Mladý dobrodruh na cestě za mocí, slávou a bohatstvím.
- Date of Birth
- 6. Dešťovce
- Gender
- Muž
- Eyes
- Modré
- Hair
- Blond
- Skin Tone/Pigmentation
- Bílá
- Height
- 175
- Weight
- 65
Oblíbená barva: Zelená
Oblíbené jídlo : Pstruh na másle
Oblíbené zvíře: neznámé
Nelibosti: Nemyté nohy (především ty Hobití)
Je i přes svůj původ skromný.
Rád hraje taktické a logické hry.
Snaží se řešit problémy s rozumem a chladnou hlavou.
Alkohol pije raději střídmě, protože k rumějci mu dnes již většinou stačí velmi málo a alkohol mu také už nechutná jako dřív.
Narodil se s nepříjemnou krvácivou nemocí a musí si při sobě neustále nosit brašnu s léky.
Serpico má čtyři sourozence, tři bratry a jednu sestru.
FAMILY TREE NOT AVAILABLE
Minulost
Narozen roku 844, Serpico je čtvrtým dítětem Federica a Belly Rosine. Ke svým patnáctým narozeninám dostal od otce nádhernou dýku na jílci zdobenou rubínem symbolizujícím poupě. Tento dar dostal odměnou za péči o svou problémovou sestru, jelikož byl schopen mírnit její destruktivní tendence. Ve skutečnosti dovoloval Parmě, aby mu v tajnosti ubližovala a mučila ho. Již v malém věku si tak Serpico zvyknul dobře snášet bolest a utrpení, na těle mu však zůstaly četné šrámy a popáleniny, právě jednu takovou skrývá pod svou dlouhou ofinou. Věřil, že jí takto může umožnit žít obyčejný život. Často se za ní u otce přimlouval a sliboval, že ji dokáže udržet vklidu a postará se, aby nečinila víc potíží.
Dýka, kterou Serpico obdržel od svého otce symbolizovala uznání a přijetí jako člena rodu. "Teď jsi plnohodnotným členem našeho rodu a budeš přijímat privilegia i povinnosti s tím související. Již nejsi dítě, tak počítej s tím, že podle toho s tebou bude i zacházeno. Dokud při sobě poneseš tuhle dýku vždy nalezneš cestu zpět domů."
Dobrá karta se obrátila rok na to, když Federico přednesl svůj záměr provdat Parmu za rod Oldenburg, k prohloubení obchodní spolupráce mezi rody a možné výměně technik výroby a zpracování vína, včetně vysoce ceněného oldenburgského šumivého vína. Parma se proti tomu ostře ohrazovala, ale Federico nebyl muž otevřený diskuzím. Serpico byl pověřen, aby své sestře domluvil. Parma toho večera Serpica navštívila a prosila ho, aby společně s ní uprchl pryč a společně odjeli do dalekých zemí. Serpico jí odmítnul a začal se jí pokoušet přesvědčit o tom, aby se sňatku nebránila. Tu samou noc propukl v sídle požár.
Serpico byl otcem tvrdě pokárán za svou neschopnost této situaci zabránit a často pak musel pomáhat pracovníkům při sběru a zpracování vína. (Sestra byla odvedena do konventu chrámu Řádu v Lirkanu.) Během své práce na vinicích se Serpico poznal s hobitkou jménem Lalia Zlatníčková. Serpico se s Lalií blízce spřátelil a nedlouho poté se do ní bláznivě zamiloval. Jeho cit mu zamlžil veškerý úsudek a ve skrytu keříků vinné révy společně strávili nemálo krásných chvilek. Přirozeně se Lalia eventuelně od Serpica dopídila původu četných šrámů a jizviček na jeho těle.
