Ztracené lodi - Povídka
"Viděl jsem to... loď, co vypadala jako démon. Pomalu se táhla po vodě jako přízrak a blížila se k nám. V životě jsem nic děsivějšího nezažil. Její plachty vlály v nočním větru, jako kdyby to byly spáry zrůdy, která se nás chystá pohltit. A nebylo cesty zpět ani záchrany. Chcípli tam všichni... jen já přežil, protože jsem svoji zbabělou prdel včas schoval."Video zatím není dostupné
1. Část
„Povím vám příběh…“ začal svou řeč nízký muž zrzavého vousu, co seděl v rohu u okna ošuntělého hostince.
„Vem mě ďas! Starej Breg jde zase potit ty svý špinavý kecy… no nic, tuhle blbost si nechám, s dovolením, ujít, pánové,“ zaláteřil vysoký plešoun s vybledlým šátkem kolem hlavy a s korbelem v ruce odkráčel.
„Co ho zase žere?“ ozval se jeden z přísedících.
„Určitě má zase breberky a léčí si tak zdrbanou náladu. Kdy se ten chlap naposledy myl? Měl by si dát koupel. Vždycky je pak na všechny ras. Že se jako zvíře chová na moři, neznamená, že bude smrdět jako mezek i tady,“ ozval se někdo další.
„He, beztak už je nalitej… dělá naší bandě ostudu,“ povídá opět zrzek, sedící v rohu. „Serte na něj. Slyšeli jste už o Bílém Útesu?“ zeptal se a opřel se o stůl.
Muži okolo stolu se rozhlíželi okolo sebe a vrtěli hlavami. Všichni si okamžitě představili nějaký bílý kus skály, co si bere na svědomí potápění lodí, jež o něj narazí.
„To je ale přece jen pohádka pro ožraly, nebo snad ne, Bregu?“ ozval se ženský hlas, co se přibližoval ke stolu.
„Fíjo… mrkejte, chlapi. Kdopak si to sem kráčí? Nehledáš chlapa na noc, zlatíčko?“ zachechtal se jeden z přísedících.
Mladá vysoká pirátka si to nakráčela přímo k jejich stolu a pohupovala při tom boky. Dřív, než se posměváček nadál, k nosu se mu tiskla stará vyřezávaná křesadlovka. Jeho úšklebek úplně zmizel, až v obličeji mírně zezelenal, když se ozvalo tiché cvaknutí a bylo slyšet napínat pružinu kohoutku. Mladice se splétanými havraními vlasy se démonicky usmála a mírně sklonila hlavu.
„Ty že máš být chlap? Nevydržel bys se mnou ani pět minut, miláčku. Hodláš si ještě otvírat tu svoji špinavou hubu? Protože pak by tě to mohlo mrzet,“ řekla vrnivým hlasem a pomalu muži přitiskla zbraň do klína. „Povídej, Bregu. Bílý Útes přece už roky nikdo neviděl… jako kdyby se vůbec dalo těm báchorkám tak říkat. Nebo mi chceš snad říct, že zářivě bílá loď, která se nese na vlnách jako duch a potopí každou kocábku, co na ni narazí, má být opravdová? Roky se o ní nic neslyšelo.“
„Taky byla známá tím, že málokdy byli svědkové, kteří viděli, co se stalo, a zůstali naživu. A co zmizení celé posádky Křivohnáta Sedrika i s lodí? To je co? Blud, vidina, mámení? Už dva měsíce je nikdo neviděl,“ zabručel zrzek a nacpal si dýmku.
