002 - Bajdžinky a tvrz s podzemím

Po snídani jsme se sbalili a vyrazili po stopách kol vozu k nedaleké zřícenině, kterou goblini využívali jako své pohřebiště. Stopy skončily před hradbami. V prostorách zříceniny jsme uvidělI dvě budovy. Krut nám vysvětlil, že tu západní, která byla celá pomalována gobliními posvátnými symboly, využívali goblini jako krematorium, což potvrdilo to, že v ní byl popel a byla celá ohořelá. Do východní budovy, která byla naopak počmáraná před vstupem varujícími gobliními hieroglyfy, goblini nechodili, protože kdo kdy vstoupil dovnitř, už nevyšel ven… To nás samozřejmě nemohlo odradit, takže jsme se vrhli do ohledávání stěn. Našli jsme troje dveře. Dvoje vedly do staré zbrojnice. Na jedněch z nich byl starý zrezavělý zámek, který se rozpadl sotva se na něj Konrád podíval… Ve zbrojnici jsme našli jen pár starých a nepoužitelných zbraní, ale při důkladnějším prohledávání našel Fabio malý klíček. Třetí dveře byly chráněny petlicí zvenku, takže ani ty nebylo těžké zdolat. Za nimi se objevil vchod do podzemí…   Zapálili jsme tedy lucernu a začali sestupovat po schodišti dolů. Agga se pochlapil a šel jako první. Za ním Krut, Fabio, já a nakonec Konrád. Vstoupili jsme do chodby. Na západ byla místnost s nějakými prkny a kamenným schodištěm vedoucím o patro níž a na východ byly dveře. Prošli jsme jimi a sestoupili po pár schodech po schodech dolů a odbočili do chodby doleva. Za dveřmi jsme prozkoumali nevelkou místnost, ve které byl jen sud s hadry, na jehož dně bylo 8 osikových kolíků. Hned mi bylo jasný, že je měl nebo stále má tady někdo připravené na upíry… Mezi nepoužitelnými zbytky nářadí našel Agga použitelnou palici, ideální na zatloukání osikových kolíků…   Vrátili jsme se do hlavní chodby a pokračovali dále na jih. Vstoupili jsme do obdélníkové místnosti s 8 sloupy. V místnosti byla spousta sudů s vínem, některé rozbité, některé zavřené. Evidentně sklad vína.   Než jsme vystoupali po pár schodech do další obdélníkové místnosti se sloupy a sudy, vrátili jsme se na popud protřelého Fabia vysadit první dveře, aby nás zde někdo či něco neuvěznilo…   V druhé obdélníkové místnosti se sloupy byly opět sudy, tentokrát však soudě podle zápachu s pivem. Konráda nenapadlo nic lepšího, než do jednoho z nich praštit, takže zamořil místnost takovým puchem, že mi z toho bylo vážně zle… V místnosti bylo ještě starobylé a zubem času poznamenané křeslo a naproti němu na stěně za stahovacím závěsem starodávné plechové a zrezavělé zrcadlo. Asi tu kdysi někdo sedával a kochal se pohledem na to, jak mu to sluší, když se opíjí pivem či vínem…   Na jižní straně místnosti bylo chatrné dřevěné schodiště vedoucí do nižšího patra. Na západní stěně byly ještě železné a samozřejmě zamčené dveře. Napadlo mě do nich strčit ten malý klíček, který našel Fabio ve staré zbrojnici. Agga zkusil klíčkem otočit, ale bohužel se zlomil. Sice se mu podařilo vytáhnout jej ven, ale nenapadlo nás nic kloudného, jak ho opravit.   Zkusili jsme tedy prozkoumat, kam vedou dřevěné točité schody. Byly tak chatrné, že se po nich odvážil sejít jen Krut. Když se vrátil, tak nám řekl, že ze spodní čtvercové místnosti vedou čtvery dveře. Prozkoumal jen místnost na východ, která zjevně sloužila jako vězení. Bylo v ní několik otevřených cel s pozůstatky postelí a okolo celé místnosti řetěz s okovy. Kromě dalšího zrezivělého zrcadla tam nebylo už nic.   