Jednoho letního měsíce se Lalia několik dní neukázala v práci. Když se konečně objevila měla chmurný výraz na tváři. Posledních pár dní jí nebylo dobře a felčar jí nakonec řekl, že čeká dítě. Serpico jí pak dlouho do noci konejšil ve svém objetí a ujišťoval ji, že se o ni i o dítě postará. Následujících pár týdnů se vrátilo do starých kolejí a pár milenců společně sbíral vinné hrozny jako obvykle.
Bylo zrovna škaredě a deštivo, když dal hobit jménem Hobson Kšandička Serpicovi zprávu ve které stálo, že ví vše o jeho poměru s Lalií a že pokud nechce, aby se to dozvěděl nejen Serpicův otec Federico, ale i široká veřejnost, tak musí kolem jedné hodiny ranní zanechat jistý obnos v jisté bedýnce za vinicí. Ze začátku byl Serpico schopen plnit půlčíkovi nároky ze svých osobních financí, ale posléze se požadavky zvyšovali až přestal být schopen tyto náklady pokrývat, zvláště, když polovinu svých výdělků dával Lalii, které každým dnem rostlo břicho.
Serpico se snažil s Hobsonem vyjednávat, ale nikam to nevedlo, půlčík nikdy neměl dost. "Když nemáš dost peněz, plať vínem! Klíče od sklípku máš a moc dobře víš jak hodnotné jsou vína uvnitř." Situace se nezlepšovala a po neustávajících výhružkách se Serpico nakonec rozhodl uchýlit se ke krádežím vína.
Napoprvé se cítil velmi špatně, ale s každou další lahví to bylo snadnější a snadnější. Netrvalo dlouho než se k Federicovi doneslo, že mu ze zásob mizí hodnotné kousky. Zkoušeli proti zloději použít různá opatření, vše však bylo vniveč, vína nadále mizela. V této době se Serpico naučil mnoha akrobatickým kouskům, nenápadnosti i přetvářce často mu však pomohl jen čisté štěstí. Nejeden podezřelí služebník byl v tomto období propuštěn.
Po několika dalších týdnech navštívil Serpica další hobit, tentokrát jménem Bramborád Hnízdo a s nevinným úsměvem mu oznámil, že ho viděl krást vína a pokud má Serpico zájem, aby si to nechal pro sebe, musí mu čas od času některou z kradených lahvinek přinést a podělit se. Asi po měsíci tohoto poskokování hobitům, pozval Bramborád Serpica na posezení s jeho přáteli na oslavu toho, že přeci jen není žádný nelida, a že již nebude po Serpicovi žádat žádné další služby a na jeho výlety do skladů zapomene.
Serpico pozvání neodmítnul jelikož se obával, že pokud by odmítl mohli by půlčík své velkodušnosti pozbýt. Nejdříve společně popíjeli v hospodě a když byl Serpico dostatečně zamotán, aby pozbýval soudnosti, vzal ho Bramborád s sebou do pulčických ubytoven. Když sestupovali do místního sklípku s masivními dubovými dveřmi přeběhl Serpica nepříjemný chlad po zádech, nevěnoval mu však pražádnou pozornost. Před vstupem Serpicovi sundali nějací hobiti opasek s jeho rapírem i plášť a odnesli je pověsit. Uvnitř byla poměrně velká degustační místnost s barem. V místnosti sedělo zhruba pět dalších hobitů a dvě hobitky. Všichni také již méně či více napití. Ozval se zvuk otočení klíče v zámku.
Jeden z půlčíků měl nasazenou dřevěnou masku s podivnými rytinami, pravděpodobně nějaké exotické zboží ze zámoří. "Á náš muž večera, pojď si s námi připít, čekáme jen na tebe." Obě hobitky se každá z jedné strany postavily Serpicovi po boku. Mladému připitému šlechtici byla na přípitek podaná nějaká sklenice a on jí ve své opilecké netečnosti přijal a vypil.
