10.2.2025 - Sbohem Manchestere - Report
General Summary
Před dvěma dny v Manchesteru
Ilja procházel ulicemi Manchesteru. Nevěděl, kam míří. Jen potřeboval přemýšlet. Rozhovor s Norou ve vlaku ho rozhodil. Myslel si, že Nora dokáže pochopit, co lidé skutečně chtějí. Za čím lidé jdou. Pro většinu to nebyla pravda, ale ideál, který mohli vzít za svůj. Něco, pro co se mohli nadchnout. Většinu pravda nikdy nezajímala, nechtěli ji slyšet. Cítil, že se navzájem strašně nepochopili. Že jí tím rozhovorem rozhodil. A rozhodil i sebe. Začal pochybovat o tom, jestli to celé vnímá správně. Jestli nemá zkreslený obrázek o lidech. Možná, že tehdy žil moc krátce na to, aby nasbíral zkušenosti. Aby lidi skutečně poznal.
Procházel neznámými částmi a všude okolo něj lidé šli za svými každodenními povinnostmi. Práce, rodina, cokoliv zrovna bylo důležitější než to, že tady na radnici někde sedí nejspíš člověk a kontroluje jména lidí, kteří půjdou do Loterie. Jména lidí, kteří mají tu smůlu, že se narodili s darem vidět a slyšet svět tak, jak byl stvořen. A všichni tady okolo k tomu byli hluší, slepí, ponoření do svých životů, zavalení povinnostmi a starostmi o svoje přežití natolik, že už jim nezbyl čas se starat o to nejcennější, co měli - duši. Strašně rád by věděl, kdy se to stalo. Kdy vyhasl ten oheň touhy po svobodě. Kdy na hranici uhořel poslední žrec, kdy po zemi přestal chodit poslední volch. Kdy se Rusalky rozhodly, že půjdou zpátky do Fae místo toho, aby tančily pod měsícem na lesních mýtinách. Kdy se pro lidi stali Lešijové monstry místo lesních strážců. Kdy člověk začal ze země postupně dělat sterilní zahrádku. Nevěděl.
Když se Nora objevila v kruhu kamenů, když s ní mluvil, svitla mu naděje, že možná konečně dostane šanci napravit své chyby. Že konečně dojde své pomsty. Ale teď tu bezcílně bloumal a přemýšlel, jestli tahle zadupaná jiskra, jakou byl Odboj ještě někdy může založit byť třeba jeden maličký ohníček naděje. Ale jak chce založit požár, když nechce nechat zaplanout světýlko naděje. Když nechce na tu malou jiskřičku přiložit ideál, který může zaplanout jasným plamenem velmi rychle. Netušil, jak chce z té malé jiskřičky udělat jasný oheň, když ho chtěla živit vlhkým listím pravdy. Pravda byla důležitá, ale pro oheň to bylo mokré listí. Dusící plameny. Listí pravdy se nejdřív musí usušit, aby hořelo. A je ho potřeba, aby se oheň nerozrůstal příliš rychle. Jenže malou jiskřičku, kterou Odboj teď byl mohlo listí zadusit.
Začínal si uvědomovat, že jeho cesta leží jinde. Musí projít svět a zjistit, jestli existuje jenom jedna jediná jiskřička. Dost často se totiž stane, že přes plamen svíčky jeden neuvidí světlo krbu. Musel zjistit, jestli tam někde venku třeba už nehoří oheň. Jestli třeba si tady Nora s Emanuelem nehýčkají svoji svíčku, zatímco tam venku někde hoří celý táborák. Musel pryč od svíčky do tmy, aby zjistil, jestli je světlo ještě někde jinde. Třeba není. Třeba je. Musel si být jistý a to nejde jinak, než tím, že se odtrhne od svíčky. Rozhodl se. Doufal, že to tak nebude. Doufal, že Nora nese tu jasnou pochodeň. Ona si to nechtěla připustit, ale přesně ona a Emanuel byli lidé, kteří na svojí stranu dokázali strhnout davy. Každý jiným způsobem, každý maličko jinou sortu lidí což se dost dobře doplňovalo.