Vrátili jsme se tedy na sever ke schodišti vedoucímu na povrch a pokračovali chodbou na západ. Otevřeli jsme dveře a omráčil nás vzduch, ve kterém poletovaly chomáče letité plísně. Skrze ně jsme viděli podél zadní stěny police, hustě potažené plísní. Zřejmě se jednalo o spižírnu, kterou už vyžrala plíseň a teď se roztahovala po celé místnosti. Konrád se rozhodl dloubat do plísně sekerou, což mělo za následek, že se plíseň zvířila a uvelebila se v jeho dýchacím ústrojí.   Na severní straně jsme si ještě všimli dveří. Fabio vzal vysazené dveře a hodil je do plesnivé místnosti, aby po nich mohl přejít k zadním dveřím, ale Konrád zřejmě považoval šťourání sekyrou do plísně za super zábavu, takže zvířená plíseň už zaplnila celou místnost, což Fabia od jeho záměru nakonec odradilo. Rozhodli jsme se tedy pokračovat raději po hlavních schodech o patro níž.   Vydali jsme se chodbou na západ a vstoupili do široké chodby směřující na jih. Slyšeli jsme podivné zvuky ozývající se z jižní části chodby. Vydali jsme se tedy opatrně chodbou na jih, podél zdi jsme viděli ohořelý doutnák.   Jak jsme šli, zvuky sílily a byly horší než Konrádovo chrchlání, až naše lucerna osvítila na konci chodby hrůzostrašnou příšeru. Byl to shluk masa, kostí a vnitřností všeho druhu, ze kterého trčely všemožné končetiny, které původně patřily lidem, goblinům a bůh ví komu ještě… Celé se to pohybovalo a snažilo se to vydrápat z jámy, která vznikla s největší pravděpodobností a soudě podle vyhořelého doutnáku podél stěny po detonaci. Velice rychle jsme si spočítali, že se do boje s touto zrůdou pouštět nebudeme a že jí musíme utéct nebo ji zlikvidovat lstí. Představa, že by Líza skončila v útrobách tohoto nechutného monstra, mě nabudila k tomu, abychom zrychlili při prohledávání podzemí… Jestli už není pozdě…   Vrátili jsme se tedy cestou na sever, Agga zůstal na hlídce a sledoval vyhrabávající se monstrum a my pokračovali na západ do místnosti tvaru přesýpacích hodin. V její severní části jsme uviděli na západní stěně skříň. Před ní ležela na zemi plesnivějící kožená zbroj. Ve skříni visely černé mnišské kutny, které byly rozřezány nožem na cáry. V jižní části místnosti byl na zemi zřetelný pentagram tvořený voskem vykapaným ze svíce. Z pentagramu přesahovala ven černá kutna, stejná jako ty v šatníku. Byla rozprostřena do tvaru ležícího člověka, který jakoby zmizel. V místě, kde by byl býval měl ruku, ležela dýka. Krut zjistil, že není magická, takže o ni nikdo neprojevil valný zájem. Na druhé straně byl pentagram rozmazaný. Napadlo nás, že tu zrůdu asi někdo vyvolal z jiného světa… Démon se mu nehezky odvděčil a vylezl z pentagramu ven hledat, co je v tomto světě ještě ke zbodnutí…   Vzhledem k tomu, že místnost byla slepá a z jedné strany poškozená detonací z přilehlé chodby, urychleně jsme se vrátili za Aggou na křižovatku a pokračovali do východní části podzemí, abychom jej co nejrychleji prozkoumali a pokud možno našli Lízu, než nás začne ten nechutnej démon pronásledovat, aby nás taky absorboval. Navíc bylo jasné, že Konrádovi plíseň dělá v útrobách paseku, bylo mu čím dál hůř a stěží stačil našemu tempu. Zběžně jsem zkontrolovala své zásoby, bohužel hotový odvar z kořene hvězdníku léčivého jsem neměla, ale našla jsem aspoň pár kořínků, ze kterých bych mohla lék připravit, takže Konrádovi svitla naděje na uzdravení.   