„Tak prostě měli smůlu a někde se svezli po mělčině. Všichni víme, jaký byl Sedrik chudák. Ani velet neuměl.“
„Myslíš, že Sam, co mu dělal navigátora, by to podělal? Ten chlap navigoval i pro Marcovu flotilu. A ti byli proslavení svými akcemi. Nene, muselo v tom být víc…“ jal se Breg vyprávět:
Bylo tehdy na Tanarisu krásně. Bylo to ještě v době, než proběhlo v Bastarios to povstání. Skaliska Tanaris se ve slunci leskla a jejich černá barva byla vidět na míle daleko. Nevím, jestli jste tam všichni byli… jsou to kamenné sloupy, vyčnívající zpod hladiny, co se obepínají kolem stejnojmenného ostrova. Sám jsem tam tehdy nebyl, vyprávěl mi to můj děd, který tam v té době dělal stráž základny. Mladý kapitán, který byl známý svojí agresí a nerozvážností, se chystal na další výpad. Doposud nikdy nezklamal a jeho drobná posádka jej měla v oblibě. Měli menší loď, kterou zrovna chystali k odplutí. Jejich cílem byl převozník s kůžemi a vínem. Vypluli na moře a jali se hlídkovat. Mladý kapitán se hrdě vezl na zádi a loď pomalu mizela z dohledu základny. Zbytek už děd slyšel od svého přítele, který byl shodou náhod kapitánův pobočník.
Už nějakou dobou se stávalo, že různé lodě mizely bez varování. Jeden den byly, druhý už o nich nikdo neslyšel. Nikdo ale neznal příčinu. Už se dokonce našel i vrak jedné ze ztracených lodí. Byl dotažený na mělčinu a v trupu mu zela mohutná díra. Ale dávalo se to za vinu špatnému navigování nebo bouři. Mnozí piráti ale i tak začali být opatrnější a méně aktivní, ale sebejistého mladíka, jako byl kapitán Stern, to nemohlo odradit od dnešního lupu. Jeho loď – Karmina – byla velice rychlá, měl proto za to, že mu nic nehrozí.
V odpoledních hodinách už hlídkovali po okolí a vyčkávali na svůj cíl. Jelikož to ale trvalo dlouho, začal být kapitán nedočkavý. Láteřil, nadával a svolával všechny smrduté fretky, přivolával Krakena, vyzýval hromy a blesky. Nic to nepomohlo a tak rozhodl, že poplují o kus dál, než byla jejich obvyklá trasa. K jejich nešťastnému štěstí brzy viděli, pro co si přišli. Obchodní loď, která převážela kůže a víno, přesně tu, na kterou čekali. Ke všemu zklamání je už ale předběhl jiný z pirátů, což kapitána Sterna mohlo dovést k šílenství. Po chvíli klení a nadávek nechal otočit loď a zavelel k návratu. Druhá pirátská loď se už taky kolébala pryč. Než ale zmizela, všimla si hlídka Karminy třetí lodi, která se jako vítr blížila ke vzdalujícímu se pirátskému korábu. Bylo to jen letmo, mihnula se jako lovící racek. Byla dlouhá a štíhlá, celá se leskla a bíle zářila, letěla lehce a s mohutnou silou vrazila do druhé pirátské lodi. Z dálky se ozývala tlumená střelba, ale za chvíli vše utichlo, bílá šmouha zmizela a loď zlodějíčků se sesunula ke dnu.
Otřesená posádka Karminy se s hrůzou vrátila na základnu a vyprávěla všem o tom, co viděli. Tak se to doneslo až k mému dědovi. Netrvalo dlouho a zpráva se roznesla široko daleko, někteří dokonce prováděli výpravy, jejichž úkolem bylo najít a zničit nového oponenta. Někteří se z honby za tímto fantomem nevrátili. Mizely nejen pirátské, ale i obchodní a královské lodi. Když se náhodou později našly, bylo to vždy stejné- vrak odtažený nebo dotlačený na mělčinu s mohutnou dírou v trupu. A pokud se podařilo najít loď potopenou, vždy to bylo u mělčiny či útesu, ne moc hluboko pod vodou. Párkrát byla i viděna, ale málokdy s přesnějšími detaily. Jedna věc ale byla vždy společná- nikdy se neobjevovala v noci.
