Zabiti pro pravdu - Povídka
Příběh vypráví o skupině lidských rebelů, kteří se spojili s trpasličí frakcí vůdce Durguka, aby se pokusili zamezit válce, která právě probíhá. Co se ale se skupinou rebelů stane, až je jejich tajemství odhaleno?
1. Část
„Laniku, nikdy nemáme jistotu. Ale všichni víme, že pokud se nic neudělá, bude tenhle nešvar mezi lidmi a trpaslíky trvat další století. A my jsme právě ti, kteří mohou něco udělat. Durgukova frakce chce pomoct urovnat tenhle zbytečný spor,“ dostalo se mu v odpověď od námořníka s velice nakrátko ostříhanými vlasy.
Lidé už desetiletí válčili s národem sousední rasy kvůli starému konfliktu. Walargové, národ trpasličí rasy, ztratil před lety svého vladaře a vyhlásil válku všem podezřelým národům, přesněji lidem, barbarským kmenům jihovýchodní tajgy a sousednímu národu vysokých, humanoidních bytostí, které si říkají Seralfové. Jejich král byl nalezen mrtev na cestě mezi dvěma Walargskými městy a na místě se našla zlomená lidská dýka, Seralfské šípy a cáry z kožešiny barbarských kmenů, které je používají místo sedel.
Lanik vzal zásilku a poznamenal: „Já vím, Falere, ale čekal bych, že se lidé spíš budou snažit problém vyřešit rozumně, jenže místo toho se i s barbary a elfy pustili do nesmyslné války. Moc dobře vědí, jak jsou trpaslíci hrdá rasa, a že si nic nenechají jen tak líbit, takže je jasné, že se jim tahle válka hodí. I když poslední roky jde spíš o tichou válku bez velkých střetů.“
„Víš, příteli, moct si vzít co se ti hodí a kdy se ti to hodí má pro mnoho lidí značné výhody. Hlavně to, prosím, předej Durgukovi. Bude na obvyklém místě při dnešním setmění, tak tam buď včas,“ odpověděl Faler, pak svému příteli pokynul na pozdrav a tiše odešel ze starého rybářského domu na okraji Bastariosských hradeb.
Mladý převozník si oblékl svůj plášť, opásal se a vzal si mošnu, která ležela na starém, zaprášeném trámu hned vedle. Dokumenty pečlivě ukryl mezi své vlastní listiny v mošně. Počkal ještě chvíli, aby omezil šanci, že ho někdo uvidí chvíli po tom, co z domu vyšel Faler. Poté vyšel ven, prošel po písečné pláži a ubíral se kolem severní hradby města, kterou obepínala pustina a o kus dál i celá poušť. Měl takový zvláštní rituál- pokaždé, když procházel podél hradby, všímal si každého vzoru, který v ní byl vytesaný, každé praskliny a každého tvaru, který mu to připomínalo. Hradba byla složena z tesaných kusů tvrdého, bílého kamene, obskládaného šedými cihlami z míchaného stavitelského materiálu. Zvenčí ji jistily mohutné trámy, zasazené hluboko do země. Ušel trávou a květinami asi dvě stě metrů a prošel kolem stráže severní branou města. Okamžitě uslyšel mnohé hlasy, přicházející z různých směrů. Po pravé straně byly drobná pole a vinice, které lemovaly obvod hradeb. Nalevo pak byly chýše řemeslníků, rybářů a přímořských obchodníků a převozníků. Bavilo ho sledovat různé tvary domů, které byly vždy typické pro každou čtvrť města. Farmáři mívali přístřešky, aby pod ně mohli složit úrodu, rybáři zase jednoduché chýše na kůlech. Zamířil si to rovně, kolem radnice a správcova domu, přes malé radniční náměstí, až k domku na drobném tržišti, v jehož čele se vyjímala městská knihovna. Zkontroloval připravené koně ve stáji i povoz za domem, aby se ujistil, že je vše připraveno na cestu. Než ale půjde, na jednání s Walargy, měl něco důležitého k vyřízení. Sebral z rozvrzaného stolku v kuchyni drobný náhrdelník ve tvaru přeškrtnutého T s nazelenalým kamenem veprostřed.
Během několika minut prošel přes celé město a vyšel cestou na skály, které lemují celou jižní část města. Na jejich okraji se nacházela prastará budova, ve které se často zdržovali léčitelé a mágové z města. Měla špičatý tvar a místy zářila fialovou barvou.