Chodba pokračovala jihovýchodním směrem. Po pár sáhách jsme odbočili do místnosti na východ. Jednalo se o starobylou strážnici. Ve stojanech byly zrezlé zbraně a u stěny sud. V sudu jsme našli mastné, moly rozežrané a plesnivé hadry, pravděpodobně na leštění zbraní, a cosi těžkého a kulatého. Konrád to vytáhnul a hned nám došlo, že je to bomba, soudě podle doutnáku. Uvažovali jsme, že bychom mohli bombu použít a dokončit tak to, co už někdo začal, když jsme utrpěli lehký šok, protože bomba promluvila a to ještě velmi rozverně. Sdělila nám, že se jmenuje Šampi, protože je šampión mezi bombami, nejlepší prototyp, který prošel mnoha testy a byl doveden k dokonalosti. Ptali jsme se ho na to mostrum, o kterém Šampi prohlásil, že to může být hradní paní Lýdie, z čehož jsme usoudili, že jednak Šampi v sudu hibernoval pěkně dlouho, protože místo hradu je tu už určitě hezkých pár století zřícenina, a druhak zrůdu neviděl, protože i kdyby byla Lýdie ošklivka a semetrika nejvyššího kalibru, tak přeci jen vzhledových a povahových kvalit tohodle démona z jiného světa nemohla dosahovat…   Poprosili jsme Šampiho, zda by byl ochotný nechat se vybouchnout hozen na pseudoLýdii, ale tomu se zdála taková malá detonace nehodna jeho úrovně. Museli jsme ho opravdu přesvědčovat, že zabitím této příšery ušetří mnoho životů a že to bude velký a hrdinský čin srovnatelný s činy nejproslulejších bomb z dílny Urbana Velikého. Šampi sice stále toužil explodovat na světle světa s velkou slávou a pompou v přítomnosti mnoha diváků, ale postupně se nám podařilo jej přesvědčit. Konrád tedy schoval Šampiho do batohu a šli jsme prozkoumat další jižnější místnost. Kdysi sloužila jako zbrojnice, letité vlhko a plíseň však způsobila, že všechny zbraně zde byly rezavé a nepoužitelné. Jediná užitečná věc byla buckler, o který jsem projevila zájem, a nikdo nebyl proti.   Pak jsme se vrátili do šikmé chodby a vydali se po ní dál na jih. Ústila ze severu do místnosti, kterou Krut ihned poznal, protože uprostřed bylo chatrné dřevěné schodiště, kterými sem sestoupil z horního patra. Jižní dveře ústily do jižní příčné chodby, vedoucí ze západu k jámě s démonem, a západními dveřmi jsme se dostali do poslední místnosti v tomto patře. Bylo zjevné, že kdysi sloužila jako mučírna. V severozápadním rohu na stěně byl další železný plát sloužící ve své době jako zrcadlo. Uprostřed místnosti stál kamenný stůl s odvodním otvorem na tělní tekutiny, ústící do kamenné misky pod stolem. Do stolu byly vyrýhované ornamenty pravděpodobně černé magie. Na stěně byly okovy, v rohu španělské boty a v severním rohu menší kotlík s ohništěm na žhavení želez. Nad ním byl ve stropě průduch sloužící jako komín. Vzhledem k tomu, v jak špatném stavu byl Konrád, tak mě napadlo uvařit léčivý odvar ihned v tomto kotlíku, ale bohužel na to nebyl čas. Příšera se už možná vyhrabala z díry a my ještě neměli prozkoumané, co je o patro níž.   