"Malý dárek od alchymisty.", zaznělo posměšným tónem. Půlčík si sejmul masku. Všechno bylo rozmazané, Serpicovi se podlomila kolena. Chtěl něco říct, ale z úst se mu vydralo jen táhlé zasténání, podobné výkřikům slabomyslných v chrámech chaosu. Z té proklaté noci si pamatoval spíše útržky než celiství obraz. Jedna z pulčic mu nasadila obojek a ostatní si s ním hráli a vysmívaly se mu jako psu, co věrně a tupě důvěřuje svým pánům. Byl bit a kopán, pamatuje na odporný zápach hobitích hnát, když mu šlapaly po obličeji. Bylo mu řečeno, že je to dík za jeho věrné služby a za to jakou hostinu si tady dnes díky němu mohou dopřávat. Slyšel posměšky o své sestře a jak naivně jí sloužil jako hračka, něco co neměl nikdo vědět. V místnosti se pomalu ochlazovalo, ale zápal noci, pobavení půlčíků a alkohol více než stačil na otupení smyslů přítomných.
Serpicovu mysl naplňovala úzkost, viděl všechno v jednom děsivém, pekelném víru pulčických tváří, končetin, bolesti, smradu a ponížení. Hlavou a celou páteří mu projížděla ostrá bolest. Mluvili i o Lalii, o tom že ho zneužila, o tom že to dítě stejně určitě nebylo jeho, o tom jak naivně si myslel, že mu vůbec mohou ublížit, ale zítra vše zase zapomene a bude opět sloužit svým pánům jako dobrý pes.
Přinesli i nápoj připravený pro Serpicovi rty. nočník pomalovaný obrazy tančících postav lidí a zvířat měl být jeho číší. Serpico možná byl v deliriu, ale ostrý pach moči mu vhrkl slzy do očí a zvedl žaludek. Slyšel hlasy, něco o tom, že poupě růže určí pohlaví potomka. Cítil chlupatou nohu na zátylku jak ho tlačí dolů, držel se ze všech sil, ale jeho tělo bylo zesláblé. V místnosti se tentokrát už znatelně ochladilo a Serpicovo úzkostné zoufalství vystřídal nový pocit.
Zápal dosud mu neznám. Jakmile se ochladilo, pocítilo Serpicovo tělo znatelnou úlevu.Najednou necítil slabost, motání ani bolesti, už ho nevázaly ani rozpolcené pocity ohledně Lalie. Pocítil novou emoci, dosud mu neznámou, pocítil nenávist, nenávist surovou a čistou, upřímnou a osvobozující. Nenávist která smetla všechny pochyby a veškerou nerozhodnost. Cítil chlad rodové dýky na své hrudi.
Serpico čekal trpělivě na vhodnou chvíli, jeho myšlení bylo čisté a on měl jasný cíl. Nechal se ponižovat dál, bavil své obecensto, bolest mu nevadila, byl na ní zvyklí víc než dost. A nečekal vniveč. Ve chvíli nepozornosti si škubnutím přitáhnul půlčíka, který ho držel na vodítku a zarazil mu dýku hluboko nad klíční kost a nebylo to zdaleka poslední bodnutí toho večera.
Spustila se jatka, opilí hobiti se nezmohli na víc než na pár nebohých pokusů o vzdor. Obě hobitky a pár dalších pulčíků se snažilo prodrat dveřmi, které sami předtím zamčeli. Byla hluboká noc, když stál Serpico zbrocený krví v místnosti společně se sedmi mrtvolami. Serpico těžce oddechoval a jak vyprchával původní nával energie, postupně ho opouštěli síly, pocítil tupou bolest pravém podžebří a nakonec vyčerpáním padl na krví zalitou podlahu. Dveře do místnosti byly mírně pootevřeny. Serpico pevně svíral svou dýku v ruce.
