s parohy na hlavě v dlouhém zeleném plášti. Muž jí podával ruku. Strach najednou opadl. Opatrně zvedla ruku. Muž ji jemně chytnul a pomohl jí vstát. Zadívala se do jeho tváře. Uviděla planoucí oči jemným, hřejivým ohněm. Opatrně jí setřel slzy z tváře: "Slzy se k tobě nesluší," řekl melodickým hlasem. Jeho doteky příjemně hřály.
Francesca pomalu odpověděla: "Měla jsem strach."
"Já vím," odpověděl, pohladil ji po vlasech: "Ale vydala ses na cestu po které mohou kráčet jen silní a odvážní. To je tvůj první úkol. Musíš najít svoji odvahu."
"Ale jak? Jsem jen malá najáda. Nejsem nic víc, než obyčejná vodní víla."
"Jenže ty už nejsi ta malá nanicovatá vodní víla. Vykročila jsi po cestě, kerá vede mnohem dál a na jejím konci najdeš svůj osud. V tom okamžiku, kdy ses rozhodla překonat svůj strach a otevřít svitky Fae a použít jejich moc, ses rozhodla vykročit touhle cestou. A na konci téhle cesty je jediná naděje pro Najády tady v Anglii. Když selžeš, najády jednou pro vždy zmizí v propadlišti dějin..."
Francesca zalapala po dechu: "Jak bych mohla já ..."
"Protože vidím do tvé duše. Vidím ten malý plamínek odhodlání který v tobě hoří. Vidím tvoji sílu konat dobro, kterou v sobě nosíš. Zahoď svoje pochybnosti. Postav se svému strachu. A jdi po cestě, kterou sis před sebou vytyčila. Nemůžu tě po ní vést, můžu ti jen teď ukázat cestu vpřed."
"Já nevím. Nevím jak se postavit svému strachu," zakroutila hlavou Francesca.
"Víš. Udělala jsi to jednou ve stodole. Udělal jsi to teď na hranici. Vzpomeň si na ty okamžiky, kdy ses rozhodla prostě jednat. Navzdory svým pochybám. Ty víš, co je správně. Nech se tím vést ...
Francesca sklopila hlavu, aby se nad tím zamyslela. Viděla ty okamžiky, kdy na chvilku v hlavě zahodila pochybnosti a dělala to, co cítila, že je správně. Jenže pak se do hlavy vždycky vrátil strach. I teď měla strach. Chtěla se ho zeptat jestli tam ten strach bude vždycky. Zvedla hlavu, ale postava byla už pryč.
Vlak do Londýna
George zamyšleně seděl a pozoroval ubíhající noční krajinu. Blížil se rozbřesk a za chvilku budou stavět v další stanici. Cílová stanice byl Londýn. George věděl, že tam se schová nejsnáze. Je tam příliš mnoho lidí s příliš mnoho problémy, aby Londýn dokázal rozlišit, že jedna nemocná žena není tak moc nemocná , jako postřelená. Zrnko písku se v poušti prostě snadno ztratí. Sázel na to. Ale bylo to částečně i riskantní. Londýn měl mnoho očí a mnoho uší a ještě více rukou, které se rády natáhnou pro zlatou minci výměnou za nějakou tu informaci. Jenže ho nenapadalo nic lepšího. Potřeboval se s Herbí někde zašít do klidu, aby se mohla Mary v klidu uzdravit. V létě bylo jednodušší na čas zmizet do přírody mimo všechny oči, jenže v zimě to byla sebevražda. Mary potřebovala klid a teplo. To někde v lese nedokázal zajistit. Začínal přemýšlet, kam se v Londýně schovají, když se otevřely dveře kupé a dovnitř vklouzla drobná dívka v teplém zimním oblečení. Na druhý pohled značně otrhaném.
George vytřeštil oči: "Jak jsi nás našla?"
Alice se posadila: "Posílá mě moc, která ví daleko více a najít jednoho člověka pro ní není těžké," pak se zahleděla někam z okna a jako by mluvila k někomu za ním pokračovala: "Řekla jsem to správně ne?"
George se zmateně podíval z okna, ale nikdo tam samozřejmě nebyl. Jeho obočí se nakrčilo v otazník.
Alice se na něj podívala, vypadal jako by právě viděl ducha. "Děje se něco?" zeptala se George a pak zase k tomu někomu za oknem: "Souhlasím, s ním to bude těžké ...". Čímž Georgovo zmatení jen prohloubila. "Děje se něco?" zeptala se znovu s lehkou obavou v hlase.
George těkal pohledem mezi ní a oknem, jestli tam náhodou nezahlédne toho, s kým se Alice bavila. Ale za oknem byla jenom tma. "S kým se to bavíš?"