Zatoulal se do trochu pochybné čtvrti. Jeho zjev sem ale patřil, takže nebudil pozornost. Moc dobře věděl, že je široko daleko ten nejnebezpečnější tvor, ale nechtěl se prát. Nechtěl přitáhnout pozornost. Zrak mu padl na docela pohlednou zrzku, která stála v zimě na kraji ulice. Některé věci, se ani za ta dlouhá léta nezměnily. Mrzla tam v ošuntělém koženém kabátu a doufala, že si ji někdo vybere, aby měla peníze na zítřejší jídlo - prostitutka. Ilja nesnášel, že se ženy sníží k tomu, aby samy sebe prodávaly. A nesnášel ještě víc chlapy, kteří za úplatu tyhle služby vyhledávali. Chlap si i v nouzi dokáže poradit, jenže ženám často nezbývalo než zahodit svoji hrdost a nabídnout to jediné, co jim zbylo. Čest pro něj bývala důležitá. Býval bohatýr. Bojovník se zlem. Dokud svoji čest nezahodil a neškemral o život. Bylo mu jí líto. Ale věděl, že pro ní nemůže nic udělat. Ale přesto. Přistoupil k ní.
Změřila si ho pohledem. Ilja nebyl pohledný člověk. Navíc na ní byl už prostě starý.
Už viděl, jak se jí na rtech formuje "Odprejskni," ale byl rychlejší: "Umíš psát a číst?"
Zrzka se zarazila. Čekala hodně, byla zvyklá na hodně. Ještě se jí nikdo nezeptal, jestli umí číst a psát.
"Dám ti tuhle zlatou guineu, když pro mě napíšeš dopis," nedal jí šanci Ilja.
Zrzka vyvalila oči na zlatou guineu v kostějových prstech. Tolik peněz neviděla už strašně dlouho.
"Dám ti dvě, když mi k tomu ještě ukážeš nějakou hospodu, kde si můžeme k tomu sednout a najíst se," nepřestával Ilja a vytáhl druhou minci.
Zrzka ohromeně přikývla a natáhla se po mincích. Ilja ucukl: "Nejdřív tu hospodu, pak dostaneš první. Až budeš mít ten dopis, tak dostaneš tu druhou."
Děvče přikývlo a vydalo se ulicí. Doufal, že ho nezavede do pasti. Nechtěl se prát. Litoval ji. Tohle jí zabezpečí několik dní v teple s jídlem. Jenže stejně pak bude muset zpátky na ulici. A bude mít štěstí, jestli ji tam někdo nezabije, nebo nezmlátí. A bude tam stát až do hořkého konce, až její krása vyprchá a už nepřitáhne nikoho. Bude mít štěstí pokud umře na nějakou nemoc, dokud je ještě mladá. Nesnášel to.
Před jedním dnem v Manchesteru ...
Robert Young seděl v salonku menšího hotelu a pročítal si hlášení. Měl v ulicích svoje lidi z Northamptonské. To byla speciální jednotka pro civilní operace. Tvrdí hoši s vojenským výcvikem operující v tajnosti. Měli uši a oči všude. Jenže Manchester bylo obrovské město. Nedokázal sledovat úplně všechno. Už když sem jel, tušil, že to bude hledání jehly v kupce sena. Ale doufal, že třeba mají v plánu udělat nějaký humbuk, kterým se prozradí. Něco, co by mohlo ukázat, co mají za lubem. Jenže Manchester byl klidný. Žádné excesy, žádné rvačky v hospodách, nic. Ticho. Začínal tušit, že se mu tady mohou velmi snadno rozpustit a že velmi snadno ztratí jejich stopu.
Rozložil si mapu a začal zkoumat okolí Manchesteru. Začínal uvažovat, že možná už odešli. Kam by mohli jít. Co by mohlo být jejich cílem, pokud to nebyl samotný Manchester. Díval se do mapy a hledal, nevěděl co, ale doufal, že ho to třeba praští do očí, až to uvidí, Vlastně ani moc nevěděl, co budou chtít dělat. Tohle bylo něco jiného. Tehdy na severu přesně věděl, kam nakonec musejí dojít a kde na ně může číhat. Teď nevěděl nic. Teď krom toho, že pokud tu bude sedět moc dlouho, stopa vychladne.
Kam by tak mohli jít, když by Manchester byl jen přestupní stanicí. Seděl tak ještě půl hodiny, než mu blesklo hlavou. Odboj se teď motal okolo Stonehange. Co když je tady v okolí něco podobného. Hned začal hledat v mapách. Zhruba za hodinu měl vytipováno několik lokací, které byly z Manchesteru relativně blízko.
Je čas vyrazit a zkusit štěstí.
Dnes, Pozemky Swinton Estate
Blanche letěla vysoko nad krajinou. Cíl spíš tušila než, že by věděla, kde přesně leží. Přemýšlela co má Emanuel s tou Alevannou - rusalkou. Rusalky totiž dokázaly být stejně okouzlující jako najády. A z nějakého důvodu je lidi měli radši než najády.
