Hrdý, upřímný, odvážný a cílevědomí. Přesto že má jizvu přes obličej, snaží se dbát na svůj vzhled. Blízký okruh přátel ví, že není nábožensky zaujatý. Má vytříbený postoj k životu a je závislí na magické energii. Nic ho nezastaví v naplnění svých cílů.

Příjezd na Syriady
 
Podzimní soumrak, jak už to má v oblibě, postupně zabarvuje oblohu růžovími odstíny. Kromě naoranžovělých mračen, ve kterých se lámou paprsky zacházejícího slunce, je na opačné straně oblohy možné pozorovat jemný třpyt vzdálených hvězd, vystupujících z tmavnoucí části nebes. Studený západní vítr napíná plachty pelganonské kogy jménem Hestia, plavící se v okolí Syriadského souostroví. Tentýž vítr roznáší ovzduším i slanou spršku z mořských vln, které naráz lodního trupu, vyvádí z jejich poklidné pravidelností a rozstřikuje je do okolí. Jedna z těchto štiplavých spršek právě přistála na tvářích maličkého dítěte s bělavými vlasy a špičatými uši. Elfský klučina, pozorující okolí z paluby lodě, se zamračí a promne si tvář.

„Copak je malý Tarlione?“ z poza procházejících námořníků, se ozve hřejivý hlas, krásné elfské ženy, s dlouhým zdobeným copem, oděné do stříbrné halenky.

Bělavé pramínky vlasů, se jí ve větru mihají kolem velkých zářících očí. Nos má jemně zaoblený směrem vzhůru a pod ním plné rty, které při jejím úsměvu hraničí s ďolíčky ve tvářích. Čelist má širokou, avšak bradu úzkou a její štíhlí krk přechází k odhaleným ramenům, vyčnívajícím zpoza límce jejího oděvu. Lehkými kroky přistoupí elfská žena k dítěti a s ní i vysoký elfský muž, stejné pleti.

„Ale nic mami.’’ promne si klučina tvář naposled.

„Nemůžu se dočkat domova. Tak dlouho jsem tu nebyl.’’ zasteskne si.

„Neboj se Tarlione. Již zítra touhle dobou, budeš opět moci skotačit s Halosem v našich zahradách.’’ odpoví vysoký elfský muž a společně s matkou, položí každý ze své strany, ruku na rameno malého Tarliona.

Pozdě téže noci, zakotví loď Hestia s v jednom z přístavních městeček na ostrově Ilias. Na Tarliona i jeho rodiče, tam již čeká připravený sluha Stephanos s přistaveným vozem. Vůz, šedobílé barvy, odrážející měsíční záři, jehož spřežení se skládá ze čtyř krásných Dumeronských plnokrevníků s průsvitnými čabraky a erbem rodu Nagasů po bocích.
 
Ilias jakožto název ostrova, je i názvem pro zdejší vládnoucí město, ve kterém vyrůstala rodina Tarlionova otce. Vlivný rod Nagasů, zdejšími obyvateli považován za vyšší šlechtu. Ostrov samotný, je poté součástí Syriadského souostroví, pojmenovaného podle bájného poloboha Syriadóse, který zde zabil modrého baziliška. Město Ilias, které má právě zmíněného baziliška ve znaku, je společně s celým souostrovím, uznáváno jako jedna z provincii rozsáhlé Pelganonské říše. Ta tohle území zabrala při své expanzi na Mramorové Ostrovy.
 
Stephanos se zdvořile ukloní svým pánům, kráčejícím po dřevěném mole a natažením ruky, předá dopis tarlionova otci. Ten si převzatý dopis schová pod své roucho a pozdraví sluhu na zpět. Ještě před odjezdem nechá otec námořníky naložit své nově získané poklady z poslední výpravy a každému z nich zaplatí po jednom stříbrné minci.

„Můžeme vyrazit Stephanosi!’’ ozve se z vozu.

Následuje prásknutí otěží, dopadajících na koňský hřbet a za hlasitého řehotání, společně se zvukem klusajících kopit, se vůz rozjíždí. Cesta jim zabere více, jak půl dne, neboť ostrov není malý. Zdejší půda ostrova, je z většiny hornatá a pokryta lesy s přímořskou vegetací. Pláže jsou tu jak písečné, tak kamenné a ve vysokých horách se skrývají poklady v podobě vzácných bylin i minerálních pramenů. Mezi nejoblíbenější rostliny však patří vinná réva, ze které místní obyvatelé dělají vynikající vino a vyváží ho do širého okolí. Za zmínku také stojí zdejší domorodé kmeny obávaných hnědých Satyrů, na které je potřeba si dát pozor. I přes to, že se lidským osadám poměrně vyhýbají, mají v oblibě dělat si své otroky z jiných ras, především ke svému potěšení.
 
 
 
Princezna a kníže
 
„To jsou dračí zuby!’’ zvolá probouzející se Tarlion, ukazující z okna rozjetého kočáru, na nedaleké vrcholky hor, tyčící se nad lesní mlhovinou.

„Tarlione, tvá fantazie nezná hranic, viď?’’

„Ale tati podívej!’’

„Ano, opravdu tak vypadají zlatíčko.’’ ozve se matka hladící Tarliona po zádech a s úsměvem mrkne i na otce.

„Za jak dlouho budeme doma?’’

„Trpělivost, maličký.’’

Tarlion sklopí zrak na spícího, ještě ne plně dorostlého sokola Halose, který mu ve vší své roztomilosti leží na klíně.

„A nechceš mi říct pohádku?’’ pohlédne Tarlion zpět na svého otce.

„Třeba tu o obrovi Skálotišti.’’

„Myslíš tu o knížeti a princezně?’’ pousměje se otec.

„Dobrá, tak tedy pozorně poslouchej synu.’’
 
V zemi daleké, až za oceánem duší ukryté, před zraky lidských civilizací, se prastará říše nebeských Avésanu rozléhala. Své království vysoko v horách měli a vzhledem i chováním, se exotickému ptactvu podobali. Stavbu těla měli stejnou jako my a jejich kůže byla pokrytá barevnými perutěmi. Místo úst, se jim pak zahnutý zobák tyčil. Ti nejvznešenější dokonce i křídly oplývali. V zemi jejich mír a blahobyt po dlouhá léta byl, dokud jednoho bouřlivého dne neskončil. Neboť mohutný, kamenný obr Skálotříšť se rozhodl, že jejich horské království, na dobro srovná se zemí. Udatným Avésanům se velikého obra zastavit nedařilo a ten kudy prošel, prach a zkázu zanechal. Když blížil se už k hlavnímu městu zdejšího lidu, vystoupil proti němu sám urozený král Ra-s-an-kh-ka, též Pestrobarevný Hav nazývaný. S mocnou zbraní, vztyčenou vzhůru, se král k převelikému obrovi z nebes střemhlav zpustil. Obr Skálotříšť si z něj však žádné starosti nedělal a raději se ničení města překrásného věnoval. Tu ho ale král zasáhl svou kouzelnou šavlí, až se obrovi kolena podlomily bolestí. Rozpřáhl se tak svou zkamenělou paží, pokoušející se mrštného krále, do své dlaně lapit. Tak se i stalo, leč král se vší silou zapíchl svou šavli, jménem Nefaris, do kůže obrovi, těsně před sevřením. Obr rázem padl, jako ochromený k zemi, odkud již nevstal. Tu doslechl se odvážný kníže s princeznou o události zdejší a rozhodli se společně království ono navštívit. Cestovali tak přes široký oceán a vysoké hory, celé dny a roky. Až spatřili ono prastaré království, opuštěné a zničené. Když ruinami zchátralými se prodírali, zahalených nástěnných maleb, pod rostlinami si všimly. Kníže je očistil svou mačetou, jež v ruce třímal a společně s princeznou se dozvěděli o oné šavli, která jméno Nefaris nesla. Tato zbraň, se po generace dědila, mezi vládci zdejšími a ukována z padlé hvězdy býti měla. Malby zobrazující avésanské legendy, je až na nádvoří vysoké mohyly, přivedli. Zde po chvíli zjistili, že samotného vrcholku města dosáhli. Když přes okraj zničeného nádvoří se poté podívali, spatřili ono zarostlé tělo obra Skálotříště, ležící mezi skalisky. Rozhodli se tak kouzli, snést na obrovu hruď a při svém letu zahlédly blyštící se odlesky v pootevřené obrovi dlani. Hned potom, co přistáli na kamenné hrudi, princezna hbitě rozpoznala, že se obrova životní energie nikam nevytratila. Neboť Skálotříšť po celá staletí jen hluboce spal. Kníže i princezna, se vydali k obrově dlani, zcela tiše. Ještě před tím však narazili na jeskyni v obrově břiše, odkud jeho životní síla sála do okolí. Když tu konečně vkročili na obrovu dlaň, připomínající hornatou pláň, v jejím středě ona šavle Nefaris zabodnutá byla. Kníže i princeznu hned svou krásou oslnila, a tak se jí kníže jal. Při doteku její rukojetě ale rázem zpozoroval, že se sním Nefaris propojila. Načeš kníže vší silou vytáhl čepel, z obrovi dlaně. Postupně však začalo se zbarvovat ostří celé zbraně a přes špičku šavle do sebe Nefaris nasávala energii z obrovy tkáně. V tom okamžiku se začal skalnatý povrch třást a okolní kámen drolit. Princezna i kníže tak museli rychle únikovou cestu zvolit. A proč, že se to vlastně ocitli v nouzi? No přeci obr Skálotříšť se probouzí. Po použití kouzla, se kníže s princeznou zpět na nádvoří, pod mohylou objevili. Odtud mohutného tvora spatřili, jak šplhá jejich směrem. Pohled byl to vskutku děsivý, až projel mráz princezniným tělem. Udatný kníže se ale rozhodl kamenného obra skolit. Přeci jej nemohl nechat, jen tak po světě si chodit. Oba v mžiku přenesli se zpět, do obrovy jeskyně v břiše, kde jeho životní síla cítit byla. Zde vydali se temnou chodbou kupředu, až našli vytesaný chrám, v jehož středu, byl pulzující krystal sám. Princezna si hned uvědomila, že Skálotřížť není zcela vinný, neboť jeho tělo stvořil ještě někdo jiný. Kníže ale na nic nečekal a se šavlí svou, vrhl se na onen krystal. Namodralá čepel Nefaris projela jím ladně a zbytek obrovi životní energie pohltila chladně. Tu začalo se obrovo tělo na kusy rozpadat. Princezna i kníže se stačili, přes kouzelný portál ještě do bezpečí dostat a boj s obrem Skálotříštěm hrdinně ustát. A tím končí tento příběh, jež spatřil jsem ve svých nekonečných snech.
 
Malý Tarlion, již slyšel tento příběh mnohokrát. Pokaždé však svého otce poslouchá s velkým napětím, až mu jeho žlutě, zářící oči jiskří vzrušením.

„A tati, tati, co se stalo s tím mečem a proč měl v sobě Skálotříšť nějaký krystal?’’

„Šavle Tarlione.’’ opraví ho otec.

„Čepel má zahnutou a ostří pouze z jedné strany. Ačkoli je tato zbraň, stejně jako obr i krystal, pouze součástí mé povídky, pro tvé zvědavé uši.‘’ pokračuje.

„Ale...’’

„Žádné ale.’’

Zápal v Tarlionovích očích, začne pomalu vyhasínat.

„Věřím, že i ty sám budeš mít jednoho dne možnost, vykládat své vlastní příběhy synu.’’ pohladí otec malého chlapce po bělavých vlasech.

Malý Tarlion však v hloubi duše tuší, že jsou otcovi slova víc, nežli pouhý příběh. Zasněně tak pohlédne k obloze, rozmýšlející o předchozích příbězích.

„Na každém šprochu, je přeci jen pravdy trochu.‘’ zašeptá matka uspokojivá slova k Tarlionovím uším.

„Já myslím, že pravdivý je.’’ zašeptá Tarlion s nadšením na zpět.
 
 
 
Rod Nagasů
 
Ještě před setměním, vjíždí jejich vůz, skrze mramorovou bránu města Ilias, z jejíž ochozu vlaje zástava s modrým baziliškem. Kolemjdoucí měšťané se s překvapeným výrazem ve tváři, otáčí k projíždějícímu vozu, jelikož se zde Tarlion a jeho rodina objevují jen výjimečně. Vůz projíždí davem všemožných kupců a zvědavých občanů, potulujících se po rozsáhlé městské tržnici. Projíždějí také hlavním náměstí kolem mramorového paláce a Pelganonské ambasády, kde jim salutuje skupina pochodujících stráží. Jejich vůz dojede až na samotný okraj města, odkud je již, mezi stromy, vidět průčelí brány z elfské oceli, se znakem rodu vznešených Nagasů. Jejich rozsáhlé sídlo, ležící hned za městem, bylo vždy obdivováno znalci umění v mnoha směrech. Architektůra se zde mísí s antickým i raně elfským stylem. Dominantou vstupní haly je mohutný otvor, prokládaný sesmaltovanýmy krystaly, za pomocí dračího ohně. Skrze něj je krásný výhled na místní bohaté zahrady, mezi kterými vede i hlavní příjezdová cesta. Tou právě přijíždí vůz, ve kterém již skotačí malý Tarlion.

„Probuď se Halosi, jsme doma!’’

„Všude dobře, doma však nejlépe.’’ povzdechne si otec.

„Pro dnešek nás již žádné plány nečekají, ale hned po zítřejší snídani, si vyrazíme na projížďku. Měly bychom navštívit naše pozemky s poddanými. Odpoledne tě pak bude mít Tarlione, na starosti sluha Stephanos, neboť s maminkou máme obchodní jednání ve městě.’’

„Dobře.’’ zvolá vyskakující Tarlion z vozu a společně se sokolem Halosem mizí v keřích olivovníků.
 
Tarlionovi rodiče však nebyly obyčejní dobrodruzi a jejich obchodní zájmy byly značně vytříbené. Neboť oplývali až nezdravou nenasytností k magické moci v podobě mocných artefaktů a zabývali se hledáním znalostí prastarých umění. Mnohokrát se tak stalo, že dosáhli až na samou hranici svých sil, přičemž zcela riskovali své životy. Entuziasmus obou rodičů se zdál neukojitelný a štědrým darům, které nabízeli pro dosažení svého, se nedalo odmítnout. Veřejnosti nebyli však známi pouze svým zápalem a bohatstvím, ale také nehynoucí láskou mezi sebou. Tu pociťoval především malý Tarlion. Jeho otec Elandorr Nagas byl sice hrdý a vznešení elfský pán, rodu Arenai, jež je druh mezi elfskými nejváženější, na svého syna však nedal dopustit. Společně se svou nádhernou ženou Aenwyn, svého syna Tarliona zahrnovali nekonečnou láskou. Na srdce mu kladly důležité životní rady a sdíleli s ním i svůj zájmem o magii. Protože všichni tři trávili většinu času na cestách a Tarlion tak neměl žádné stále kamarády. Matka Aenwyn mu, z jedné ze svých výprav, přinesla mládě bílého sokola. Našla jeho tělíčko nehybně ležet, pod kmenem vysokého stromu a svými kouzli jej přivedla zpátky k životu. Tarlion ho pojmenoval Halos, po bájném gryfovi z otcových příběhů, a stala se z nich nerozlučná dvojce. Rodina Nagasů nyní měla v plánu chvíli přebývat na zdejším ostrově, kde je však žádné velké dobrodružství, protentokrát čekat nemělo. Šlo především o návštěvu rodového sídla s pozemky a účast na místní vyhlášené, leč náhle vyvolané aukci. Tedy tak se alespoň zprvu domnívali.
 
Neboť byl Tarlion stále unavený z vyčerpávající cesty, síly na skotačení v zahradách mu příliš dlouho nevydrží. Špinavý a vyřáděný chlapec se tak hned po setmění vrátí domů. Při průchodu hlavním portálem do vstupní místnosti rodinné vili, na něj již volá matka Aenwyn s přichystanou koupelí. Jak chlapec vybíhá široké, točité schodiště, začínají z něj, pod jemnou září, mizet častí jeho oděvu. Když probíhá kolem čarující matky, je již zcela nahý. Sebere tak své poslední sílí a s odrazem skočí do rozehřáté lázně, vonící po eukalyptu, až se rozvířené vlnky vlažné vody přehoupnou přes okraj. Po chvíli se vynoří jen do úrovně očí, ostražitě sledující okolí v zamlžené místnosti.

„A jsi můj, ty malí uličníku!’’ vykřikne k Tarlionovu překvapení jeho matka, která ho za zády začne šimrat po žebrech.

„Ne, už dost prosím.’’ směje se malý Tarlion, při čemž se snaží vysmyknout ze zákeřného přepadení. Sokol Halos si mezi tím, na blízkém okraji lázně, čistí svá bílá perutě.

„Pustím tě, když mi slíbíš, že mě nikdy neopustíš.’’ pokračuje matka v šimrání, beznadějně bránícího se Tarliona.

„Dobře, slibuji.’’ směje se elfský klučina a hned, co ho matka pustí, políbí jí na tvář.

Po krátké koupeli, vylézají oba z lázně. Matčina kůže je suchá, jakoby se z ní v okamžiku, kdy opouští vodní hladinu, veškerá vlhkost odpařila. Na pokynutí jejího zápěstí, malého Tarliona ovine osuška z tarkénské bavlny. Hned na to si Tarlion vyčistí své zoubky směsí z modrozelené pryskyřice Myrhy a jako slušně vychovaný syn šlechtice, se před spánkem rozloučí s otcem Elandorrem. Matka jej ještě doprovodí do pokoje a uloží ke spánku.
„Sladké sny Tarlione.’’ políbí ležícího chlapce na čelo.
Ten si vytáhne svojí hedvábnou přikrývku až k bradě a její konec zasune pod paty „I tobě mami.’’
 
Šerosvit noční oblohy, vystřídá rozjasňující záře nadcházejícího dne. Se stoupajícím sluncem, přibývá na spalujícím žáru, který prokládá přímořský vítr svou svěžestí. Po společné snídaní, skládající se z harpiích vajec, obloženými pečenou cuketou i lilkem a nakrájenými rajčátky, se všichni přichystají k naplánované projížďce. Otec Elandorr se oblékne do svého stříbrného roucha, prošívaného krasferovou nití, které v pasu sepne páskem z kůže bíle wyverny. Součásti pásku je i pochva v niž nosí Elandorr svou zdobenou šavli, bez které by se nikam nevydal. Jakmile odbije devátá hodina ranní a rozezní se zvony městské radnice, scházejí se otec i matka s Tarlionem u stájí, kde jsou jim přivedeny jejich koně. Tarlion je stále dost mladý, na to aby sám řídil dospělého koně a tak si ho otec posadí do sedla před sebe. Hned za vstupní bránou jejich sídla, se k nim přidají dva místní gardisti, které si otec najímá na dohlížení svých pozemků. Gardisti, též jedoucí na koních, zasalutují a poklusem se přiřadí k projíždějící rodince. Společně se zastaví na vícero odlehlých místech, nacházejících se kolem města Ilias. Zvony radnice tak udeří ještě šestkrát, než se všichni opět navrátí do svého rodového sídla.

„Zdlouhavé ale výživné. Až na výjimky se našim sedlákům i řemeslníkům dobře daří a to je podstatné.’’ pronese Tarlionuv otec, při slézání z koně, kterého za postroj přidržuje sluha Stephanos.

„Co myslíš synu?’’ sundá chlapce z koňského sedla a postaví jej na zem, vedle sebe.
 

„Jo ale už mám zase hrozný hlad.’’ pohladí si, k otci vzhlížející Tarlion, své bříško.

„Pojď, něco ti přichystám, než bude oběd hotový.’’ pobídne ho matka a natáhne k Tarlionovi svou ruku s otevřenou dlaní.

V okamžiku, kdy se jí Tarlion chopí, objeví se společně s matkou v kuchyni, kde zděšením vykřikne jedna ze služebných. Tarlion s matkou se lehce zachichotají ale hned na to, se omluví polekané služebnici, která ve vší hrůze, převrhla hrnec s horkou vodou.

„Koukej, tu je nějaké ovoce.’’ Natáhne se matka pro koš s mangem a banány.
 
 
 
Vyhlášená dražba
 
Téhož dne v jednom z pokojů.

„Drahý, měly by jsme si pospíšit, jestli chceme přijít v čas.’’

„Ano, už mám vše potřebné. Nemohla by jsi nás tam přeci jen přenést má lásko?’’

„Jistě mohla, jen jsem tím dnes už málem trauma způsobila, naší služebné.’’

„A co takhle pod jedno z těch dřevěných mol v přístavu? Vzpomínáš si přeci na to místo, kde jsme se milovali.’’

„Tišeji drahý, ať tě neuslyší ten náš malý zvědavec. Dobře přeci víš, že má sluch jako horský rys.’’

„To vskutku má ale jak zní tvoje odpověď drahá?’’

„Dobrá. Važ si, že mě máš.’’

„Neskonale, má nádherná Aenwyn.’’

Dotknou se Elandorrovi rty, rtů Aenwyn a rázem jejich těly projede silný magický výboj.
Pár se objeví, po kotníky ve vodě, pod jedním z přístavních mol.

„Teď toho času máme zase trochu více, že drahý?’’

„Napadá tě, jak by jsme jej mohly využít má lásko?’’

„Jsem si jistá, že na něco přijdeš.’’

A tak, jako se mořské vlny rozplývají na okolních písčitých plážích, rozplývá se tenhle pár v neutuchající vášni. Po jejich milostné kratochvíli se oba ještě řádně poupraví a na kamenných schodech, vedoucích z pláže, jim Aenwyn kouzlem vysuší mokré střevíce. Aukční síň, je pouhou chvíli cesty z onoho místa lásky a společně tak dorazí v čas. Aenwyn již zdálky cítí, že je místo, kolem aukce, protkané silnou magickou enegrií a svěří se s tím svému muži. Oba se ale shodnou, že to vzhledem k prestiži místní aukce, není nic neobvyklého. Naopak je povzbudí myšlenka, skýtající nový kouzelný předmět, do jejich vzácné sbírky. Slunce již na obloze dosáhlo nejvyššího bodu a pár, se společně s ostatními účastníky dnešní aukce, schází před vstupem do aukční síně. Lidé se zde řadí do fronty a stráže, hlídající u velkých zdobených dveří, od všech postupně přebírají pozvánky, v podobě dopisů, které jim byly zaslány.
 
Přeci jen je zvykem, že zdejší aukce bývají brány spíše jako společenské události, kde se sejde místní smetánka šlechticů, společně s bohatými kupci z celého okolí. Elandorrovi s Aenwyn však bylo u vstupu oznámeno, že je dnešní událost zdánlivě výjimečná. Pár se tak natěšeně přesune do salonků, kde na všechny hosty již čeká občerstvení v podobě baziliščích jazýčků a kaviáru ze žraločích jiker. Je tu také široká nabídka nápojů, od různých odrůd vín, až po tvrdší trpasličí pálenky. Ale zejména ty, jsou služebnictvem doporučovány pro znalce, či opravdové labužníky. Nálada v salónku je poměrně veselá a hosté se zde baví o rozličných tématech. V jednom hloučku se řeší politika, zatím co na opačné straně místnosti zase obchod s otroky. Elandorr s Aenwyn se stali součásti rozhovoru o gladiátorských zápasech, ačkoli dali jasně najevo, že takové zábavě nerozumí a ani jí nevyhledávají. Do pozadí rozhovorů se ozývají jemné nuance tonů, vycházejících od dvou půvabných žen v rudých šatech, které svými prsty hladí zlaté struny velké harfy. Jak mile hudba utichne, z davu vystoupí starší muž, snědé pleti, oděný v tmavě modré tunice a se zvučným hlase začne rozmlouvat k hostům.

„Milí hosté, dovolte mi, abych vás všechny uvítal, na dnešní neobvyklé aukci. Neboť dnes, zde budeme dražit vzácné předměty, ze sbírky zesnulého konzula Vassa Manogloa, jež nám byli věnovány jeho pozůstalou rodinnou. Také bych rád poděkoval dnešnímu hostiteli, kterým není nikdo jiný, než sir Saturio Bellatore.’’

Po místnosti se rozlehne jásot, doprovázený hlasitým potleskem.

„Mé jméno je Fotios a budu vás, jako licitátor této aukční síně, provázet při dnešní dražbě. Nyní bych vás všechny poprosil, aby jste se přesunuli do vedlejší místnosti.’’


Na znamení postaršího muže, služebnictvo otevře velké dvoukřídlé dveře, za kterými se nachází sál s pozlaceným kobercem. Po stranách koberce, jsou již přichystané židle s rozřazenými jmény návštěvníků. Ozdobou onoho sálu je šíriký kolový lustr, prokládaný křišťálem, poskytující dostatek světla, na osvícení celé místnosti. Nedočkaví hosté se tak kvapně usadí a zahájí se dražba. Na vyvýšené pódium, začne služebnictvo zprvu přinášet různé druhy osobních věcí, po zesnulém majiteli. Předměty, jako jsou svazky cestopisů s mapy, sada na holení z ryzího stříbra nebo také věnované dílo, uznávaného pelganonského mistra Mercucia, jehož dochované malby jsou velkou vzácností. Právě tento věnovaný obraz, který je zátiším Rohorské Vrchoviny, se vydražil za tři zlaté a čtyři stříbrné mince. Novým majitelem onoho díla se stal vážený správce místní provincie Titus Caepasius. Další zajímavý předmět, byl vydražen za celých pět zlatých mincí a to sice nepoškozená kostra modrého gryfa, na kterém létal samotný Valnyrský sjednotitel a král Zikmund Volkheart. Prozatím zde však nebyl žádný z předmětů, jež by Elandorrovu či Aenwyninu pozornost, dostatečně zaujal. Zhruba po dvou hodinách, licitátor Fotis oznámí, že je již polovina z nabízeného zboží vydražena a tak se na chvíli hosté přesunou zpět do salonku s občerstvením i hudbou. Aenwyn, se při přecházení do sálu, přikloní blíže ke svému manželi „Co ti říkají tvé obchodní smysly drahý?’’ nenápadně přitom pozoruje okolí.

„Pevně věřím, že nás tu dnes čeká osudový předmět, má lásko.’’ zašeptá Elandorr zpět k uším nakloněné Aenwyn a sebejistě se napije ze sklenice, červeného vína.

Aenwyn za ta dlouhá léta ví, že má její manžel sklony k optimismu, nic méně také zná jeho vrozený talent, k získávání vzácných předmětů a nehodlá jej podceňovat. Navíc síla magické energie stále čpí v blízkém okolí. Její zdroj, je však zahalen pod rouškou neurčitosti, jelikož se Aenwyn i přes její vytříbený cit, nedaří rozpoznat, zdali je vodičem oné magie předmět či bytost. V tom okamžiku si ale povšimne osoby, kterou zde doposud neviděla. Myslí jí projede vskutku zvláštní pocit, neboť se často nestává, že by se její ostražité pozornosti, dařilo někomu uniknout. Postava oné osoby, je zahalena od hlavy až k patě, v dlouhém, fialovém hábitu s kapucí, lemovaném tmavě oranžovými ornamenty. Snad i ty samotné ornamenty, podezíravé Aenwyn, něco zdánlivě připomínají. Nemůže si ale vzpomenout, kdy a kde se s nimi již setkala. Tajemná postava, otočená zády k Aenwyn a Elandorrovi, právě rozmlouvá s licitátorem Fotisem. Jejich rozhovor zřejmě nebude nikterak příjemný, neboť se Fotis snaží, svým vrásčitým úsměvem, zakrýt ustaraný pohled, před okolními hosty. Elandorr, zapletený do rozhovoru o pozemcích s Corviniusovími, kteří jsou služebníky místního vládce města, starostí své ženy nikterak nesdílí. Není však divu, neboť se s Corviniusovími dlouho neviděl a tahle rodina, po dlouhá léta patří do velmi úzkého okruhu přátel rodiny Nagasů. Také jsou místními zástupci elfské rasy, oplývající znalostmi magie. Společně se hlasitě smějí a obdobně se baví i ostatní hosté v salónku. Celková zdejší nálada se zdá být značně veselá.
 
 
 
Po chvíli přiběhne sluha za licitátorem Fotisem. Opatrně se mu snaží naznačit, že se jídlo, ze stříbrných táců, začíná pomalu vytrácet a taktéž sudy s vínem zejí prázdnotou. Až se zdá, že ustaraný Fotis předchozím rozhovorem, téměř zapomněl na čas. Veřejně tak opět všechny požádá, nechť se přesunou do vedlejší síně.

„Tímto zahajuji druhou část dnešní dražby.’’ zvolá, hned po tom, co se hosté znovu usadí.

„Jako první tu máme sbírku devíti trpasličích, plátových zbrojí z barudové oceli. Zbroje jsou zcela nepoškozené a znalci je označují, za mistrovskou práci.’’ Ukazuje Fotis na vystavený kousek hrudního plátu okrové barvy.

„Základní cena začíná na šesti zlatých mincích.’’

„Šest a půl!’’ ozve se muž s plnovousem.

„Sedm zlatých mincí!’’ zvolá šlechtic v bílo červené tunice.

„Sedm zlatých, po prvé.’’ pobízí licitátor stojící na vyvýšeném podiu.

„Osm zlatých mincí!’’ navýší cenu mladík sedící vedle Elandorra.

Tak to pokračuje dál, až do obdivuhodné částky, jedenácti zlatých a pěti stříbrných mincí, za které si vydraženou sbírku zbrojí, odnese bohatý kupec Samo, pocházející z přístavního města Helkuru v Tarkenii. Mezi tím, co se hosté předhání v dražbě, ostražitá Aenwyn nespouští svou pozornost ze zahalené osoby v hábitu, která sedí opodál, na opačné straně sálu. Přes to, že cítí silný nárust všude přítomné magie, nedokáže jí stále určit a to ani v případě podezřelé osoby. Když v ten moment licitátor představí předmět, který konečně upoutá její pozornost.

„A dalším vzácným kouskem po, zesnulém konzulovi Vassovi je předmět zcela neobvyklí, magický a prastarý. Základní cena dochované pochvy, patřící ke zbrani bájného krále Ra-s-an-kh-ka, začíná na čtyřech zlatých mincích.’’

Otci Tarliona, se rozbuší srdce a orosí čelo. Na tyto slova, čekal Elandorr celý večer, ba co celé roky.

„Deset zlatých mincí!’’ hlasitě vyřkne se vztyčenou paží.

V tu chvíli, se sálem rozlehne hromové ticho. Aenwyn znovu ucítí velmi silnou magii, rozpínající se po celé místnosti, až jí z toho přejede mráz po zádech. V nejistotě z nastalého okamžiku se na onu magii snaží upozornit svého muže. Elandorrova veškerá pozornost, je však zastřená chtíčem z mocného artefaktu.

„Deset zlatých po prvé. Dá někdo více?’’ pobídne licitátor ostatní k navýšení ceny.


Snad se i nedůvěřivé Aenwyn na chvíli zdálo, že se někdo z okolí pokusil vztyčit ruku, byť neslyšela žádného slova. Jako by všichni okolní hosté, na okamžik přišli o své hlasy. Její pohled rychle směřoval k místu, sedící osoby v hábitu. Na místě, kterém ještě před chvílí seděla, však nyní byla jen prázdná židle.

„Elandorre, něco není v pořádku.’’ našeptává svému muži se značnou nervozitou v hlase.

V nastalé situaci se až zdá, že se minuty mění v dlouhé hodiny. Když v tom se sálem rozezní náraz dřevěné paličky o desku stolu, ukončující dražbu onoho artefaktu.

„Deset zlatých po třetí. Prodáno lordovi Elandorrovi a lady Aenwyn.’’

Otec uvolní své zápěstí, které v nervozitě svíral v pěst a oddechne si.

„Promiň, co jsi říkala má lásko?’’

Aenwyn se do jisté míry také uleví, když se zdá, že se ostatní hosté opět chovají přirozeně. Téměř snad, jako by se nic nestalo. Ke všemu povolí i nátlak magického napětí v okolí.

„Stalo se tu něco velmi zvláštního. Povím ti to, až budeme o samotě.’’ zašeptá s nenápadností a porozhlédne se po místnosti, zdali ještě neuvidí tajemnou postavu v hábitu.

Ta je však pryč.
 
 
 
Po necelé hodině a půl, se vydraží veškeré zbývající předměty a aukce se pozvolna rozpustí. Při opouštění sálu se Elandorrovi s jeho ženou, ukloní jeden ze sluhů.

„Lorde Elandorre, lady Aenwyn.’’ složí jim zprvu poklonu.

„Budete si přát doručit, váš nově vydražený předmět, do vašeho sídla, nebo si jej odnesete osobně?’’

„S radostí, si ho převezmu nyní.’’ pousměje se Elandorr.

„Pak mě prosím následujte sire.’’ v mírné pokloně, pokyne sluha rukou a doprovodí Elandorra do odlehlé místnosti, připomínající skladiště.

Když spatří onen prastarý artefakt, srdce mu vzplane vzrušením. Elandorr hned na to zaplatí deset zlatých mincí a převezme si zabalenou pochvu v kašmírové látce. Mezi tím, se Aenwyn stačí rozloučit s přáteli Corviniusovími a poděkovat Fotisovi za pozvání.

„Ráda bych také poděkovala našemu hostiteli, Sarutiovi Bellatoremu, přes to, že jsme se s ním neměla čest seznámit.’’ pousměje se vlídně Aenwyn na Fotise.

„O ano. Pan Saturio se bohužel nemohl dostavit. Jeho plány se prý náhle změnili. Byť zde nemohl dnes být, již zařízenou aukci nechtěl rušit. Jakmile se s ním ale setkám, vyřídím mu vaše poděkování. Jistě bude nadšený, že jej slyší právě od vás, vážená lady Aenwyn Nagasová.’’

Hned na to dorazí Elandorr i s artefaktem. Není pochyb o tom, že byl tento předmět po celou dobu hlavním zdrojem oné magické energie, pomyslí si Aenwyn, která z blízka ucítí jeho moc.

„Přeji pěkný večer sire i lady.’’ ukloní se Fotis a doprovodí poslední z hostů k východu.
 
 
 
Chamtivost zkázy přináší
 
Když pár opouští aukční síni, horké slunce již na obloze stačil vystřídal měsíční svit, který nyní ozařuje okolní ulice města. Na cestě domů, se manželé rozhodnou si svou večerní procházku městem, krapet prodloužit. Společně se tak prochází promenádou blízkého Syriadského moře, na jehož hladině se zrcadlí nebesa i svit z okolních lamp, jež ohraničují vydlážděnou cestu, po které pár kráčí. Okolím se ozývá šumění vln a narážející loďky, přivázané u blízkých mol. O pár kroků dále je slyšet i hlasité cvrlikání cikád, vycházející z květnatých keřů, rostoucích u cesty. Aenwyn si jeden z květů, žluté barvy, utrhne a přičichne si. Jeho nasládlá vůně připomíná vanilkové koření. Hned na to si jej krásná Aenwyn, zasune do spletených, bílých vlasů.

„Docela mi to tu chybělo.’’ obrátí se ke svému Elandorrovi.

Ten jí chytne za její jemnou ruku a odpoví „Pro mě je krásně, kdekoliv jsi se mnou.’’ políbí ji po těchto laskavých slovech na zápěstí.
Aenwyn se pousměje a políbí svého muže na zpět.
 
 
Doma už je oba netrpělivé vyhlíží Tarlion, sedící hned za kulatým, otvorem z krystalů. Popíjí při tom bylinný čaj s medem. Sluha Stephanos chlapci nedovolil, se po setmění toulat v panských zahradách. Tarlion si tak v duchu připravuje řeč, kterou se pokusí přesvědčit své rodiče, aby jej přeci jen na chvíli, ještě pustli. Když je konečně spatří, jak se procházejí rozkvetlými zahradami, s radostí vyskočí a seběhne po točitých schodech do vstupní haly.

„Kam se ženete mladý pane?’’ volá na něj Stephanos, ačkoli se mu nedostává odpovědi.

Když se Tarlion střetává s matkou i otcem, všichni tři se rázem obejmou. Tarlion hned na to začne s přesvědčováním, ačkoli se nemusí nějak zvlášť snažit, neboť jsou oba jeho rodiče ve velmi dobré náladě. Povolí mu tak, si ještě chvíli venku s Halosem pohrát. Tarlion, plný radosti vyběhne ze dveří vily a zmizí v blízkých křovinách. Čeká, až se Halos proletí a začne jej hledat. Je to jedna z Tarlionových i Halosových oblíbených večerních her. Halosovi to však trvá a tak si Tarlion lehne do trávy, při čemž zpozoruje úchvatnost, čiré noční oblohy. Tarlion se i přes svůj útlí věk naučil rozpoznávat veškerá známá souhvězdí, téměř jako by v nich četl. Při pohledu na ně, vždy cítil velké blaho. Možná ho hvězdy oslnili svou krásou. Možná byl fascinovaný svou představou o vzdálenosti, kterou mezi sebou zářivé hvězdy mají a ze které, je také může sledovat svým zrakem. Nebo jej mohlo nadchnout samo tajemno, jimiž oplývaly. Náhle zasněný Tarlion uslyší zašustění Halosových křídel a rychle se tak rozběhne směrem, vedoucím hlouběji mezi keře zahrady. Sluchu bílého sokola však neunikne a Halos ho po chvíli najde.

„Teď se schovej ty Halosi a já tě budu hledat. Rychle utíkej! Teda leť.’’ zachichotá se Tarlion a potom, co si zakryje oči svými dlaněmi, začne počítat do desíti.

„Sedm, osm, devět.’’ pozoruje směr letícího Halose, skrze pootevřené prsty.

„Deset. Už jdu!’’ zvolá a rozběhne se za bílím sokolem, plachtícím do středu zahrad.

Svižný Halos se však nenechá jen tak chytit a vždy zalétne za další keř, či strom, těsně před tím, než jej stačí Tarlion polapit.
 
Hned po tom, co vyběhl malý Tarlion do zahrad. Jeho otec Elandorr s matkou Aenwyn, se odebrali do své utajené pracovny, nacházející se v podzemí jejich vily. Zalitím čtyř odlišných květin v botanické zahradě, se spustí mechanizmus, který začne pomalu otevírat část kamenného dna vyschlé kašny, pod níž se nachází schodiště, vedoucí hlouběji do podzemí. Při scházení schodů Elandorr zapálí čtyři svíce, připevněné podél zdi a vstup do skrýše, se za nimi opět uzavře. Když společně sejdou schody, odemknou mithrilovím klíčem široké dveře, za kterými se rozléhá oválný sál, plný vitrín, stojanů i truhel s magickými předměty, starožitnými artefakty, či knihy nebo zašlými pergameny. Elandorr tasí svou zdobenou šavli a položí jí na stůl z cedrového dřeva. Hned na to začne svižně vymotávat nově získanou pochvu, z kašmírové látky. Aenwyn se ho však snaží pozdržet.

„Elandorre, sečkej drahý, musím ti něco říct. V moment, kdy se dražil tento artefakt, jsem cítila, jako by se celý sál ocitl, pod účinkem některého z omamných kouzel.’’

Elandorra to ale nechá chladným.

„Hmm a jsi si tím jistá lásko? Víš přeci, jakou silou může tento předmět oplývat.’’ odhodí Elandorr kašmírovou látku na stůl a v pravé ruce svírá vzácnou pochvu.

„Toho se právě obávám. Většinu kouzel poznám hned při napojení se na zdroj ale tentokrát je to jiné. Podezřelí se mi zdál i ten tajemný muž ve fialovém hábitu, který zmizel v okamžik onoho kouzla. Navíc ty ornamenty, kterými byl jeho šat zdobený.’’ pokračuje Aenwyn, obcházející okolní regály s pergameny, snažící se najít některé z poznámek o ornamentech.

„Myslíš lorda Saturia? Osobně mi předal tento předmět, po skončení dražby.’’ uchopí Elandorr svou šavli do levé ruky a její špičku nasměruje k zasunutí do oné pochvy.

„Lord Saturio Bellatore? Ale Fotis přeci říkal, že...’’

V náhlém prozření, se strachem v očích, pohlédne spanilá Aenwyn, ke svému muži a vykřikne ‘’Elandorre zadrž!’’
 
Tu se v zahradách konečně podařilo Tarlionovi chytit svého ptačího přítele.

„Mám tě Halosi! Mně se neschováš!’’ zvolá Tarlion a do svých dlaní jemně sevře sedícího sokola, na jedné z větviček.


Při bližším pohledu na Halose, však koutkem oka odhalí siluety postavy, schovávající se ve stínech stromů, hned za bílím sokolem. Potom, co zaostří svůj zrak v nočním šeru, strne zděšením, neboť spatří temný pohled muže v kápí, úpěnlivě pozorujícího malého chlapce. Chvějícímu Tarlionovi se náhle sevře žaludek a začnou silně brnět konečky prstů. Po zahradách, se v mžiku rozlehne rázné utlumení veškerého hluku a půda pod nohami se začne silně třást. V tom okamžiku, mohutný výboj nespoutané magické energie vytryskne ze země a připraví malého Tarliona i Halose o jejich vědomí, načeš oba upadnou, jako omráčení k zemi. Tu skvoucí proud magie, vycházející z rodinné vily Nagasu, zprvu roztříští krystalový otvor na tisíce střepin a části elfského zdiva, se pod mohutným náporem, začnou bortit. Ozve se hned druhý, masivnější výboj, který už vymrští samotné kusy, popraskané budovy, do širokého okolí a jasné, modro bílé plameny, sežehnou všechno rostlinstvo v blízkém okruhu. Vyplašení obyvatelé v ulicích města Ilias, jen zděšeně sledují, jak se začíná široký tok magické energie, ve hřmících proudech, vznášet do atmosféry, kde se rázem dělí na nespočet světélkujících linií, kmitajících do všech koutů rozbouřené oblohy.
 
 
 
Chrám
 
„Ne, já.. Já nechci! Pusť mě, slyšíš pusť mě!’’

Rozléhá se nářek, bdícího elfského klučiny, ozývajících se po kamenných chodbách. Po děsivém snu, malý chlapec rázem procitne. Ležícího v potemnělé místnosti, jej probudí vzlykot pípající Halose, tisknoucího se k Tarlionově levé paži. V chladném pokoji je kromě kadidla, cítit i zápach spáleného peří. Dezorientovaný chlapec, pochvíli uslyší tlumený zvuk, přibližujících se kroků, následovaný otočením klíče a cvaknutí zámku. Při otevírání dveří, osvětlí část tmavé místnosti zapálená svíce, se kterou vstupuje muž v bílé róbě. Tarlion s rozostřeným zrakem, vnímá pouze obrys onoho muže a poleká se, jakmile si vybaví své poslední vzpomínky.

„Mně se nemusíš bát chlapče.’’

Muž odhalí svou tvář a přistoupí k Tarlionovi.

„Tu jsi v bezpečí. Přivedli jsme tě zpět k vědomí a tvá zbylá zranění, se hojí rychle.’’

Tarlion mlčí, neboť je stále poněkud vystrašený. Neznámí muž položí svíci na dřevěnou stoličku, skloní se k chlapci a začne měnit obvazy na Tarlionově obličeji. Malý Tarlion zatíná své zuby, neboť cítí štiplavě nepříjemnou bolest. Uroní také pár slz, když mu zaschlý obvaz odtrhává část povrchové kůže z tváře.

„Jsi statečný kluk.’’ řekne muž v bílé róbě.

„Ale bát se mě opravdu nemusíš. Mé jméno je Demetrius a jsem jeden z léčitelských bratří, zdejšího chrámu paní Lirmy.’’