Probudil se až v sídle rodu. Dohra byla divoká, Federico byl vzteky zcela bez sebe. Nejstařší bratr Giorgo neměl pro Serpica v očích nic než zklamání, znechucení a výčitek. Serpico byl zbičován, následně vyvlastněn a ihned vyhozen s tím, že ho otec nestrpí mít na očích. Tu noc strávil Serpico na ulici, mrznouc, nemíti na sobě víc než zkrvavené, potrhané oblečení z oné proklaté noci. Jedinou útěchou mu byla rodová dýka, kterou mu nikdo neodebral. Bolest pod žebry neodcházela.
Následujícího dne navštívil Serpica Ottavio s balíčkem věcí se kterými ho vyslala matka. Byla tam Serpicova brašna s léky, rapír, nějaké jídlo a oblečení. Později se od Ottavia dověděl i o dluhu, škodách, které způsobil a to mu dodalo malou, byť nepatrnou jiskřičku naděje. Když zvládne splatit 5000 stříbrných gryfů, pak možná nalezne u otce alespoň částečného odpuštění svých křivd vůči rodu, a s trochou štěstí možná i víc než jen to.
S novým cílem tak vyšel Serpico vstříci neznámému světu před sebou a rozhodl se dát svůj život všanc a vydal se na dráhu dobrodruha. Nedlouho poté narazil na své původně známé a posléze i blízké přátele Catherie a Siegfrieda Jägerovi a společně s Trpaslíkem Krollikem, který se také stal jejich drahým přítelem, pak plnili nebezpečné úkoly.
Smrt mnoha členů a následný rozpad jejich původní skupiny Serpica velmi zarmoutil a slíbil si, že se na příště pokusí takové situaci zabránít. Bolest pod žebry ho po nějaké době opustila, ale zjistil, že co se týče alkoholu a léků tak už ani zdaleka nevydrží to co vydržel dříve a alkohol mu v ústech zanechával nepříjemnou kyselou pachuť jakoby se vracel do momentů toho temného večera.
Doutnající nenávist k půlčíkům ho nikdy neopustila.
V poslední době, se mu občas, když pije v přítomnosti svých přátel z Kumpanie Černé kočky, alespoň mírně vrací chuť.
Oblíbené jídlo : Pstruh na másle
Oblíbené zvíře: neznámé
Nelibosti: Nemyté nohy (především ty Hobití)
Je i přes svůj původ skromný.
Rád hraje taktické a logické hry.
Snaží se řešit problémy s rozumem a chladnou hlavou.
Alkohol pije raději střídmě, protože k rumějci mu dnes již většinou stačí velmi málo a alkohol mu také už nechutná jako dřív.
Narodil se s nepříjemnou krvácivou nemocí a musí si při sobě neustále nosit brašnu s léky.
Serpico má čtyři sourozence, tři bratry a jednu sestru.
FAMILY TREE NOT AVAILABLE
Minulost
Narozen roku 844, Serpico je čtvrtým dítětem Federica a Belly Rosine. Ke svým patnáctým narozeninám dostal od otce nádhernou dýku na jílci zdobenou rubínem symbolizujícím poupě. Tento dar dostal odměnou za péči o svou problémovou sestru, jelikož byl schopen mírnit její destruktivní tendence. Ve skutečnosti dovoloval Parmě, aby mu v tajnosti ubližovala a mučila ho. Již v malém věku si tak Serpico zvyknul dobře snášet bolest a utrpení, na těle mu však zůstaly četné šrámy a popáleniny, právě jednu takovou skrývá pod svou dlouhou ofinou. Věřil, že jí takto může umožnit žít obyčejný život. Často se za ní u otce přimlouval a sliboval, že ji dokáže udržet vklidu a postará se, aby nečinila víc potíží.
Dýka, kterou Serpico obdržel od svého otce symbolizovala uznání a přijetí jako člena rodu. "Teď jsi plnohodnotným členem našeho rodu a budeš přijímat privilegia i povinnosti s tím související. Již nejsi dítě, tak počítej s tím, že podle toho s tebou bude i zacházeno. Dokud při sobě poneseš tuhle dýku vždy nalezneš cestu zpět domů."