Nejdetailnější popis poskytl kdysi jistý samotář, který se na svém člunu plavil po drobných ostrovech a obýval je. Podle něj viděl jednu z pohřešovaných lodí, jak proplouvala kolem ostrova, kde naposledy kotvil. Kousek od ostrova se prý střetla s „duchem“. Prudce se přiřítila dlouhá loď, zářící bílou barvou. Odrážedlo se od ní slunce a při pohledu proti slunci byla skoro neviditelná. S otřesným třasknutím, řinčením a skřípěním kovu vrazila do druhé lodi. Na palubu vyběhla posádka a vmžiku postřílela svého nepřítele, předními kanóny poté rozstřílela palubu lodi k nerozeznání. Dotlačili ji na mělčinu a vybrali vše, co se jim hodilo. Až teď, když byla odvrácena od slunce, bylo vidět, jak loď vypadá. Zářivě bílé plachty, bíle natřené dřevo, zářivým kovem vyztužená příď s obrovským bodcem. Když na ni zepředu dopadaly sluneční paprsky, kov se leskl a odrážel světlo z hladiny zpět, čímž fungoval jako jakési maskování. Za ta léta, co loď rabovala, jí bylo připsáno přes šedesát útoků, a to si mnoho námořníků myslí, že jich bylo určitě víc. Nikdy jí nikdo neunikl, nenechávala přeživší a její oběti bývaly vystaveny jako trofej.
2. Část
„Pěkná historka, moc pěkná,“ pousmála se mladá pirátka, co si rukou podepírala hlavu o stůl a druhou rukou stále tiskla křesadlovku k rozkroku druhého chlapíka, sedícího hned vedle. „Děkuji za zpestření času. Hádám, že to bych asi měla taky nečím přispět, že?“ řekla.
Kolem stolu se začali shlukovat další námořníci, když slyšeli, že se vypráví. Zanedlouho byla Margurská hospoda plná zvědavců. Nechali kolovat klobouk, do kterého každý vložil pár drobných, aby se složili Bregovi na jídlo a pití za dobrý příběh. Prostořeký pirát se snažil odsunout a opustit stůl, ale pirátka zatlačila na pistoli ještě víc se slovy „Kampak? Snad si nenecháš ujít můj příběh.“, až ze sebe muž vydal pisklavé zaúpění.
„Tenhle jsem slyšela od svého otce, když jsem byla ještě škvrně. Bylo to ještě před tím, než se mě jako dospívající holku pokusil prodat jednomu z pirátů pro jeho zábavu, aby si s ním vyjednal pár služeb. Tehdy jsem se ujala vedení jeho lodi, když jsem mu před jeho vlastní posádkou otevřela nožem břicho a obsah se vysypal na palubu,“ zazubila se a po očku se podívala na svoji vybranou oběť k týrání.
Muž hlasitě polkl a orosilo se mu čelo. Bylo vidět, že si to pirátka užívá. Hned nato pokračovala: „Jak jsem řekla, byla jsem tehdy ještě prcek. Malej capart, co všude lezl a vesral se, kam jen mohl. Občas jsem tím fotříka tak najedovala, že mě zavřel do krabice a vyhodil mě přes palubu. Nebejt mý milý matky, která mě vždycky vylovila, tak už jsem asi dávno zamávala ploutvemi. Táta měl ale někdy i světlé stránky. Byl tvrdej, to jo. Ale milovala jsem, když jsme přistáli na nějakém ostrově, kde jsem v životě nebyla, posádka snesla dříví a otop a celý večer se flámovalo, hrálo a povídaly se historky. Můj táta byl tehdy jako ze zlata a dnes chápu, že právě pro tyhle chvíle ho máti měla ráda, i když ji kdysi unesl a byla prakticky jeho otrokyně. Když jsme tak jednou seděli, táta spustil tenhle příběh:“
Byla to prý noc, jako tehdy, když táta vyprávěl. Jak je známo- námořníci jsou obecně děsně pověrčiví posránci, takže se mezi nimi často objeví nějaký šílený příběh o vodní potvoře nebo děsivém duchovi. Jedna loď prý ale nebyla jen mýtem, i když by tak její příběh mohl znít. Jmenovala se Kaluren Sarma – Krvavá Růže. Dost přešlé jméno, co? Přijdou vám ta slova povědomá? Možná zní malinko jako jazyk jižních barbarských kmenů, co? To protože její kapitán i posádka byli námořníci s kořeny právě u těch necivilizovaných bestií. Bývali jedni z nejobávanějších pirátů. Kdysi jižní moře patřila skupině kapitána Dantera, možná si ho někteří pamatujete. Tatík mu dělal kormidelníka na jedné z lodí, a tehdy se taky poprvé střetl s Kaluren. Jak už padlo- byla noc, což dodává příběhu ještě víc na strašidelnosti, co?