Zahlédla světýlko uprostřed prázdnoty. To bude nejspíš ono, pomyslela si. Zamířila tedy ke světýlku. Když v tom prolétla pavučinou. Pavučina takhle vysoko byla divná. Studený vítr ji začal šlehat do tváře. Najednou jí byla zima. Peří zmizelo. Nahá najáda začala padat k zemi. Na chvíli ji paralyzoval strach. Co se stalo? Jak to, že není sova? Zkusila zamávat křídly, ale nešlo to. Něco nebo někdo jí vystřelil z její soví podoby. Zem se blížila závratnou rychlostí. Padala po křivce do lesa. Pokusila se proměnit. Jenže v panice to nedokázala. Narostly jí aspoň nějaké perutě, ale nedokázala jimi pořádně mávnout, v lidském těle neměla dost síly, aby křídly mávla. Zkusila se instinktivně opřít do křídel a plachtit. Jenže jí chyběly zadní letky. Mohla kroutit boky jak chtěla. Ve vývrtce se řítila k zemi. Dopadla do sněhu ve výbuchu prašanu a kutálela se sněhem. Cítila, jak jí vyskočilo rameno. Zastavila se mezi skalami s palčivou bolestí v boku. Sníh okolo ní se začínal barvit doruda. Ležela omámená na zemi. Snažila se přijít na to, co se stalo. Kde je a co všechno jí bolí. Sníh studil. Začínala jí být zima. Nevěděla, jestli je to kvůli tomu, že leží na sněhu, nebo tomu nepříjemně pálivému pocitu v boku.
O chvíli později přišla zase k vědomí. Hlava se jí už netočila. Mohla začít trochu uvažovat. Zkusila se zvednout. Levým ramenem jí projela ukrutná bolest, až vyjekla jak ramenní kloub skočil zpátky na své místo. Peří bylo pryč, takže mohla hýbat rukama. Rukou. Levá byla stále bez citu i když rameno už bylo zpátky. Aspoň to přestalo bolet. Zkusila se zvednout, ale ozval se její bok. Ležela zkroucená, nabodnutá na větvi. Mráz zastavil krvácení. Přestala se hýbat. Z tohohle se nedostane. Nikdo ji tu nenajde. Začínala propadat panice.
Neměla pravdu. Něco ji tu přece jenom našlo. Nahoře na skále se objevil skrčený stín. Slyšela temné hrdelní vrčení. Stín zavětřil. Nejspíš dokázal i v téhle mrazivé noci ucítit krev. Docela jasně viděla, jak se stín chystá ke skoku. V tu chvíli ale uslyšela jemné křupání sněhu. Pootočila hlavou a spatřila drobnou ženskou postavu s dlouhými rozcuchanými světlými vlasy. Dívka v potrhaných letních šatech procházela sněhem. Čím víc se dívala, tím více byla dívčí postava děsivá. Svalnaté paže s dlouhými pařáty ostrými jako meči. Lehce nepřirozeně dlouhé nohy s krásnými křivkami. Zeleně planoucí kočičí oči a roztažený úsměv plný jako jehla ostrých zubů - Rusalka.
Rusalka jako šelma překročila Blanche. Uslyšela zavrčení: "Hloupá!" Udělala ještě tři kroky a přikrčila se ke skoku. Stín nahoře na skále začal vrčet a cenit tesáky. Rusalka pozvedla ruku s pařáty tak, aby se měsíční světlo zalesklo na jejich ostří. A pak zavrčela. Stín znovu vycenil tesáky. Rusalka skočila. Dřív než stihla dopadnout na skálu ladným obloukem, byl stín pryč. Blanche znovu ztratila vědomí. Poslední co slyšela bylo šustění lehkých kroků ve sněhu.
Rewards Granted
Číslo účtu u Banque De Genéve: 303212
Notes
Nora a Emanuel konečně dostali všechny prostředky k tomu, aby si mohli založit účet ve Banque de Genéve a po krátkém sezení s Ellou White se jim tohle i podařilo a získali tak svůj účet v bance. Hanza zatím vystupuje v tom smyslu, že jim chce finanční prostředky převést.
Cestou po Manchesteru se ale zdá, že někdo město hlídá. Jsou to muži v civilních šatech, ale naštěstí se zdá, že zafungovalo maskování, které Nora s Emanuelem mají. Zdá se, že by díky tomu, že udrželi nízký profil mohli ze stahující se smyčky uniknout.
Dorazili do Mashamu, kde se dozvěděli, že místo okolo Druidova chrámu je prý prokleté a ztrácejí se tam lidé. Ale je tam prý kousek od toho starý zámeček Swinton estate na kterém žije jistý Albert Scott, který do Mashamu v úterý jezdí pro zásoby. Třeba on bude klíčem k záhadě. A také bude záležet s čím se vrátí Blanche, která se na žádost Emanuela vydala na průzkum.
Komentáře