„Laniku, to máš čas se tu zdržovat? Myslela jsem, že máš dnes důležitou práci,“ uslyšel najednou povědomý hlas v pravém uchu.
Otočil se, aby se podíval na svoji dobrou přítelkyni. Měla rezavé vlasy a velice přátelský pohled. Na to, že patřila k nejnadanějším učňům lékařství a magie, byla oblečena ve velmi prosté, lněné halence a kožené sukni. Lanik se pousmál.
„Nemohl jsem jen tak odejít a zapomenout na to, že máš dnes narozeniny, Terenie. Je možné, že se vrátím až za pár dní a cítil bych se provinile, kdybych ti zapomněl dát dárek. Tady, co na něj říkáš?“ Lanik jí ukázal přívěšek a pomalu jí ho spustil do dlaně.
„To jsi koupil pro mě? Laniku, to muselo stát hodně peněz, vždyť je ze Seralfského kovu! Neměl sis dělat takovou škodu! Ale… děkuji, je nádherný,“ vyhrkla ze sebe dívka překvapeně a rychle se otočila, aby si přívěšek nasadila. Poté se otočila zpět a s úsměvem se ptala Lanika na názor, zdali jí přívěšek sluší.
Lanik byl v rozpacích, nevěděl skoro co říct. Prohodil obvyklou frázi, že jí krásně sedí k zeleným očím, a dodal, že má prý kámen podporovat léčivou magii. Kolem prošly další studentky, které se přátelsky pošťuchovaly a při pohledu na mladíka v rozpacích se tiše chichotaly. Bylo jim jasné, o co tu jde, ale Lanik jim nevěnoval pozornost a možná by mu důvod jejich smíchu ani nedošel.
„Eh, no… každopádně ti přeji ještě jednou vše nejlepší a hodně štěstí s dnešním studiem. Já už se musím vydat na cestu, Durguk na mě čeká,“ rozloučil se Lanik rozpačitě, objali se, vyslechl si přání dobré cesty a za chvíli už vyjížděl s povozem zásob po západní cestě z města.
2. Část
Cesta mu nepřišla moc dlouhá, i když to až na Walargské území bylo pár hodin. Jel podél kráterového jezera, které obepínaly lesy a hory s terasami, po kterých vedly cesty. Mohutné, prastaré stromy se táhly po celé délce cesty a jezera, protože se nikdo neodvážil na ně byť vztáhnout ruku už mnohá staletí. Jsou chráněny lesními národy, které jezero a okolní lesy obývají. Kdyby člověk zašel hlouběji do lesů, mohl by si občas všimnout chýší, ukrytých mezi stromy a větvemi. Už dlouho se toho moc o lesních národech neví. Jediná známá informace je, že se jedná o potomky lidské rasy, kteří následovali elfská učení a rozhodli se žít v souladu s přírodou. Po smrti jsou jejich těla položena do země, ze které během několika let vyroste strom. Nejspíš se jedná o formu jejich magie, kterou chrání přírodu. Nejsou agresivní a nejeví moc zájem o kontakt s dalšími formami života, takže nikdo nemá důvod je napadat nebo se jich bát.
Lanik přejel kamenný most, který spojoval dvě strany rokle, kterou protékala řeka spojující dvě sousední jezera. Když vyjel ze zalesnění oblasti, naskytl se mu pohled na rozlehlý záliv, který leží přímo ve středu celého kontinentu. Je mohutný a někteří věří, že na jeho místě kdysi bývala prastará civilizace. Jelikož je ale pro všechny národy kontinentu posvátný a je chráněn magií lesních národů, nikdo se ho neodvažuje znesvětit. Za poslední roky ale respekt pomalu upadá a někteří tvrdí, že v zálivu opravdu něco našli. Je tady jen otázkou času, až ho začnou prozkoumávat skupiny lovců pokladů. Právě zde se Lanik rozhodl na chvíli zastavit, napojit koně a malinko se projít. V dáli na severozápadní straně zálivu už mohl vidět zasněžené špičky mohutných trpasličích hor, které ještě zakrývala zbytková ranní mlha, i když už dávno bylo po poledni. Tam směřuje jeho cesta. Už jen projet územím bažin a lesů Seralfských elfů a poté co nejdříve vyhledat Durgukův odboj, než si ho všimne někdo jiný.