Dobrá karta se obrátila rok na to, když Federico přednesl svůj záměr provdat Parmu za rod Oldenburg, k prohloubení obchodní spolupráce mezi rody a možné výměně technik výroby a zpracování vína, včetně vysoce ceněného oldenburgského šumivého vína. Parma se proti tomu ostře ohrazovala, ale Federico nebyl muž otevřený diskuzím. Serpico byl pověřen, aby své sestře domluvil. Parma toho večera Serpica navštívila a prosila ho, aby společně s ní uprchl pryč a společně odjeli do dalekých zemí. Serpico jí odmítnul a začal se jí pokoušet přesvědčit o tom, aby se sňatku nebránila. Tu samou noc propukl v sídle požár.
Serpico byl otcem tvrdě pokárán za svou neschopnost této situaci zabránit a často pak musel pomáhat pracovníkům při sběru a zpracování vína. (Sestra byla odvedena do konventu chrámu Řádu v Lirkanu.) Během své práce na vinicích se Serpico poznal s hobitkou jménem Lalia Zlatníčková. Serpico se s Lalií blízce spřátelil a nedlouho poté se do ní bláznivě zamiloval. Jeho cit mu zamlžil veškerý úsudek a ve skrytu keříků vinné révy společně strávili nemálo krásných chvilek. Přirozeně se Lalia eventuelně od Serpica dopídila původu četných šrámů a jizviček na jeho těle.
Jednoho letního měsíce se Lalia několik dní neukázala v práci. Když se konečně objevila měla chmurný výraz na tváři. Posledních pár dní jí nebylo dobře a felčar jí nakonec řekl, že čeká dítě. Serpico jí pak dlouho do noci konejšil ve svém objetí a ujišťoval ji, že se o ni i o dítě postará. Následujících pár týdnů se vrátilo do starých kolejí a pár milenců společně sbíral vinné hrozny jako obvykle.
Bylo zrovna škaredě a deštivo, když dal hobit jménem Hobson Kšandička Serpicovi zprávu ve které stálo, že ví vše o jeho poměru s Lalií a že pokud nechce, aby se to dozvěděl nejen Serpicův otec Federico, ale i široká veřejnost, tak musí kolem jedné hodiny ranní zanechat jistý obnos v jisté bedýnce za vinicí. Ze začátku byl Serpico schopen plnit půlčíkovi nároky ze svých osobních financí, ale posléze se požadavky zvyšovali až přestal být schopen tyto náklady pokrývat, zvláště, když polovinu svých výdělků dával Lalii, které každým dnem rostlo břicho.
Serpico se snažil s Hobsonem vyjednávat, ale nikam to nevedlo, půlčík nikdy neměl dost. "Když nemáš dost peněz, plať vínem! Klíče od sklípku máš a moc dobře víš jak hodnotné jsou vína uvnitř." Situace se nezlepšovala a po neustávajících výhružkách se Serpico nakonec rozhodl uchýlit se ke krádežím vína.
Napoprvé se cítil velmi špatně, ale s každou další lahví to bylo snadnější a snadnější. Netrvalo dlouho než se k Federicovi doneslo, že mu ze zásob mizí hodnotné kousky. Zkoušeli proti zloději použít různá opatření, vše však bylo vniveč, vína nadále mizela. V této době se Serpico naučil mnoha akrobatickým kouskům, nenápadnosti i přetvářce často mu však pomohl jen čisté štěstí. Nejeden podezřelí služebník byl v tomto období propuštěn.