Kněz přiloží své dlaně k Tarlionově hrudi a pozvolna začne odříkávat modlitbu.
„Lirmo, královno života, patronko zrození a matko bohů. Vyslyš mé modlitby a obdař nás svou láskou. Tvůj úsměv je rozkvět jara, tvůj zrak jsou hřejivé paprsky jenž pečují o naše duše. Tvá něžná ruka provází zrod života. Obdař nás svou přízní, královno života a dopřej úlevy tomuto malému.’’

Tarlion na své hrudi ucítí hřejivé teplo, které se postupně rozlévá do zbytku těla a značně se mu uleví.

„Vidíš, je ti zase o něco lépe že? Když tě sem minulou noc přinesli, tak to s tebou vypadalo bledě. Ale kromě jizev po spáleninách, ti nic horšího nehrozí. Víš, ti co s tebou přišli, říkali, že jsi měl prý velké štěstí, tak si toho važ.’’ pohladí Tarliona po bělavých vlasech, sebere svíci a rozejde se zpět ke dveřím.

„A... a... kde jsou moji rodiče? Kde je maminka s tatínkem?’’ smutně se ptá, otřesený chlapec, odcházejícího kněze „Proč tu nejsou semnou?’’

Kněz se však na malého chlapce jen zarmouceně podívá a bez dalších slov, za sebou zavírá dveře. Sklíčený Tarlion se schoulí kolem naříkajícího Halose a rozpláče se.
 
Na druhý den je už místnost prosvětlena slunečním svitem. Tarliona probudí, hned z rána, rozhovor dvou mužů, kráčejících po chodbě.

„Řekl vám něco?’’

„Promluvil až včera večer, na jednoho z bratří. Ptal se na své rodiče.’’

Jejich hlasy se přibližují ke dveřím Tarlionova pokoje.

„Dobře, promluvím si s ním.’’

Zavrzají dřevěné dveře, třoucí se po kamenné podlaze. Do místnosti protentokrát vchází známá osoba. Je to elfí muž, snědé pleti, rodu Ikarai. Je oděn do žluté tógy a pozlacených sandálů. U pasu má připnutý zdobený pásek s lektvary i menší knihou. Ke chlapcově radosti, zpozoruje Tarlion tvář rodinného přítele, pana Altana Corviniuse.

„Zdravím tě Tarlione Eldwyne Nagasi. Je dobré vidět tě naživu.’’

Přistoupí blíže k lůžku a podá chlapci sklenici vody.

„Jestli mi dovolíš, mám na tebe pár otázek.’’

Tarlion se, leč s bolestmi napije a přikývne.

„Rád bych se tě zeptal chlapče, na tvé poslední vzpomínky.’’

„Já.. Já..’’ sklopí Tarlion svůj zrak a na chvíli se odmlčí.

„Pamatuju si, že jsme si hráli s Halosem v zahradě a byl tam nějaký muž. Jeho oči byly hrozivé a když jsem si ho všiml, tak mi začalo být špatně. Pamatuji si, že nastalo ticho a třásly se mi nohy. Nevím proč ale pak už si vzpomínám jen na včerejší noc.’’ začnou mu znovu téct slzy po tvářích.

„Muž s hrozivými oči povídáš? Dokázal by jsi ho...’’

Uslzený Tarlion mu však skočí do řeči.

„Kde je moje maminka s tatínkem?’’ zeptá se smutným hlasem.

Altan si hluboce povzdechne.

„Víš Tarlione.’’ nejdříve sklopí zrak k bílému sokolovi a pak se podívá chlapci do očí.

„Předminulou noc se na vašem sídle stalo něco, co si prozatím nedokážeme nikdo vysvětli. Bohužel jsi byl jediný chlapče, s tvým ptačím přítelem, kdo té noci přežili.’’

Tarlion se s pláčem otočí ke stěně a znovu se schoulí kolem Halose. Altan si promne čelo, když vidí chlapcův zármutek.

„Chtěl bych ti říct Tarlione, že jsme měl tvé rodiče také rád a že pro nás, se svými historky z cest byly vždy velkou inspirací. Jsem si téměř jistý, že se protentokrát společně vydali na jednu z nejdelších cest, za dalším dobrodružstvím.’’

Tato slova Tarlionovi dopřejí nepatrně útěchy, ačkoli se jeho zármutek nikterak nezmírní.

„Vidím, že by jsi chtěl být o samotě, dopřeji ti tedy trochu klidu.’’

Altan pohladí chlapce po rameni a otočí se ke dveřím. Něco mu však brání v odchodu. Je to uslzený Tarlion držící jeho ruku.

„Neodcházej prosím.’’

Dojatý Altan přikývne a šetrně obejme malého chlapce.
Po nějaké době, přijdou do pokoje kněží Lirmy, nesoucí Tarlionovi ovesnou kaši s trsy hroznů. Tarlion naplněný smutkem jejich jídlo odmítne.

„Přišli jsme ti pomoci, zbavit tě tvých bolestí.’’

Altan se snaží vstát od chlapce ale ten jej nechce pustit.

„Tarlione já už ale opravdu musím jít.’’

Tarlion se stále nepouští.

„Víš ty co, přijdu se za tebou opět podívat hned zítra.’’

Tarlion se na něj podívá svým skleněnými oči ‘’Slibuješ?’’

„Ano, slibuji.’’

Tarlion pustí Altanovu ruku.

„Zatím se měj Tarlione a poslouchej kněze.’’ řekne Altan a opustí místnost.

Kněží si hned na to přikleknou k Tarlionovi a začnou odříkávat dlouhé modlitby.
 
Na druhý den, navštíví Atlan Tarliona, přesně jak slíbil. Doprovází ho však malá společnost. Když se ve dveřích s Altanem objeví i jeho syn Nero, Tarlionovi se zeširoka úsměje. Oba chlapci se dobře znají a vždy, když se rodina Nagasů nacházela na ostrově, si společně hrávali. Někdy na mocné čaroděje, objevující záhady vesmíru a jindy zase na potulné rytíře, pokořující všelijaká monstra.

„Ahoj Tarlion, jak se máš?’’ pozdraví Nero chladným tónem a posadí se za Tarlionem na postel.

Tarlion se porozhlédne po místnosti a se zármutkem v hlase odpoví „Hmm, jde to.’’

„Alespoň se již trochu usmíváš. To je jistě dobré znamení.’’ praví Altan a také přistoupí k Tarlionovi. „Bolí to?’’ sáhne, stejně starý Nero, na Tarlionovy obvazy.


„Trošku jo.’’ ušklíbne se Tarlion.

„Nero, netrap Tarliona.’’ pokárá otec svého syna.

„Budou z to pěkné jizvy.’’ obdivuje malý Nero.

„Tarlione mám pro tebe jednu, jistě dobrou správu. Ještě včera jsme se o tobě bavili s naší rodinou a shodli jsme se, že u nás můžeš na nějakou dobu zůstat. Co ty na to chlapče?’’ pobídne ho rázem Altan

„Hmm, nevím.’’ řekne nerozhodně Tarlion a Altan se zasměje.

„A nechtěli by jste bydlet semnou u nás doma?’’ zeptá se naivně chlapec.

„Víš milý Tarlione. Po té explozi, co tě tak ošklivě popálila, toho z vašeho domu moc nezůstalo. A většina z toho mála co zůstala, se věnovalo církvi.’’

Tarlion se zamračí „Všechny moje hračky a věci rodičů?’’

„Obávám se, že ano.’’ přikývne Altan.