Plavili se zrovna podél útesů Karellor, v mlžném oparu se třpytilo měsíční světlo, které občas prokouklo skrz mraky. Špičky útesů byly při úplňku krásně vidět, takže se nebáli, že by narazili. Navíc se mezi nimi dalo pěkně schovat. Před pár hodinami vyloupili obchodní loď z Bastarios a potřebovali najít místo, kde by se schovali před královským námořnictvem. Když po nějaké době opouštěli úkryt, zaslechli zpovzdálí tlumené přibližující se bušení. Muži na palubě začali panikařit, když se ze stínu mraků vynořilo několik ostnů a vlajících siluet. Ozvalo se hluboké troubení, až někteří z posádky ztuhli na místě. Bušení se přibližovalo a přibližovalo, už bylo tak blízko, že jste se cítili, jako kdyby vás obklopovalo a nebylo cesty pryč. Námořníci se za každou cenu snažili popohnat loď, jak jen to šlo, ale byli příliš naložení a pomalí. Jeden z posádky úplně ztratil zdravý rozum, začal se hlasitě chechtat, vytáhl svoji pistoli, přitiskl si ji k hlavě a se slovy „Démon… heh, jde si pro nás démon… chcípneme tu, to je za vše, co jsme udělali.“ si jednou ranou rozmašíroval lebku.
Fotřík byl vychcaný jak fretka a s pár chlapy sebrali jeden z člunů, aby se na něm schovali za jeden z útesů. Někteří zoufalci se snažili skočit z lodi do jejich člunu, některým se to povedlo, ale jiní dopadli dost zle. Celkem jich zdrhlo sedm a asi dalších šest se zabilo, když špatně skočili. Jeden narazil nohama na mělké dno a utopil se, jiný to nedopočítal a narazil bradou o kraj člunu, což mu na místě roztrhlo krk. Uniknout se podařilo ještě dvěma člunům, které se později přidaly k fotrově posádce. Sledovali, co se bude dít. Z mlhy prosvištělo několik šípů, které se zaryly do paluby. Zděšení posádky se zvýšilo, když vzduchem proletěla mohutná zubatá harpuna, která napíchla dva vedle sebe stojící chlapy. Jednomu prorazila hrudník, druhému rozdrtila podbřišek a celou pánev. Na místě vykrváceli.
Když se panika dostatečně rozšířila, vynořila se ze tmy loď. Celá tmavě rudé barvy, s cáry plátna na stěžních a kovovými hroty na bocích, přídi i zádi. Vypadala doslova jako Převozník – tedy aspoň tak si myslím, že by vypadal, kdyby loď, převážející mrtvé duše námořníků, nebyla pouze pohádka. Bokem prý rozdrásala celou loď otcova kapitána. Rozpárala ji, jako já potom jeho. Vzduchem se nesly projektily a harpuny, které si hledaly poslední přeživší.
„To je všechno?“ ptali se okolo stojící posluchači.