Po několika dalších týdnech navštívil Serpica další hobit, tentokrát jménem Bramborád Hnízdo a s nevinným úsměvem mu oznámil, že ho viděl krást vína a pokud má Serpico zájem, aby si to nechal pro sebe, musí mu čas od času některou z kradených lahvinek přinést a podělit se. Asi po měsíci tohoto poskokování hobitům, pozval Bramborád Serpica na posezení s jeho přáteli na oslavu toho, že přeci jen není žádný nelida, a že již nebude po Serpicovi žádat žádné další služby a na jeho výlety do skladů zapomene.
Serpico pozvání neodmítnul jelikož se obával, že pokud by odmítl mohli by půlčík své velkodušnosti pozbýt. Nejdříve společně popíjeli v hospodě a když byl Serpico dostatečně zamotán, aby pozbýval soudnosti, vzal ho Bramborád s sebou do pulčických ubytoven. Když sestupovali do místního sklípku s masivními dubovými dveřmi přeběhl Serpica nepříjemný chlad po zádech, nevěnoval mu však pražádnou pozornost. Před vstupem Serpicovi sundali nějací hobiti opasek s jeho rapírem i plášť a odnesli je pověsit. Uvnitř byla poměrně velká degustační místnost s barem. V místnosti sedělo zhruba pět dalších hobitů a dvě hobitky. Všichni také již méně či více napití. Ozval se zvuk otočení klíče v zámku.
Jeden z půlčíků měl nasazenou dřevěnou masku s podivnými rytinami, pravděpodobně nějaké exotické zboží ze zámoří. "Á náš muž večera, pojď si s námi připít, čekáme jen na tebe." Obě hobitky se každá z jedné strany postavily Serpicovi po boku. Mladému připitému šlechtici byla na přípitek podaná nějaká sklenice a on jí ve své opilecké netečnosti přijal a vypil.
"Malý dárek od alchymisty.", zaznělo posměšným tónem. Půlčík si sejmul masku. Všechno bylo rozmazané, Serpicovi se podlomila kolena. Chtěl něco říct, ale z úst se mu vydralo jen táhlé zasténání, podobné výkřikům slabomyslných v chrámech chaosu. Z té proklaté noci si pamatoval spíše útržky než celiství obraz. Jedna z pulčic mu nasadila obojek a ostatní si s ním hráli a vysmívaly se mu jako psu, co věrně a tupě důvěřuje svým pánům. Byl bit a kopán, pamatuje na odporný zápach hobitích hnát, když mu šlapaly po obličeji. Bylo mu řečeno, že je to dík za jeho věrné služby a za to jakou hostinu si tady dnes díky němu mohou dopřávat. Slyšel posměšky o své sestře a jak naivně jí sloužil jako hračka, něco co neměl nikdo vědět. V místnosti se pomalu ochlazovalo, ale zápal noci, pobavení půlčíků a alkohol více než stačil na otupení smyslů přítomných.
Serpicovu mysl naplňovala úzkost, viděl všechno v jednom děsivém, pekelném víru pulčických tváří, končetin, bolesti, smradu a ponížení. Hlavou a celou páteří mu projížděla ostrá bolest. Mluvili i o Lalii, o tom že ho zneužila, o tom že to dítě stejně určitě nebylo jeho, o tom jak naivně si myslel, že mu vůbec mohou ublížit, ale zítra vše zase zapomene a bude opět sloužit svým pánům jako dobrý pes.
Přinesli i nápoj připravený pro Serpicovi rty. nočník pomalovaný obrazy tančících postav lidí a zvířat měl být jeho číší. Serpico možná byl v deliriu, ale ostrý pach moči mu vhrkl slzy do očí a zvedl žaludek. Slyšel hlasy, něco o tom, že poupě růže určí pohlaví potomka. Cítil chlupatou nohu na zátylku jak ho tlačí dolů, držel se ze všech sil, ale jeho tělo bylo zesláblé. V místnosti se tentokrát už znatelně ochladilo a Serpicovo úzkostné zoufalství vystřídal nový pocit.