Už se pomalu snášela rosa a slunce začínalo zapadat, když se Lanik konečně přiblížil k hranicím trpasličího území. Znejistěl. Odboj mu měl nechat podél cesty znamení, ale hrozí, že pokud se až příliš setmí, nevšimne si ho. Jel pomaličku dál, až najednou ucítil na krku chladný dotek nože. Úplně ho zamrazilo. Je veprostřed horského průsmyku, kdoví jaký bandita mu právě drží nůž na hrdle. Neodvážil se byť jen otočit hlavou, znamenalo by to okamžitou smrt.
„Král je mrtev,“ ozval se hrubý hlas za jeho zády.
Lanikovi se ulevilo a klidně řekl druhou část kódu: „Pokud jeho duch není stále mezi námi.“ Až teď se odvážil otočit. Na jeho povozu dřepěla malá postava s šátkem přes obličej a třemi mohutnými, spletenými prameny vlasů, které sahaly až po pás.
„Vícu ťa, Laniku! Su rád, že jsi to stihl včas a v bezpečí. Jak sa má Faler? Je ně ĺúto, že nemohl taky přijíť,“ malý muž si sundal masku, která odhalila zarostlou tvář, schoval nůž a přátelsky položil mladíkovi ruku na rameno.
Byl to Durguk, samotný vůdce odbojové frakce. Malý vzrůstem, velký činy, jeho jméno bylo známé mezi mnohými i v lidských řadách. Říkalo se, že jeho úder pěstí mohl nepříteli rozdrtit lebku, pokud na ni tedy dosáhl. Co ale znemožňovala jeho výška, to kompenzovala jeho obratnost a síla. Trpaslíci sice nikdy nepatřili k velmi ohebným, hlavně kvůli jejich tělesné stavbě a silnému odporu k tomu, co je považováno za „elfské“, ale někteří z nich byli ochotni podstoupit tréning, který z nich udělal tiché zabijáky.
Společně se vydali k úkrytu, který si frakce zřídila. Nebylo to nic moc, jen pár chýší a úkrytů v jeskyních u východní strany pásu hor. Ale bylo to jediné místo, kde riskovali co nejmenší šanci na střet ať už s dalšími trpaslíky, nebo s příslušníky Seralfského rodu elfů. Kolem řeky, která na té straně hor rozdělovala dva národy, se táhl les, který byl něčím, jako demilitarizovanou zónou. I přes to, že si ho nárokovali elfové, stále spadal pod trpasličí území, ale trpaslíci o něj nejevili valný zájem, pokud tedy nešlo o válečný spor a dohady o to, komu patří. Občas se tam objevovaly elfské hlídky, ale jinak žádné větší nebezpečí nehrozilo.
„Tož co ně neseš, mladé?“ posadil se Durguk k ohni, který rozdělali uvnitř jedné z jeskyní, a začal se prohrabávat zásilkou.
„Nic moc, tentokrát… podařilo se nám pouze najít jednoho podezřelého spiklence. Je to jeden z Bastariosských aristokratů a nějak podezřele moc se bratříčkuje se Seralfy. Ten by byl právě jedním z těch, komu by ta válka vyhovovala,“ odpověděl Lanik.
„Áh, spropadené chlapisko. A co dělá za byznys, to ste zistili?“
„Ano, jinak bychom ho nepodezírali. Je výrobcem zbroje, výstroje a zbraní. Vyrábí také šípy, speciálně pro Seralfskou klientelu.“
„Ho, takže ně chceš řéct, že je možné, že on byl i za tú vraždu? Psisko bez cti, tfuj!“
„Mohu se zeptat na něco zase já, Durguku?“
„Jasné, mladé! Za také služby je to to najmenší, co možu udělat.“
„Proč jste byli ochotní nám nabídnout spolupráci a namístě jste nás nezabili, když jste před lety mě s Falerem potkali? Copak vy si nemyslíte, že vám krále zavraždil jiný národ?“
„Oj, chlapče, to je zložité. Cosi sem na vás viděl. Ale věř ně, že vraždu nepopírám! Stojím si za ňu! Len si myslím, že za ňu nemožu lidi. Teda možu, ale ne vy, esi ňa chápeš… myslím si, že v tom majů prsty nejací rebeli, co chcú iba vytěžiť z konfliktu. Tož si plácli s týma dlúhouchýma, dvúnohýma kozama, a hodili to na vás. My, Durgukovci, chceme s váma mír,“ vysvětloval Durguk a nabídl si jídla ze zásob.
„Chápu. Díky za důvěru. Budeme se snažit zjistit co nejvíc. Tahle válka musí skončit. A ten, kdo to má na svědomí, musí pykat. Osobně si myslím, že v tom nemají prsty všichni elfové, tak jako je nemají všichni lidé,“ dumal Lanik hladíc koně, který se mu opřel hlavou o rameno.
„Tož to už já nevím. Tak daleko nad tým nepřemýšlám. Ale je to možné, nepravím, že ne. Dycky je to tak, že si šlechta neco vymyslí a my to pak odskáčem. Teď sa dobře vyspi, mladé. Zítra musíš dom, lebo my sa stěhujem. Novú pozicu vám vzkážeme.“
3. Část
Ráno Lanika probudil cvrlikot ptáků a cinkání kovu, způsobený uklízením tábora. Pobyl ještě nějakou dobu s přáteli, procvičil si šerm s Durgukem a pomohl jim s balením. Než se nadál, bylo skoro odpoledne a přišel čas jeho odjezdu. Před odjezdem nasbíral nějaké dřevo zespod starých sekvojí, aby měl na co se vymluvit u stráže, a vydal se na zpáteční cestu. Ta mu kupodivu přišla mnohem delší. Na hranicích Walargského území se rozloučil se dvěma příslušníky odboje, kteří jej vyprovodili, a namířil si to kolem zálivu zpět domů. V dáli slyšel od moře hlas racků, kteří lovili u pobřeží.
Navečer přijel k branám Bastarios. Projel kolem stráží a namířil si to ke svému domu. Ustájil koně, uklidil povoz a přichystal si něco k jídlu. Nějakou dobu byl klid, Lanik si dopřával odpočinku a netušil, že by se mohlo cokoliv zlého stát. Ale jak tomu už tak bývá, smůla vás vždy zastihne nepřipravené. Mladíkovy uši zaslechly nebezpečný zvuk- plameny! Hořící plameny, které se přibližovaly a zesilovaly. Cítil blížící se teplo a dým. Okamžitě mu došlo, o co jde- byli odhaleni. Když byl pryč, něco se muselo stát a jejich spolupráce s Durgukem byla prozrazena. Nebylo času nazbyt, musel prchnout, nechávajíc za sebou vše, co bylo v domě. Dveře už byly v plamenech, musel tedy vyběhnout do patra a proskočit otvorem, který sloužil jako okno. Zachytil se římsy sousedního domu a sešplhal po trámu až na zem, kde se okamžitě okryl mezi domy a okrasnými keři. Slyšel panikařící lidi a někoho, kdo křičel- „Požár!“, nikdo ale nevěnoval pozornost jemu, takže to vypadalo, že se dostal v bezpečí pryč.
Schovávajíce se v uličkách, proplížil se městem až k jižní skalní stěně, ve které byl vytesán skrytý průchod. Byl to záložní plán, který dlouhé měsíce s Falerem připravovali, kdyby náhodou došlo k prozrazení. Přes něj se dalo nepozorovaně uprchnout z města, aniž by si ho kdokoliv všimnul. Když se vysoukal z úzké škvíry na druhou stranu hradeb, uslyšel za sebou hlasy. Byl to Faler, Terenie a pár dalších lidí, se kterými spolupracovali.
„Laniku, zvládl jsi to! Jsem rád, že jsi uprchl. Podpálili domy! Pomoz nám s evakuací, jsou nám v patách! Musíme průlezem dostat všechny pryč, hlídají každou bránu. Musíme rychle k lodi!“ přikázal Faler.
Mladík se otočil a rychle pomáhal vytahovat uprchlíky z průchodu. Přibližovaly se hlasy stráží, čas se krátil.
„Proč si pro nás prostě nepřišli, Falere? Vždyť nás mohli jednoduše sebrat a nechat nás popravit. Proč si dávali takovou námahu?“
„Není to jasné? Takhle to mohli svést na náhodu, že jsme uhořeli při požáru. Nikdo by nekladl odpor a nikdo by nepochyboval! Kdyby nás veřejně zatkli, vyvolalo by to pochybnosti, jestli náhodou nezatýkají nevinné lidi. Ale nemyslím si, že je na to teď čas… tady, pomoz Terenii, půjdu jako poslední.“
Dívka se protáhla škvírou, když vtom prosvištěl Lanikovi kolem hlavy šíp. Stráže na hradbě si nemohly nevšimnout hluku pod sebou, byla to jen otázka času, kdy si jich všimnou. I na kopcích a skalních převisech nad nimi se začali shlukovat vojáci.
„Běžte! Podél skalní stěny, aby na vás co nejméně viděli! Barleku, doveď je ke skrýši a připravte loď!“ poručil Lanik klukovi, který se okamžitě rozběhl a vedl uprchlíky pryč.
„Kupředu! Běžte po hřebenu! Mají tu někde skrýš!“ ozývalo se ze skal.
Faler se konečně dostal na druhou stranu a vtiskl příteli do ruky meč, mladou léčitelku obdaroval dýkou. Pomalu dohnali zbytek skupiny, míjejíce bezvládně ležící těla svých přátel, která zastihl dobře mířený šíp stráže. Lanik počítal každého, koho uviděl. Osm mrtvých pouze po cestě ke skrýši, další určitě dostali už ve městě.
Skrýší byla mohutná skalní průrva, ve které byla ukryta malá loď, jištěná provazy a trámy. Nikdo na to místo nechodil, to už měli vypozorované, bylo to ideální místo pro únikový plán. S několika muži začali uvolňovat lana a trámy, zatímco se ženy s dětmi nalodily. Nebyl čas! Vojáci už byli u nich, někteří začali slézat ze skal, jiní dobíhali po pláži. Meč stráže si už vyžádal první oběť. Faler, zvyklý z plaveb na potyčky se zloději a piráty, na sebe upoutal pozornost třech vojáků a podařilo se mu zavést je do stísněného prostoru, aby na něj mohli pouze jeden po druhém. Po chvíli ho přiběhl vystřídat jiný z mužů se slovy, že bez něj na lodi nepřežijí, a že by měl raději už jít.
Lanik se zatím snažil marně odstranit poslední trám. Vedle něj se do trámu zasekl meč vojáka, stihl jen tak tak uhnout hlavou. Během několika vteřin vojáka rychlým seknutím vyřídil a zlostně kopal do trámu, který se nechtěl ani pohnout.
„Pojď už, nechci odjet bez tebe! Potřebujeme tě!“ slyšel za sebou Tereniin hlas. Viděl, jak se drží za lano, visící ze zádi lodi a natahuje k němu ruku.
Vojáci se blížili. Pln zoufalství a vzteku se rozhodl trám přeseknout. Začal do něj sekat mečem, až uslyšel vrzání, praskání a uviděl, jak se loď pomalu pohybuje. Ale uslyšel ještě něco. Další hvízdnutí šípu, který tentokrát trefil svůj cíl- prostřelil mu levou ruku. Lanik zaúpěl bolestí a otočil se, aby ze světa sprovodil dalšího z vojáků, který mu stál v cestě. Rozběhl se pomalu podél lodi, která se zatím uvolnila a sunula se přímo na vodu. Viděl to, jako kdyby se pro něj zastavil čas. Z boku lodi přepadl jeden z uprchlíků, jemuž trčel šíp z hrudi. V cestě mu stálo několik vojáků s luky, kteří na něj mířili.
Viděl, jak se Tereniiny rty hýbou a něco říkají, ale nerozuměl slovům, pud sebezáchovy úplně potlačil jeho schopnost slyšet.
Silně dupnul do země, aby se odrazil, napnul koleno… už jen… vteřina… vtom jeho lýtko prostřelil další z šípů, podsmekla se mu noha. Bezvládně promáchnul rukou ve vzduchu, pouhých pár centimetrů od ruky dívky, která se ho snažila zachránit. Ucítil další štípnutí, náraz šípu do jeho pravého ramene s ním silně cuknul. Pomalu se sesunul k zemi, cítil od končetin chlad. Viděl, jak Terenie křičí, a jak loď mizí v dáli… bez 13 dalších a… bez něj…Postavy:
Faler- vůdce lidského odboje proti Válce čtyř frakcí.
Lanik- informátor, vyjíždí na cesty pod záminkou převozu surovin, aby mohl předávat informace.
Terenie- informátorka, pomáhá se získáváním informací pro Lanika.
Durguk- vůdce trpasličího odboje, levoboček zavražděného krále.
-
Související sekce:
-Remove these ads. Join the Worldbuilders Guild
Komentáře