"Cože?" podivila se Alice a zase k tomu venku: "Tohle se mi děje pořád. No chápeš to?". Pak úplně normálně, jako by se nic nestalo zpět k Georgovi: "Připadáš mi trochu nesvůj. Jsi v pořádku?"
George se na ní podíval zoufalým pohledem: "Já jestli jsem v pořádku? Ty se tu bavíš s oknem!"
Teď se zase zatvářila zmateně Alice: "Já? S oknem? A proč bych to dělala?" načež zase směrem k oknu prohodila: "Blázen, bavit se s oknem. No chápeš ho? To bude na dlouhou s ním."
George se rozhodl, že nejsnazší se bude soustředit na ní a ignorovat toho domnělého 3. účastníka. Herbí a Mary tvrdě spaly, takže mu na pomoc nemohly přispěchat. "Dobře, proč jsi tedy přišla?"
Alice už zase upínala zrak z okna, jako by poslouchala někoho venku. Pak odpověděla "Chápu, potřebuje varování. Zkusím mu to vysvětlit, jak nejlépe to půjde." Otočila se na George: "Přišla jsem si promluvit. Možná tě spíš varovat."
"Před čím?" zeptal se George opatrně, protože si najednou začal připadat, že poslouchá cizí rozhovor, který by poslouchat neměl.
Alice zakroutila hlavou, ale to George odtušil, že bude odpověď na toho druhého, než reakce na něj, Alice se na něj nedívala. Čekal, až začne reagovat na něj. Její pohled se pak s povzdechem otočil zpět k němu: "Před vámi samotnými. Hele je to složité. Hrajete si se silami, kterým ani zbla nerozumíte. Chybí vám vedení a ti, kteří by vás měli vést už stejně vykročili po špatných stezkách," zase se odmlčela a evidentně poslouchala ten hlas.
George si nebyl úplně jistý, jestli jí rozumí: "Ti, kteří nás mají vést?"
by Leonardo AI
Alice na něj tentokrát zareagovala skoro okamžitě: "Merlin, Nora Emanuel dokonce i ta najáda. Začali jste si hrát s hlasem Matky, ale nechápete jeho podstatu. A ..." zadrhla se, jak hledala slovo nebo poslouchala další část vnitřního dialogu: " My se bojíme, že to povede ke zkáze všeho o co se tady snažíte. A no, nám to udělá problémy, protože..." Zadrhla se. Bylo vidět, že si není úplně jistá tím co říct, protože to poselství neříkala ze své hlavy, ale zprostředkovaně a nebyla si tím vůbec jistá. Otočila se k oknu: "Hele, já na to peču. Vysvětli jim to sama."
George se chtěl začít ptát, ale Alice nazlobeně pokračovala: "Ale já se snažím. Jenže mi není jasné jak to mohou zkazit. Nikdy jsi mi neřekla, co se může stát." Zase zamyšlené ticho. George napjatě čekal, kam tahle situace povede. Viděl Alici rozhozenou poprvé. Předtím vždy vypadala, že ví daleko víc než on a že má situaci daleko víc pod kontrolou než, kdy mohl George něco takového říct. Nakonec rezignovaně řekla: "Zkusím. Ale stejně by bylo lepší, kdyby si promluvili s tebou ..." Otočila se k Georgovi: "Hele já nejsem ta pravá na vysvětlování. Dnes jsem jenom poslíček. A mám vyřídit, že Veles velmi ochotně propůjčuje moc a vědomosti, ale cena je vždycky příliš vysoká. Prostě si máte dát pozor na neuvážené dohody a lekce v používání těhle sil." Podívala se do okna a neznatelně přikývla. Vlak začal zpomalovat: "Budu muset vystoupit. Prostě dej si pozor, abys nesednul Velesovi na jeho krásný med, jasné?" S tím se Alice zvedla a nazlobeně odcházela.
George zase zůstal sám se spícími ženami. Dobře, máme si tedy dávat pozor na dohody s Velesem. To by chápal. Co ale nechápal bylo, proč na tom sakra někomu tak moc záleželo. A o to ještě víc, nějaké holce z lesa a jejímu imaginárnímu příteli. To mu vrtalo hlavou. A nebyl si schopný představit, tu motivaci, která někoho hnala tak moc, že ho před Velesem varovala několikrát. Tady asi nechtěně spadli do nějaké mocenské hry na daleko vyšší úrovni. A tam zatím neviděl a vlastně si ani nedokázal představit, co by to vůbec mohlo být za hru.
Emanuel Ernest
Nora
Odpovědi by Emanuel Ernest
Report Date
04 Mar 2025
Primary Location
Komentáře