Žil byl jednou jeden Cornelius Intersum, který vyrůstal v celu početné rodině (5 členů).. Jelikož jeho rodina pocházela z historicky bojové rodiny, která se už po generace řadila mezi skvělé válečníky, takže už od mala, to měl Cornelius občas těžké, ale někdy zase výhodné, jelikož na něj by kladem rodinný/bojový směr, kort když vyrůstal spolu s dvěma holkami (sestrami) v rodině. Je dosti možné, že Cornelius si vzal z každého rodiče trochu, poněvač jeho otec preferoval spíše silný a zuřivý bojový styl a zároveň matka zase byla spíše na rychlost a bojovou či lékařskou pomoc… takže nakonec mu sudičku přisoudili úplně jiný styl, než měli jeho rodiče… Později, když už byl přiřazen na učení v jedné pohraniční tvrzi, tak se zjistilo, že si celkem rozumí s dřevcovými zbraněmi. Sice pořád některak nevynikal, ale nějaké ty základy a rodinné geny se tam už začaly projevovat. Bylo i vidět, že sudičky mu do vínka přidali a rychlé učení, jelikož se často dokázal naučit různé věci rychleji, než ostatní, asi byl narozen pod správnou hvězdou, říká se. Na tvrzi také poznal několik kamarádů a naučil se, že spolupráce je často cílem úspěchu. Navíc, jak se často rychleji naučil k některým dovednostem, tak se poté snažil pomoci i ostatním. Což se občas setkávalo s vtipnými situacemi, které občas ne všichni braly, tak vtipně jako on, jelikož Cornelius si často dával pusu na špacír a říkal věci, které se občas nehodili nebo nebyli úplně ideálně načasované. Ale zároveň jej občas někteří členové respektovali a brali ho občas, tak jaký je a dokonce ho i v některých věcech následovali. Zde se i poprvé setkal s problematikou nějakého vzoru, jelikož jak se později ukázalo, tak je dobré mít někoho, kdo tě následuje, ale zároveň to je velká odpovědnost a mnoho práce.... Jak čas plynul, tak se postupně z Cornelia stával, čím dal statnější chlapec, který měl slibné vyhlídky, proto jej rodiče přihlásily do známé akademie, kde později se seznámil a zamiloval do Persephony, o 3 roky starší studentku, která se zde vyučovala. Jejich láska byla mladá a upřímná, ale bohužel kvůli nešťastné události i krátka
 
(V lese jsme si hráli na schovávanou a omylem jsme zaběhli do čísti lesa, která byla zakázaná na hraní.. byla velká sranda, hodně zábavy a neopatrnosti, takže jsem si nevšimli nastražené pasti s kládou( Kladgarova), než jsem stihl zareagovat, tak se past zapla a kláda se řítila na mě, ona skočila a srazila mě na zem, ale kláda už ji srazila a zabila)
i krátká poznámka autora (i když na dnešní poměry by se dalo říci, že i dlouhá :D ), i když Corneliuse tato událost poznamenala, tak se nehodlal smířit s její smrtí a věří, že jednoho dne najde, způsob, jak jí zachránit. Proto nadále pokračoval ve studium, jelikož věřil, že mu to pomůže v dosažení jeho cílů a přáních osobních i rodinných. Navíc, zde později poznal několik nových přátel a v nedávné době i jednu slečnu *Fafner postava* ….
 
Útržky z dob výcviku na tvrzi (Remova pěst):
 
Toho rána, kdy Cornelius strýc odvezl chlapce do Removi pevnosti, bylo slunce zahalené hustou vrstvou mraků. Cornelius seděl před strýcem a zároveň se až křečovitě držel sedla, tak aby nespadl ze sedla. Poněvadž ho nikdo na koni moc často nevozil.
Po několika hodinách jízdy strýc zastavil. Před velkou děsivě vyhlížející branou. Ve středu brány byl vytesaný erb s válečníkem, který svíral v ruce velký meč směřující hrotem k obloze a místo obličeje měl zvláštní velkou lebku. Zároveň nebylo možné přehlédnout mosazné hradby, které se táhly na obě strany od brány. Strýc sesedl z koně a pak sundal i Corniho. Ač Cornelius si jízdu užíval, tak si musel přiznat, že jeho tělo bylo značně zmoženo, až byl sám překvapen, jak moc je jeho tělo ztuhlé.
„Kde to jsme strýčku?“ Zeptal se Corni. Sice se snažil nedat na sobě znát svoji sklíčenost, ale ta tajemná brána a to šero, které zde panovalo, tak dělalo svoje. Navíc měl pocit, že ta lebka s těmi prázdnými důlky ho snad sleduje a čeká na jeho příchod.
„Na místě tvého tréninku chlapče“ odpověděl strýček. A udeřil do zvonu, který vysel vedle brány. Jeho pronikavý zvuk se rozléhal po okolí, kde se tříštil a blízké skály a postupně zanikal v údolí.
„Corni“ ozval se strýček drsným hlasem. „Pomatuješ si naše úsloví, které ses učil. Naše rodinné krédo?“
„Ano strýčku.“
„Pověz mi ho tedy.“
„Ve výdrži je naše síla.“
„Správně. Ve výdrži je naše síla. Nezapomeň na to. Nezapomeň, že jsi můj vnuk a potomek rodu Intersum. Přeji si, abys tady zůstal a vycvičil se v muže, který bude hoden našeho rodu. Na tomto místě se naučíš řadu věcí, stane se z tebe bratr ve zbrani pro ostatní, co se zde nachází. Ale ty budeš vždy hlavně můj vnuk a syn tvého otce a jednoho dne moje přání oceníš“
Najednou se zpoza brány ozvalo hlasité zachrastění, jak se brána začala postupně otevírat…….
 
Zkouška přežití: