Země vykázaných - Povídka
Po smrti mnoha rebelů a nuceném útěku z hlavního města se vydává Falerova skupina vstříc novému životu. Ubírají se po vlnách Kellarského moře, aby našli místo, které by mohli nazývat novým domovem. První kronikář Golar jejich cestu pečlivě poznamenal a sepsal. Kam je jejich cesta zavede?
1. Část
Bylo zrovna ráno. Velká část posádky ještě spala. Už uběhlo mnoho dní - možná i pár týdnů - od chvíle, kdy jsme byli nuceni utéct z našich domovů. Byl jsem pověřen psaním této kroniky, aby ti, kteří přijdou po nás, nezapomněli na události z naší minulosti, a pamatovali na zlo, které způsobila lidská chamtivost, slepota a touha po moci v jednom. Náš vůdce Faler nesouhlasil se záminkou války mezi národy lidí, trpaslíků a elfů, a tak vyhledal v trpasličích řadách takové, kteří by s ním sympatizovali. Ruku mu nabídl Durguk, vůdce jedné z trpasličích frakcí, který si díky tomuto činu vysloužil přídomek „Milosrdný“. Může se to zdát jako úctyhodná vlastnost, ale v očích trpaslíků je mnohem cennější bojechtivost, hamyžnost a tvrdohlavost, ačkoli by je oni sami nazvali hrdinstvím, vypočítavostí a neoblomností. Naše spolupráce byla, bohužel, prozrazena. Doteď si nejsme jistí, jak se to mohlo stát, ale obáváme se, že chytili dva z našich přátel, kteří se nedostavili k lodi.
Rád bych řekl, že je zatím vše v pořádku, ale už teď se začínají objevovat neshody a nepokoje. Bylo ráno, díval jsem se na zádi na převalující se vlny. Přišel za mnou Faler, aby mne pozdravil.
„Přeji pěkné ráno, Golare. Chceš trochu sýra? Měl jsem nějaký schovaný ve své kajutě,“ promluvil.
„Rád si dám, děkuji. Hlavně to neříkej ostatním, nebo nám nic nezbyde. Budeme s tím muset počkat až do první zastávky, kde nabereme nějaké zásoby,“ zasmál jsem se, odmlčel jsem se a pokračoval jsem- „Těžko se tomu věří, co? Tak dlouho vše vycházelo a najednou se to celé pokazí. Vím, že donášet nepříteli je nečestné a nemorální, ale Durguk měl čisté úmysly… chtěl jen konec války a mír pro svůj lid,“ odpověděl jsem.
„Ah, nevěř tomu, že to dělal jen z dobroty svého srdce. Nezapomínej- Durguk je nepřímý dědic trůnu, levoboček. Musela v tom být i nějaká politika. Ať už získat přízeň lidu za dopadení vraha krále, anebo za nastolení míru. A to pouze proto, aby následně mohl vyhlásit revoluci a občanskou válku.“
„Rozumím, ale přesto… a co… to neštěstí s Lanikem? Jak se držíš?“
„Já jsem už zvyklý na ztrátu dobrých přátel, i když Lanik byl jedním z nejlepších. Za ty roky, co jsem byl námořníkem, jsem při plavbách ztratil desítky společníků. Měl jsem štěstí, že jsem pokaždé zrovna já přežil… ale Terenie je na tom hůř. Je ještě velmi mladá, sedmnáct let, ten kluk se jí líbil, a taková rána. Doufám, že to zvládne. Zatím bývá často ve své kajutě, anebo léčí lidem drobné rány. Asi proto, aby měla rozptýlení a nezbláznila se,“ poznamenal smutně Faler.
Ten den jsme zrovna propluli kolem útesů Karellor. Ty značily zhruba dva týdny plavby od Kellanarských břehů směrem na jih. První týdny vypadaly dobře. Byli jsme ještě otřesení z nedávných událostí a smrtí našich přátel při útěku, navíc jsme byli vděční Bagdurově trpasličímu oddílu, že nám poskytli loď a hlídali ji v jeskyni, kdyby se cokoliv stalo. Přistáli jsme na menším ostrově Alamerro, nabrali jsme tam nějaké zásoby ovoce, trochu divoké mrkve a jiných bylin, dokonce se nám podařilo ulovit několik místních ptáků- tlustých, kulatého tvaru a modrých, hustých pírek. Připomínali trochu slepice. Bagdur si pochvaloval se slovy, cituji- „Nič není také dobré, jak porádné kus masa! Trpaslíkom sa zejde viac maso, jak tá vaša zelenina. Na bylinkách bude najlepší!“
Ale brzy začala vděčnost trpaslíkům mizet. Tři týdny na moři už byly pro posádku moc. Přišel první incident- nevraživost a hrubost. Naštěstí šlo pouze o menší hádku ohledně kusu žvance, ale podobných neshod se začalo dít víc a víc. Ztratil se šperk? Mohli za to ti poloviční muži. Někdo měl smůlu? Byla za tím ta dlouhouchá elfská koza, co je na lodi. Ne nadarmo se tomu říká námořnická nemoc.
2. Část
„Ostrov na desíti hodinách!“ ozvalo se jednoho dne od hlídky. Bylo tomu tak- před námi byl ostrůvek, který se měl stát naším útočištěm, než obnovíme zásoby, a než si odpočineme. Byli jsme již 3 měsíce na cestách a nebyli jsme zvyklí na tolik lidí na jednom místě každý den. Přistáli jsme kousek od ostrova a doveslovali jsme ke břehu na člunu.
„Tak co tomu říkáš? Najdeme tu něco?“ ptal se Faler Bagdura.
Bagdurovi trpaslíci prozkoumávali oblast. Našli nějaká želví vejce a hned na kraji pláže našli několik rostlin a stromů. Nebyl tak velký, že by se na něm uživily tři desítky lidí po delší dobu, ale k nabrání zásob byl dostačující. Rozhodli jsme se jít po východní straně ostrova, protože tam byla pláž více schůdná. Západ byl velmi kamenitý a hornatý. Protože jsme tento ostrov neznali, nechali jsme Terenii s několika dalšími na lodi, kdyby se náhodou vyskytlo nebezpečí.
Šel jsem s trpasličí skupinou, našli jsme kousek od pláže pramen, takže jsme mohli doplnit vodu. Samozřejmě, že trpaslíky zajímala hlavně lovná zvěř, takže se neustále hnali kupředu, aby nějakou vystopovali. Naštěstí se mi i tak podařilo zapsat několik záznamů o krajině. Všude byly hlavně porosty listnatých stromů nízkého vzrůstu a drobných větviček. Mnoho kamení, velké i malé balvany oblých tvarů. Místy jste mohli vidět uvnitř shluku malých stromků jeden obrovský, který se tyčil nad ostatními. Později jsme se dozvěděli, že se jim přezdívá "Nake'Manoma"- Mateřské stromy. Šli jsme podél pramene- je to skvělý způsob, jak se neztratit a jak najít zvěř, která by se k němu šla napít. Měli jsme štěstí, byť jen malé. Podařilo se nám najít tvora, kterého jsem v životě neviděl- jelenu podobné stvoření s šupinatým ocasem a občasnými vrstvami šupin na hlavě, na zádech a na nohách.
„Nelkon,“ řekl tiše Bagdur. „Moji ludé o něm tradujú povesti, ale toto je prvý raz, co nejakého vidím. Neškodné to je, najvíc tak dva metry výšky a žere trávu, tož bysme byli tupé, keby ho nedostaneme. Chlapci dajte pozor. Je to chytré potvora.“
Trpaslíci se pomalu přibližovali k cíli, až byli dostatečně blízko. Poté si vytáhli z mošny zvláštní nástroj. Byl to bodec, připevněný k lanu. Měl k sobě upevněné závaží a z toho, co mi řekli, se dělá v několika verzích čepele v závislosti na užití. Tupé a zatížené se používají ke svazování; čepele ve tvaru půlměsíce se používají k tichému zabití a čepele se zpětnými hroty používají na lov. Jde o nástroj původem od západních nomádských kmenů, žijících ve stepi Kellanaru. Říká se mu hakkar- Lovcův spár. Rozšířil se po celém kontinentu pro svoji účinnost. Trpaslíci roztočili provaz, namířili a poté hakkar prudce hodili na zvíře. Bohužel se jim podařilo zvíře přes jeho pevné šupiny jen poškrábat. Nelkon zpanikařil a měl se k útěku. Na to ale Bagdur zaklel a vytáhl zespod kabátu jinou zbraň. Takovou, která vypadala jako obří, tlustý kovový klacek. Přiložil si ji před oko a ozvala se rána, jako když zahřmí. Zvíře se svalilo dolů do krvavé kaluže.
„Co to bylo? Nějaká forma magie?“ ptal jsem se zmateně Bagdura.
„Ale vóbec. To je len taková hračka, čo zme vyrobili. Voláme to brokovnica. Nabiješ do toho takúto gulku, nasypeš takýto prášek, vidíš? No a pak to enem zmáčkneš a pic, urveš s tým půlku kebule,“ popisoval Bagdur zbraň, zatímco šli ke zvířeti.
Byl to pěkný úlovek. V okolí jsme ještě nasbírali nějaké ovoce, ptačí vejce a chytili jsme i pár potočních ryb. Byl čas vrátit se na loď a pro den práci zapíchnout.
U lodi nás ale čekalo vražedné přivítání. Když jsme vyšli od potoku a před námi se opět objevila pláž, vydal Bagdur příkaz k zastavení. U člunu stál Faler s provazem kolem krku a kolem něj se hrbili lidé s pomalovanými obličeji a hrubě proplétanými vlasy, kteří hlídali zbytek výpravy.
„A čo má toto byť?!“ zařval Bagdur, namířil brokovnici na cizince a ostatní trpaslíci vytáhli hakkary.
„N'Kala kala utake-nai!“ zakřičel cizinec a přitiskl hrot kopí ke krku našeho kapitána.
Vypadal velmi podrážděně, jako kdybychom jim něco udělali. Když Bagdur sklonil zbraň, cizinci udělali to samé. Nevypadali na agresivní nájezdníky, ale byli velmi podobní jižním barbarským národům.
Tiše jsem promluvil k trpaslíkům: „Nevypadají, že jim chtějí ublížit. Spíš neví, co mají čekat, tak je používají, jako štít.“
„Vsadíš na to, mladé? Vypadajú jak krvelační zabijáci, to ti poviem. Znáš jejich mluvu?“
„Zní trochu, jako barbarský jazyk, ale s drobnými variacemi. Bohužel, znám jen několik slov a netroufám si pokoušet své dovednosti, jestli rozumíš…“
K překvapení všech promluvil Ael’Khanes, navigátor. Nerozuměl jsem, co jim přesně říkal, až později mi prozradil, že se je snažil přesvědčit, že pro ně nejsme hrozbou, ale že pokud se nám něco stane, jejich lidé nebudou v bezpečí. Cizinci chvíli váhali, prohodili ještě pár slov s poloelfem, poté nám pokynuli, ať jdeme blíž, pustili Falera a jejich vůdce zvedl pravou ruku do vzduchu a levou, ve které držel kopí, dal dále od těla na znak toho, že nám nemíní žádnou újmu.
„Omlouvat,“ řekl naší řečí.
„Takže mluvíte naším jazykem. To jste mohli něco říct rovnou a mohli jsme si ušetřit tohle divadlo... ale vy ne... přepadnete nás a celou dobu mlčíte,“ hudroval Faler, zatímco si uvolňoval krk.
„Jazyk, rozumíme málo. Ale vy nemluvit náš,“ vysvětloval cizinec.
„Dobře, dobře. Tak si to ujasníme- mohli jste se prostě zeptat, co tady pohledáváme. Nemuseli jste nás napadnout.“
„Vy napadli. Tohle náš ostrov, my první. Vy zabili šupinatá kráva. Pro nás vy vetřelci…“
„To myslíš tuto nelkona, co zme ulovili? Čo je s tým za problém?“ bránil se Bagdur, nechtěl si od nikoho utrhnout kus masa od pusy.
„K'Zalua-nai!“ zakřičel jeden z cizinců a vypadal velmi podrážděně. Ostatní přikyvovali a shodně opakovali jeho slova.
Jejich vůdce jim pokynul rukou, aby je uklidnil, a vysvětloval nám: „Říkat ‚nečistý‘ nebo… jak vy to… ‚bezvěrec‘. My vážit, jak vy říkat- nelkon. Pro nás symbol. My zabít jen, pokud přijít do tábor.“
„Omlouvám se za to. Ale, prosím, pochopte- jsme dlouho na cestě a potřebujeme jídlo. Táboříte poblíž? Je tu bezpečno?“ ptal se Faler.
„Kromě nás nikdo. My vám dát jídlo, my dát pomoc. Nechtít ublížit, jen chránit ostrov. Snad chápat a odpustit. Tamto vaše loď? Vás víc?“
Bagdur netajil svoji nedůvěru- „Čo sa tak ptáš? Aby si nám nechcel vraziť kudlu do zad. To byste nebyli první,“ a po očku se díval na poloelfa, který pochopil jeho narážku a lhostejně si založil ruce.
„Vím. Náš setkání nebyl zrovna přátelské. Ale prosím o… jak vy říkat? Rozum..?“
„Porozumění?“ doplnil ho Faler. „My jsme vetřelci, nedivím se vám. Jsme uprchlíci, nechceme nikoho obtěžovat, ani mu nemíníme zlo. Chceme jen najít klidné místo k žití. Dovolte nám naložit zásoby, poté se s vámi vydáme do tábora. Na důkaz důvěry s vámi půjdu, jsem kapitán, beze mě by neodpluli.“
Uběhla nějaká doba. Uprchlíci pobyli s ostrovními národy mnohé měsíce. Další dění vám pouze shrnu, protože nepotřebujete vědět, co měl kdo k snídani, či jakýkoli jiný detail. Trpaslíci, jakožto velmi tvrdohlavý a hrdý národ, se nemohli shodnout s nikým, kromě sebe samých. Nějaký čas byli klidní, protože se zabydleli na kraji hlavního ostrova N'Kala, jak si ostrovní národy říkají. Jak ale zní jejich přísloví- „Trpaslíkovi je nejlíp pod zemú“; chyběla jim brzy skála, ve které by se cítili doma. Vyráželi tedy na průzkum okolních ostrovů v naději, že naleznou jiný, který by mohli nazývat domovem. Díky dobrotě N’Kala si dokonce mohli vypůjčit menší loď, se kterou se dva z trpasličí skupiny vypravili zpět na Kellanar, aby podali po měsících zprávu Durgukovi, vůdci jejich odboje.
Uběhly dlouhé dva roky. Uprchlíci žili s ostrovními národy, cestovali mezi osadami, vypomáhali a dělali si přátele. I někteří z trpaslíků si i přes veškerou svoji tvrdohlavost našli pár přátel, co je učili o svých nástrojích, zemědělství, stavebnictví a stavbě lodí. Je ale asi pochopitelné, že si více rozuměli s těmi, kteří byli nižšího vzrůstu, protože ti vyšší jim připomínali elfy. Durgukova skupina postupně shromažďovala všechny z jeho rodu a připravovala je k odchodu z hlavního kontinentu. Jak říkal Faler- Durguk, byť spravedlivý a moudrý, vždy toužil i po moci. Byl pro svůj lid odpad, levoboček krále, který si nezasloužil vládnout. A to jej vždy sžíralo, takže když se naskytla příležitost, kdy mohl něčemu vládnout, chopil se jí. Ale jeho vnitřní dobrota neustále svádí boj se ctižádostí, proto chce oddělit odboj, který vede, od zbytku národu a udělat z něj nový rod, nové království.
Ale i přes veškeré přátelství a vlídnost, které mezi národy dosud panovaly, i když jsou trpaslíci stále nespokojení, chce i Falerova skupina, spolu s Terenií, Golarem a Ael’Khanesem vytvořit bezpečné útočiště pro uprchlíky. Tuto myšlenku rozšířili až do podoby města, ve kterém by mohly žít všechny národy, a kde by byl každý tolerován, bez intrik a zla.3. Část
81. den 753 roku. Dnes Velká rada rozhodla. Proběhlo rokování trpaslíků, nás a N’Kala, při kterém se dohodlo trvalé příměří našich národů. Ael’Khanes a pár z našich a trpasličích průzkumníků nalezli dva ostrovy, kde bychom mohli vytvořit nová města. Pojmenovali jsme je Artiadsol, což v řeči N’Kala znamená „útočiště“, a Namgrin, což je v trpasličím jazyce „mořský šperk“.
„Do týdne si vezmeme své věci, nachystáme zásoby a připravíme se k plavbě na Artiadsol,“ oznámil Faler a rozhlížel se po okolo sedících. „Jsme vám velice vděční za pomoc a doufám, že jsme se i my přičinili a nebyli jsme pouze na obtíž. Chceme vám i v budoucnu vaši dobrotu oplatit, takže jste u nás vždy vítáni. Ale jelikož už i našich lidí přibývá - narodily se už tři děti - je načase se o sebe postarat bez cizí pomoci. Terenie vám bude ještě po zbytek týdne k dispozici jako léčitelka. Bagdure, jste si jistí, že nechcete spojit síly a žít s námi?“ podíval se na svého souseda.
„Ah, je ně to lúto, Falere. Moc si toho vážím, ale víš… nefungovalo by to. Durguk pripluje do týdňa a myslím si, že by nechcel žiť s polovičnú kozu…“ odpověděl Bagdur.
Ozvalo se odkašlání ze směru, kde seděl poloelf Ael’Khanes.
„Oj, nič zlé, chlape. To není nič proti tobě. Já vím, že ty si celkem v klidu partia. Ale víš, jak to mezi náma je. Za ty roky si sa projevil jako schopný a správný. Ale cosi ve vnútri nám nedovolí prijmuť fakt, že s tebu musíme byť. Já ťa beru, ale ostatní by nemuseli,“ snažil se Bagdur vymluvit z trapné situace.
Poloelf byl naštěstí chladné hlavy a nebral si trpasličí nevrlost příliš k srdci. Stalo se tedy tak. Sám Durguk, vůdce trpasličího odboje, připlul, aby vedl založení kolonie. Po měsících se pozdravil s Falerem, Terenií a dalšími, popřál jim upřímnou soustrast nad skonem jejich blízkých, hlavně Lanika. Ačkoli to nebylo v jeho úmyslu, bylo vidět, že Terenie se připomínka staré tragédie opět dotkla. I Durguk si v ní všiml něčeho jiného, možná až ponurého, temného. Celé měsíce cvičila a zdokonalovala se, aby byla mocnější, aby už před jejími zraky nikdo nezemřel. Už jako učednice magie byla nadaná. Dokázala zhojit ranky a zranění, pomoci hojení zlomenin a uměla léčit i rostliny. Ale její odhodlání a zoufalství ji dovedlo až k moci, se kterou by mohla být hrozbou, kdyby zůstala na hlavním kontinentu, a dozajista by byla použita jako zbraň. Uzdravit zlomeninu během několika minut, nahradit chybějící část masa či orgánu, přikázat rostlinám růst, zelenat se či dávat plody, dokonce i vzkřísit mrtvého krátce po jeho smrti či čerpat sílu z přírody, bytostí a rostlin a převádět ji jinam, nic z toho jí teď nebylo cizí. Ale to nejděsivější jsme měli teprve zjistit.
Nastal čas se rozdělit. Trpaslíci odpluli jako první, vzali s sebou několik N’Kala na výpomoc. Byli už nedočkaví. Před odchodem Terenie ještě všem z ostrovanů dala dar- požehnání. Stejně tak Durgukovi. Na ruce každého z nich se objevilo znamení jejího přívěsku, který před opuštěním hlavního města dostala od Lanika. Dnes je toto znamení známé jako list květiny Gavara, kterou Terenie později vytvořila. Toto znamení obsahuje část její magie, aby chránilo nositele před nemocemi, a aby prodlužovalo jeho život, dokud se nevyčerpá.
Po několika týdnech jsme připluli na Artiadsol. Na východní části se rozprostírala nížina s rozlehlou pláží, u které naše loď přistála. Místo to bylo sice plné zeleně, ale nikde skoro ani známky po stromu. Jen samá tráva a květiny. Nicméně jsme žádný lepší ostrov nenašli a tento byl zároveň nejblíž. Rozbili jsme tábor a začalo osidlování.
První měsíce vypadaly slibně. Zásoby nám ještě vycházely, chytali jsme ryby, našli jsme v okolí ostrova nový chutný druh s nachovými šupinami, který se jinde nevyskytoval. Rybu jsme pojmenovali Salanika nachová a zkusili jsme udělat i několik sádek pro chov. Když ale přišla zima, začalo být zle. Na jižní straně ostrova vytékala ze skály voda, která zaplavovala celý jihozápad a vytvářela tak bažiny, ve kterých se to hemžilo hmyzem a škůdci, kteří byli kupodivu velmi odolní vůči mrazu. Začalo mizet jídlo a šířily se nemoci. Terenie, která už tak měla po celý podzim plné ruce práce s udržováním našich sazenic při životě, protože se jim nedařilo růst, teď musela léčit vysazené stromy, šlechtit pomocí magie odolné rostliny a uzdravovat ostatní. Její nálada a vůle se pomalu vytrácely, a když si tvrdé podmínky ostrova vyžádaly první oběť, našeho vůdce Falera, zcela ji to zlomilo.
Chtěli jsme doplout pro pomoc, anebo se evakuovat, ale během zimy úplně zamrzlo pobřeží a bývaly tak silné bouře, že by žádná výprava nepřežila. Tu noc, kdy Faler zemřel, jsme seděli s Terenií, Ael’Khanesem a několika dalšími u ohně a uvažovali jsme, co bude dál. Plameny vrhaly stíny na naše ponuré tváře a každý z Terenie cítil, že je naprosto bez ducha a nedokáže už pokračovat dál. Měsíce trénovala a zdokonalovala se, aby byla schopná zachránit kohokoli od čehokoli, ale nebylo to dost. Nikdo jí to nechtěl říct, aby toho na ni nebylo ještě víc, ale všichni jsme se už předem shodli na tom, kdo nás bude vést- ona.
„Terenie? Prosím, potřebujeme tě. Mluv s námi,“ snažil se s ní Ael’Kanes komunikovat. Mlčky se na něj podívala a přikývla. „Vím, že nevíš nic o strategii, řízení a vedení společnosti, ale za poslední čas ses velmi osvědčila a lidé potřebují v čele aspoň na oko někoho, kdo vládne silou, jako máš ty. S Golarem ti budeme pomáhat.“
Terenie se zvedla, přikývla a odešla do svého stanu s tím, že to necháme na další den. Uplynulo několik dní a situace stále nebyla nejlepší. Nejhorší jsme sice odvrátili, hlavně díky Tereniině moci, ale nemohli jsme takový stav udržet navždy. Panika nastala, když jednoho dne naše nová vůdkyně nebyla k nalezení. Když jsem ji konečně našel, uviděl jsem něco, co mě bude děsit navždy. Terenie se procházela po nábřeží, s někým mluvila, nebo spíš sama se sebou, a rukou jemně přejížděla po koncích zimních rostlin. S každým krokem za ní vše umíralo, chřadlo a usychalo. Každý dotek byl smrtící a čerpal každou kapku energie, kterou mohla rostlina poskytnout. Nehnutě jsem stál v němém zděšení, abych viděl, jak se pomalu sehnula k vodě a natáhla ruku. Po chvíli z vody vyplavalo několik úplně vyschlých ryb, naprosto vysátých od života. Nic jsem neřekl, vytratil jsem se a celou tuhle událost jsem si nechal pro sebe, tedy kromě zápisu v této kronice.
Tento rituál se děl dalších několik dní. Každý den přišla na nějaké místo a čerpala sílu života. Nemusel jsem se ptát na důvod. Věděl jsem, jak její magie funguje. Umí čerpat sílu z živých organismů a dávat ji jiným. Takhle asi zvládala poslední dny léčit všechny z osadníků, říkal jsem si. Až jednoho dne, kdy kolem ostrova proplouvaly mohutné ryby, přikázala nám Terenie několik živých kusů chytit harpunami. Bylo to kruté, ale poslechli jsme. Vytáhli jsme ještě se mrskající stvoření na břeh. Všichni věřili, že s nimi nakrmíme hladové krky, ale měl jsem jasno, co s nimi měla v plánu, když natáhla ruku. Zděsil jsem se a bez uvažování jsem s výkřikem skočil před bezmocná stvoření. Pro pouhé ryby... Bylo pozdě, Terenie už začala s extrakcí a já jsem za svoji nerozvážnost draze zaplatil. Když jsem se přiblížil, dřív, než stihla Terenie zareagovat, připravila mne o několik prstů na levé ruce, část obličeje a levé oko. Přestala a nevšímajíc si zděšení ostatních se vrhla ke mně, aby zkusila zvrátit efekty své magie. Bylo ale pozdě. Podařilo se jí uzdravit pouze jeden z mých prstů, oko bylo navždy pryč.
Dlouho se mi omlouvala a propukla v pláč. Pochopil jsem- je tak bezradná, že neví, co jiného pro nás má udělat. Toto je jediná věc, kterou umí. Po chvíli se konečně uklidnila a s děsivě kamennou tváří se zvedla. Zelené oči jí zazářily a sníh, který kolem ní padal, se rozvířil. Natáhla znova obě ruce k rybám a během několika vteřin je připravila o život. Nikdy jsem ji tak neviděl. Otočila se, rezavé vlasy jí pomalu zesinaly. S každým krokem, který udělala, jí pod nohami tál sníh a rašila tráva a zelěň. Prošla postupně mezi námi a došla až do středu nově stavěné osady. Tam zavřela oči, v mohutném kruhu kolem ní roztál všechen sníh a na jeho místě začaly rašit květiny. Sazenice a stromy, které jsme měli, začaly divoce růst, nemocní se uzdravili, ustaly vánice a roztál led. Bažina vyschla a na několika místech na ostrově vyrostly mohutné stromy, mezi jejichž kořeny začaly rašit sazeničky. Když bylo po všem, otočila se k nám a s úsměvem, prvním úsměvem po dvou letech, nám přislíbila, že nás vždy bude chránit. Sotva dokončila větu, začaly části jejího těla mizet. Ulamovaly se jako roztříštěné zrcadlo a rozplývaly jako sněhové vločky, a až zmizela poslední, na jejím místě zůstala květina s květy podobného tvaru, jako její přívěsek, kterou jsme pojmenovali gavara- „květina naděje“. Kvete modrozeleným květem a připomíná nám ji.
„A od té doby už nikdy nebyl hlad, bída a nemoci, strejdo?“ ptala se mě má zvědavá neteř, když jsem dokončil příběh.
„Ne, už nikdy. Terenie udělala, jak slíbila- odešla a chrání nás svojí mocí. Sice se zachovala krutě, ale byla taky jen člověk. Slyšel jsem, že ale nebyla nikdy tak silná, aby něco takového sama dokázala, a že jí pomohly bytosti, které vytvářely náš svět. Ale jako cenu za jejich pomoc se prý musela vzdát těla,“ odpověděl jsem jí.
„Aha…“ řekla zmateně, protože očividně nevěděla, co to znamená. „Ale nemá to moc pohádkový konec. Chtěla jsem, aby třeba oživila své přátele- Lanika s Falerem. Proč to nemohlo aspoň skončit tak, že by se Lanik objevil z přívěsku jako duch a společně by zmizeli?“
„Taky to není pohádka, ale kus naší historie, našich dějin…“
„Takže se to opravdu stalo? To ti nevěřím. Jsi jako babička, ta si taky pořád vymýšlí a říká, že je to pravda.“
Přirovnání ke stařeně mě dostalo. Hádám, že dětem nikdy neobjasníte pravou cenu kronik...Postavy:
Golar- syn obchodníka z Bastarios, člen skupiny uprchíků
Faler- vůdce uprchlíků, kapitán, bývalý vůdce odboje proti Válce čtyř frakcí
Terenie- uprchlice, dříve informátorka a jedna z nejlepších studentek magie v Bastarios
Bagdur- důstojník trpasličího odboje, trpasličí voják
Ael'Khanes- navigátor, kříženec elfa s člověkem, dříve průzkumník
Durguk- vůdce trpasličího odboje, levoboček zavražděného krále.
Další:
Mua'Alk- výše postavený lovec a bojovník ostrovních národů N'Kala
Související sekce:
- Getarijci- N'Kala
- Nelkon
- Nake'Manoma- Mateřské stromy
- Hakkar
- Salanika nachová
- Gavara- Květina naděje
Remove these ads. Join the Worldbuilders Guild
Komentáře