Vrátili jsme se tedy na sever k hlavnímu kamennému schodišti, šli se podívat na jámu a naneštěstí jsme zjistili, že naše obava se naplnila a bůh ví, kde na nás Lýdie číhá. Seběhli jsme po schodech dolů do nevelké místnosti. Vedly z ní troje dveře. Dvoje na sever a jedny na jih. Na stěně mezi horními dveřmi byla socha ďábla, která původně držela nějaký kulatý předmět a které chyběla ruka a noha. Chybějícími končetinami byly zapřené severovýchodní dveře. Když jsme se ke dveřím přiblížili, ozval se za nimi mužský hlas, který nás prosil, abychom ho vysvobodili.   Z toho, co říkal, jsme pochopili, že on je ten tajemný rytíř, který ošetřil zraněného goblina dole u cesty (marně) a jehož stopy se nám ztratily v lese cestou do Bajdžinek. Prý když došel do Bajdžinek, viděl zmasakrovanou vesnici a odjíždějícího Neziána s vozíkem. Sledoval ho až ke zřícenině. Vlezl do podzemí, kde potkal hrůznou Lýdii, kterou se pokusil zničit výbuchem (jeho snaha nebyla opět moc úspěšná). Bohužel v ten samý okamžik, kdy nálož vybuchla, tak ho někdo praštil do hlavy, až ztratil vědomí a probudil se v této místnosti bez světla, nahý a bez svých věcí a zbraní. Říkal, že se jmenuje Markus, tak jsme se ho hned zeptali, zda mu patří čutora s písmenem „M“. Oznámili jsme mu, že jím ošetřený goblin bohužel svým zraněním podlehl a že si už tedy může čutoru vzít zpět.   Odsunuli jsme kamenné končetiny, zapřené o dveře, a Markuse osvobodili. Fabio poznav rytířský stav nabídl nahému Markusovi svůj plášť. Markus s povděkem přijal a řekl, že ví, kde jsou jeho věci, a že s jeho věcmi je i Líza. Nechtěla jsem tomu úplně věřit a chtěla jsem ještě prohledávat dál podzemí, ale Markus byl přesvědčivý, zřejmě má nějaký šestý smysl, a hlavně Konrád už mlel z posledního. Museli jsme na vzduch, uzdravit Konráda a vymyslet plán likvidace Lýdie za pomocí Šampiho.   Vyšli jsme tedy na povrch a já začala sbírat po okolí dřevo na oheň. Ostatní vymysleli plán a samozřejmě kromě Konráda opět sestoupili do podzemí. Pochopila jsem, že se chtějí nechat pronásledovat Lýdií chodbou k díře, tam nechat Šampiho, aby včas vybouchl, a pokračovat chodbou na východ a pak rychle na sever a ven…   Už jsem měla zapálený oheň a téměř vroucí vodu v kotlíku, když se z podzemí všichni vyřítili, chňapli Konráda a se slovy „Utečte, co nejdál můžete!“ prchali ze zříceniny pryč… Utíkala jsem sice ze všech sil, ale výbuch byl tak velkolepý (Šampi byl opravdu jednička), že kamení létalo vzduchem na hony daleko a jeden mě trefil. Docela to krvácelo a bolelo, ale byla jsem hlavně ráda, že to nebyla jedna z nechutných končetin Lýdie.   Kluci to tam šli pak ještě prohledat, ale ze zříceniny a podzemí zbyl opravdu jen kráter. Vzhledem k tomu, že Konrád už byl téměř v bezvědomí a skoro nedýchal, odnesli jsme ho do gobliního srubu, kde jsem konečně mohla uvařit léčivý odvar a Konráda zbavit té plísně. Slíbil, že už příště nebude rýpat sekyrou v plísni, ale moc mu to nevěřím… Markus našel nějaké vhodné oblečení, všichni se najedli a odpočinuli. Potom začal Krut s pohřbíváním mrtvých vesničanů, což vzhledem k jejich počtu trvalo dlouho, takže jsme nakonec ve vesnici strávili noc.