„No moc toho k téhle lodi ani není. Obvykle nenapadala pirátské lodi, spíš obchodní. Vyplouvala hlavně v noci a její kapitán si užíval strach a šílenství, které vzbuzoval v posádce svých cílů. Když Danterova loď padla, jižním mořím v noci vládla Kaluren Sarma a ve dne se prázdného fleku chytil můj fotr. Co jsem slyšela, loď se prostě po nějaké době vypařila,“ povídala pirátka a hodila do sebe kalíšek grogu, který jí nalili za dobré vyprávění. „Kdybyste někdy slyšeli o téhle lodi nebo o kapitánu jménem Nar’Garech, dejte mi vědět. Chtěla bych si s ním pokecat.“
Muž, kterému stále ještě pistolí drtila klín, už úplně trnul. Posluchači se mu občas pochechtávali, jak už je to v pirátské povaze. Někteří se ale tvářili zmateně, protože dumali nad identitou před nimi sedící drsňačky. Netrvalo dlouho a někdo se ozval.
„Kormidelník kapitána Dantera, kterého jeho dcera před zraky posádky vykuchala… to tu s námi sedí Anarin?“ zeptal se jeden z posluchačů.
Pirátka se ušklíbla, až jí zazářily bílé, špičaté zuby: „Anade Rinner - Anarin - v celé své kráse. Vybral sis špatný cíl, co? Máš dnes smůlu, šmejde,“ otočila se na muže vedle.
„Omlouvám se, madam, bylo to nevhodné a nerozvážné… prosím, ušetřete mě,“ koktal trápený chudák.
„Tebe možná. Ale nemůžu ti zaručit, že tvůj malý přítel bude v pořádku. Mám chuť ti ho ustřelit. Třeba pak budeš klidnější.“
Když ale přišel mladík v čapce, jež dělal pirátce pobočníka, otráveně zasyčela, protože věděla, že její loď je připravena k odplutí a je konec její zábavě. Pokynula starému Bregovi na zdraví, vypila poslední kalíšek a zmizela stejně rychle, jako se objevila.
3. Část
„Nemáš pro nás ještě něco, Bregu?“ dožadovali se posluchači dalšího vyprávění.
Starý Breg zhltal darované jídlo a s hlasitým říhnutím se zamyslel. Takových příběhů znal desítky, ale málo který stál za zmínku, anebo byl už tak známý, že by nikoho nezajímal. Pobafal si ještě z dýmky a opřel se o stůl, což ostatním napovědělo, že ještě bude pokračování.
„Slyšeli jste o ztracených lodích, které se rozhodly znesvětit záliv Ontagrae? Mám na mysli ten uprostřed Kellanarského kontinentu. Co kdybych vám řekl něco o něm?“Říká se, že záliv Ontagrae, který zabírá velikou část Kellanaru, chrání lesní národy, které obývají tamější lesy a kopce. Jsou to prý obecně mírumilovná stvoření, které ale není radno vytočit. Ovládají magii a jsou velmi spřízněni s Getarijci – tou rasou, co prý vytvořila náš svět. Možná můžete říct, že jsou to jen povídačky, ale to nijak nemění nic na tom, co se kdysi událo.
Podle pověstí se pod vodami zálivu kdysi tyčilo město, někteří dokonce tvrdí, že patřilo právě lesním národům, které se po jeho zkáze rozprchly po okolí a zdegenerovaly. Údajně byli původní obyvatelé nadaní pro elementární magii a pomocí země a magií napájených rostlin vytvořili bariéru, která držela vody moře, aby nezaplavily město. Dnes už ale není po této civilizací památky, protože se podle všeho bariéra protrhla a město bylo zničeno. Staletí uběhla a tento kus historie pomalu upadl v zapomnění, není už ani jasné, jak to tehdy přesně bylo. Když se ale objevili první svědci, kteří tvrdili, že je město stále pod vodou, čím dál častěji se k zálivu scházeli hledači, kteří se snažili najít více důkazů, aniž by do zálivu zasahovali. Každé tři roky se v zálivu koná rituál, kdy kněz vyhovuje na člunu pár set metrů od břehu a snáší modlitby, které čerpají magii z okolí. Při jednom rituálu se v záři, která se dotýkala hladiny, objevila silueta, připomínající věž vysoké budovy. Bylo to zrovna za roku sucha a při odlivu, takže hladina byla nižší. Několik z přihlížejících se tam později vrátilo, aby vodu lépe prozkoumali. Druhý den prý jejich domy byly roztrhané a ze střech trčely mohutné stromy. Jejich těla se už víc nenašla, ale někteří říkají, že koruny těch stromů připomínaly jejich obličeje.