„To je smutné. Dal bych je raději vám.’’ řekne Tarlion se skleslým hlasem.

„Takové věci neříkej chlapče.’’ snaží se Altan chlapce utišit.

„Jak ti to jen vysvětlil.’’ promne si Altan bradu.

„Je veřejně známé, že tví rodiče nebyly moc nábožensky zaujatí. Zdejší kněží tak darují pozůstalé věci bohům, aby odčinili jejich hříchy. Ale nemusíš se bát, některé předměty budou věnovány i nám, pakliže budeš chtít aby jsme se o tebe starali. Samozřejmě ti je schováme, než dospěješ.’’

Přemýšlející Tarlion se nejprve podívá na svého sokola

„A bude moci jít Halos semnou?’’

„Jistě že bude maličký.’’ Altan se vřele pousměje a přikývne.

„Tak teda dobře. Půjdu s vámi.’’

Oba chlapci si prohodí šibalské pohledy, které doposud vyrovnaného Altana lehce znervózní.

„Tedy hned, jak se zotavíš, pro tebe přijdu Tarlione. Mezi tím, ti u nás doma připravíme tvůj nový pokoj.’’ praví Altan.
 
 
Než se Tak stane, uběhnou ještě celé dva dny, při kterých, zdejší kněží pravidelně navštěvují malého Tarliona a léčí ho svými modlitby. Hned první den, je už Tarlion téměř samostatně schopný chůze a druhého dne z něj kněží sundají veškeré obvazy. Při pohledu do zrcadla, se Tarlion v duchu zděsí. Velká jizva po spáleninách, se mu line, po levé části obličeje, od krku až k čelu. Ale i přes to, že už není Tarlion tím roztomilým elfím klučinou, uvědomuje si, jaké přeci jen měl štěstí. Žalostným faktem je, že mu jeho jizvy budou navždy připomínat ztrátu jeho milovaných rodičů.




Po magickém výboji, začali Tarliona trápit nezvyklé závratě. Přesto, že se objevují jen párkrát do roka, bývají velice bolestivé a ochromující. Ohledně případu, vyšetřujícího úmrtí jeho rodiny, se žádnému z povolaných nepodařilo nikterak pokročit. Záhada oné noci, tak zůstala neodhalena a případ se ponechal otevřený. Nalezené ostatky zesnulých, byly po prozkoumání, pochovány v rodinné hrobce a pozemek, s ruinou vily Nagasů, propadl církvi. Díru v Tarlionově srdci, kterou měl po ztrátě svých blízkých již nedokázalo téměř nic zaplnit. Částečnou útěchou mu byl jeho nejbližší přítel Halos i rodina Corviniusů. Ačkoli se Atlan snažil chlapce vést, nebyl pro něj dostatečnou autoritou, jak tomu bývalo u Tarlionova otce a nedokázal nad ním držet pevnou ruku. Zbytek svého zármutku tak Tarlion zaplňoval tropením různých nezbedností.
 
 
 
Corviniusové
 
Zázemí rodiny Corviniusových, se nachází uprostřed města a jejich dům, je částí velkého mramorového paláce. Tu žijí pod ochranou zdejšího tyrana, jenž je ve zdejším kraji výraz, pro vládce ostrova. Oba rodiče zde zastávají důležitý post dvorních čarodějů. Svému pánovy tak pomáhají s řešením všedních i nevšedních záležitostí, kdykoli je za potřebí některého z kouzel, či magického citu. Altanova žena, jménem Alexa, je také elfkou rodu Arenai, stejně jako jejich dcerka Harika a samotný Tarlion. Tento, nepříliš obvyklí rod, oplývá vytříbeným citem, pro široké spektrum magie a tělem jim koluje krev šlechticů z dávných věků. Jejich pleť je světlá, místy až bílá, stejně jako jejich přirozená barva vlasů. Oproti tomu rod Ikarai, jehož geny zdědil i Altanuv syn Nero, pochází z vyprahlé pouště Sazí. Lidskými jedinci jsou také nazýváni jako pouštní elfové. Od zbylých elfů jsou rozeznatelní značně tmavou barvou kůže a černými i hnědými vlasy. Nejzdatnější jsou s kouzly školy ohně a taktéž jsou známí svým zápalem v božskou víru.
 
Domácnost Corviniusů je poměrně tichá, střídmá a nejobvyklejší činností je zde četba. Všichni členové jsou také velice zbožní, což Tarlionovi zprvu dělá určité problémy. Postupem času se však naučí, skrývat svůj nezájem v božský pantheon. Naopak se u chlapce brzy objeví magické nadání, když jednoho dne instinktivně sešle kouzlo, na padající Hariku z koruny stromu a zbrzdí tak její pád. Tarlionovo první náhlé procitnutí vyvolá spoustu otázek, neboť se magický potenciál objevuje u chlapců, především až v pozdějším věku. Malý Tarlion je však ze svých nových schopností, nad míru nadšený. To i přes to, že mu je zprvu Altan s Alexou zakážou používat. Mazaný Tarlion si ale vždy najde způsob, jak obejít pozornost svých opatrovníků a bavit se, pohráváním si s elementy. Užívání magie mu přináší nezměrnou radost, až se stane téměř závislým, na propojování se s touhle energii. Navíc mu připomíná matku, jejíž kouzel byl nesčetněkrát součástí.
 
Ačkoli je Nero spíše intelektuálního typu a dává přednost zkoumání, kde jakých zajímavostí. Častokrát se Tarlionovi podaří, zlákat jeho pozornost, k zapletení se do různých lumpáren. Jednou tuhle na tržišti ukradli košík plný melounů. Když je kupec naháněl po uličkách města, podařilo se jím všechny melouny, svou neopatrností rozbít a ještě k tomu zranit kupce, který na rozšlapaném ovoci nešťastně uklouzl. Mnohem horší ale bylo, když neúmyslně zaměnili zdejšímu alchymistovi flakónky se substancemi. Byť se zvědavý chlapci pokoušeli, rozšířit si svůj znalecký obzor, co se alchymie týče, netušili, že svou nepozorností vyhodí celou dílnu do povětří. Nikomu se tehdy naštěstí nic vážného nestalo ale rodinu Corviniusových to stálo značnou část jmění, jež obdrželi po zesnulých Nagasech. Tarlion i Nero nemohly, po této eskapádě, celý měsíc vystrčit nosy ze dveří svého domova. Za trest, poté chodívali, poslušně pomáhat alchymistovi Lazarosovi, se sbíráním bylinek pro jeho lektvary s mastmi. Ale i přes své nevyrovnané chvíle, si Tarlion během svého dospívání, nesmírně vážil, co pro něj Altan s Alexou, kteří mu byli dobrými opatrovníky, dělají. Ti si také malého chlapce, až na drobnosti, oblíbily a plně jej přijali do rodiny.



Když se brzké roky, dvojce mladičkých elfů, Tarliona s Nerem, začaly schylovat k deseti letem. Rozhodli se Nerovi rodiče, že oba kluky pošlou na prestižní Pelganonskou univerzitu, nacházející se daleko od domova, v samotném centru Pelganonské říše. Jejich rozhodnutí přišlo v celku náhle a oba chlapce zaskočilo. Tarlion s Nerem neměli nejmenší ponětí, co pro ně bude jejich nové cesta znamenat. A kdyby snad jen měli, nebohé děti, možnost uzřít střípky zrcadla, odrážející momenty budoucích překážek, kterým společně budou čelit, bohové vědí, že by se tímto směrem nikdy nevydali.