Zápal dosud mu neznám. Jakmile se ochladilo, pocítilo Serpicovo tělo znatelnou úlevu.Najednou necítil slabost, motání ani bolesti, už ho nevázaly ani rozpolcené pocity ohledně Lalie. Pocítil novou emoci, dosud mu neznámou, pocítil nenávist, nenávist surovou a čistou, upřímnou a osvobozující. Nenávist která smetla všechny pochyby a veškerou nerozhodnost. Cítil chlad rodové dýky na své hrudi.
Serpico čekal trpělivě na vhodnou chvíli, jeho myšlení bylo čisté a on měl jasný cíl. Nechal se ponižovat dál, bavil své obecensto, bolest mu nevadila, byl na ní zvyklí víc než dost. A nečekal vniveč. Ve chvíli nepozornosti si škubnutím přitáhnul půlčíka, který ho držel na vodítku a zarazil mu dýku hluboko nad klíční kost a nebylo to zdaleka poslední bodnutí toho večera.
Spustila se jatka, opilí hobiti se nezmohli na víc než na pár nebohých pokusů o vzdor. Obě hobitky a pár dalších pulčíků se snažilo prodrat dveřmi, které sami předtím zamčeli. Byla hluboká noc, když stál Serpico zbrocený krví v místnosti společně se sedmi mrtvolami. Serpico těžce oddechoval a jak vyprchával původní nával energie, postupně ho opouštěli síly, pocítil tupou bolest pravém podžebří a nakonec vyčerpáním padl na krví zalitou podlahu. Dveře do místnosti byly mírně pootevřeny. Serpico pevně svíral svou dýku v ruce.
Probudil se až v sídle rodu. Dohra byla divoká, Federico byl vzteky zcela bez sebe. Nejstařší bratr Giorgo neměl pro Serpica v očích nic než zklamání, znechucení a výčitek. Serpico byl zbičován, následně vyvlastněn a ihned vyhozen s tím, že ho otec nestrpí mít na očích. Tu noc strávil Serpico na ulici, mrznouc, nemíti na sobě víc než zkrvavené, potrhané oblečení z oné proklaté noci. Jedinou útěchou mu byla rodová dýka, kterou mu nikdo neodebral. Bolest pod žebry neodcházela.
Následujícího dne navštívil Serpica Ottavio s balíčkem věcí se kterými ho vyslala matka. Byla tam Serpicova brašna s léky, rapír, nějaké jídlo a oblečení. Později se od Ottavia dověděl i o dluhu, škodách, které způsobil a to mu dodalo malou, byť nepatrnou jiskřičku naděje. Když zvládne splatit 5000 stříbrných gryfů, pak možná nalezne u otce alespoň částečného odpuštění svých křivd vůči rodu, a s trochou štěstí možná i víc než jen to.
S novým cílem tak vyšel Serpico vstříci neznámému světu před sebou a rozhodl se dát svůj život všanc a vydal se na dráhu dobrodruha. Nedlouho poté narazil na své původně známé a posléze i blízké přátele Catherie a Siegfrieda Jägerovi a společně s Trpaslíkem Krollikem, který se také stal jejich drahým přítelem, pak plnili nebezpečné úkoly.
Smrt mnoha členů a následný rozpad jejich původní skupiny Serpica velmi zarmoutil a slíbil si, že se na příště pokusí takové situaci zabránít. Bolest pod žebry ho po nějaké době opustila, ale zjistil, že co se týče alkoholu a léků tak už ani zdaleka nevydrží to co vydržel dříve a alkohol mu v ústech zanechával nepříjemnou kyselou pachuť jakoby se vracel do momentů toho temného večera.
Doutnající nenávist k půlčíkům ho nikdy neopustila.
V poslední době, se mu občas, když pije v přítomnosti svých přátel z Kumpanie Černé kočky, alespoň mírně vrací chuť.
Appearance
Mentality
Personality
The major events and journals in Serpico's history, from the beginning to today.
The list of amazing people following the adventures of Serpico.
Social