Z posvátného zálivu se tehdy stala atrakce pro lovce pokladů, kteří se nenechali odradit. Ti opatrnější raději hledali u ústí zálivu do moře. Když se ale povídačky o bájném městě pod vodou dostaly až k pirátským kapitánům, tak si někteří řekli, že je to skvělá příležitost. Lodě Stříbrná šipka a Modrý měsíc se začaly motat kolem zálivu. Zprvu pouze opatrně zvenčí, ze strany od moře. Hledali jakoukoliv stopu, ale neměli mnoho štěstí. Ale chamtivost posádky a vidina pokladů se zasloužila o to, že lodě zakotvily jednoho dne v zálivu. Křik lidí na pobřeží, výhrůžky a varování nepomohly. Piráti se rozhodli, že se zkusí k pokladům potopit. Několik mužů naskákalo do vody, bylo jich kolem třiceti. Pár desítek minut byl klid, voda se převalovala a klidná hladina odrážela sluneční světlo. Poté se ale ozvalo zadunění a bylo cítit otřes. Hladina se zavlnila a kolem lodí se rozčeřila. Pod vodou se objevily drobná oblaka bublinek. Námořníci hleděli přes palubu, aby zjistili co se děje. Během pár vteřin se začala voda bavit rudě. Krvavá barva se vodou šířila jako zlověstný oblak. Něco se pod vodou zablesklo a byla vidět silueta dlouhého stvoření, které se prudce mihlo pod loděmi. Vedle byla silueta několika pirátů, co zrovna byli ve vodě. Jejich rozdrásaná těla pomalu vyplavala nad hladinu a dva z doposud živých potápěčů vyplavali se zhrozeným výrazem ve tváři. Krve by se v nich asi jen tak nedořezal. Plavali prudce k lodi. Jeden to stihl. Za druhým se zamkla voda, když ho oblak pěny a bublin vtáhl zpět pod vodu. Přihlížející ze souše pak už viděli jen jedno- obě lodě se rozletěly v trupech na kusy do všech stran.
Breg se rozhlédl po posluchačích. Vypadali jako zhypnotizováni. Dokázal odhadnout, co se všem honilo hlavou. Nikdo z nich se asi v životě neodváží zavítat do zálivu Ontagrae, ani kdyby je táhli stádem volů. Dobafal dýmku a začal si schraňovat své věci. Dopil ještě tuplák s pitím a sbalil si.
„A… a ta potvora tam pořád je?“ ptal se jeden z posluchačů.
„Co já vím? Já hlavně doufám, že ta svině je jen výplod něčí fantazie. Ale víme, že lesní národy umí vytvářet stromy a keře, třeba mají i schopnost přivolávat příšery. Anebo je to nějaký jejich mazlíček, co na jejich povel rozjebe každého, kdo se jen přiblíží.“
Někteří z posluchačů Brega poplácali po rameni nebo mu potřásli rukou a pomalu odcházeli. Breg už měl pro dnešek vyprávění dost.
„Tak jestli už pro mě nic nemáte, poroučím se, pánové a dámy. A ty,“ podíval se na muže, co seděl naproti a ještě se potil po střetu s pirátkou, „Být tebou si to zchladím… a víckrát už bych Anarin nesral, jestli je ti zdraví milé. Je sice hodně populární, ale na to, aby tě vyřídila, nepotřebuje žádného borečka na svoji ochranu.“
Vzal si věci a s úklonou pomalu vyšel z hospody.Remove these ads. Join the Worldbuilders Guild
Komentáře