004 - Setkání se zlobry

Noc proběhla naštěstí v klidu a vyspali jsme se do růžova. Když jsme ještě za ranního šera vystoupali téměř na nádvoří, spatřili jsme stín čehosi, co se pohybovalo, chřestilo a zalezlo do zrcadlové místnosti. Vzpomněla jsem si na pohádku o medúze, která byla prokletá princezna do těla napůl hadího s hadím ocasem a hadími vlasy a pohledem, který působí zkamenění. Vzhledem k tomu chřestění a k tomu, že majitel toho stínu nesl pravděpodobně louč, bylo pravděpodobnější, že se jedná spíše o medúzu než o baziliška. Zatímco Fabio neohroženě se štítem před sebou zamířil přímo k zrcadlové místnosti, my ostatní jsme obešli nádvoří z druhé strany, abychom se přesvědčili, že jsou opravdu všechny otvory zazděné. Když jsme pak došli k Fabiovi, zdálo se, že konverzuje s kýmsi za zazděným otvorem v zrcadlové místnosti.   Syčivý ženský hlas patřil opravdu medúze jménem Javona. K našemu velkému překvapení však nebyla zákeřná ani agresivní, ale sympatická a povídavá. Z jejího vyprávění vyšlo najevo, že se snaží svému prokletí bránit, chodí s plachetkou před obličejem, ale občas se to nepodaří a stane se „nehoda“ (viz zkamenělé sochy na nádvoří). Žije tu v ústraní, aby nikomu neublížila, ale pořád jí sem chodí nějací hrdinové či hledači atrakcí a senzací a je těžké se před nimi schovávat a občas to prostě nevyjde. O tom, proč a kdo na ni kletbu seslal, nechtěla hovořit. Ale zmínila se, že dříve byla obyčejná barvířka z vesnice Dubina. Po jejím prokletí se pochopitelně často stěhovala a než se přestěhovala do tohoto chrámu, bydlela nějaký čas na nedalekém hradě. Nabídla jsem se jí, že bych se mohla zeptat Ernesta na nějaký lektvar pro sejmutí kletby, ale říkala, že už s ním mluvila, že je na to krátký. Napadlo mě, že bych se mohla po nějakém takovém lektvaru nebo alespoň receptu na jeho výrobu pozeptat v Ife. Když jsme se Javony zeptali, zda neví, co se stalo s Lízou a jejím únoscem, říkala, že ví, že se jich lekla a omylem se na ně instinktivně podívala. Ten chlápek se schoval za Lízu, takže zkameněla jen Líza a on ji v úleku povalil, takže se jí ulomila hlava, kterou popadl a vzal do zaječích. Když jsme se jí zeptali, zda umí odkameňovat, řekla, že ví jak na to, a dokonce by uměla i odkamenit dvě části těla tak, aby pak byly srostlé.   Javona však nebyla jen sympatické a upovídané děvče, ale měla i obchodního ducha. Za to, že nám pomůže Markuse a Lízu odkamenit, chtěla protislužbu. Přála si, abychom vyrazili do nedalekých jeskyní, kde žijí zlobři, a jednoho – výjimečně vzdělaného, sečtělého a přemýšlivého zlobra jí namluvili, aby nebyla v chrámu tak sama a měla si s kým povídat. Výhodou by totiž bylo, že zlobři jsou díky své kamenné kůži na fatální medúzí pohled imunní. Na oplátku slíbila, že bude zatím studovat slovník a pokusí se přeložit větu, kterou vzneslo orákulum, když jsme umístili správně žetony na rytiny. Nezbylo nám tedy nic jiného než souhlasit. Aby byly námluvy úspěšné, napadlo nás vyrobit sošku Javony. Agga jakožto zručný truhlář se toho ujal, ale byla potíž s tím, jak zjistit, jak vlastně vypadá za plachetkou. Konráda napadla skvělá myšlenka, aby plachetku namočila a připlácla si ji na obličej, takže budeme moci vidět její rysy, aniž bychom za to tvrdě zaplatili. Jak Konrád navrhl, tak Javona učinila a Agga vyřezal celkem obstojnou podobiznu, s níž byla docela spokojená i Javona.   Pak už jsme nemeškali a vyrazili směrem na východ k jeskyním. Když jsme se již blížili, zdálky jsme viděli nějaké obrovské monstrum, jak zalézá do první z jeskyní. Zatímco jsme se rozmýšleli, zda do jeskyně za zlobrem vyrazit a jakou taktiku zvolit, vyskočil zpoza blízkého kamene jakýsi cizinec s kuší a fujarou. Představil se nám jako Baltazar bard, obchodník s whisky z Ife, který hledá svou známou Nikeu. Nikea potvrdila jeho totožnost, takže jsme neměli důvod mu nevěřit. Varoval nás před zlobrem, který sídlí v této jeskyni a který má velkou sekyru a štít.   Vlezli jsme tedy do jeskyně a prošli chodbou do jeskynní místnosti. Na vstupní straně byl stůl s nějakými písemnostmi, nádobím a třemi židlemi. U zadní stěny byla chaloupka, před kterou spal obrovský zlobr a chrápal. Bylo nám divné, že byl oblečený do trpasličího oblečení. Budit se nám ho ale přeci jen nechtělo, přestože jsme byli předem upozorněni na jeho vysoké IQ a vybrané chování. Agga pronikl do chaloupky, ve které našel jen tři malé postele a vybavení pro tři obyvatele nízkého vzrůstu. Moc moudří jsme z toho nebyli, proto jsme se odvážili pomalu a něžně zlobra probudit. Fabio ho uctivě a s respektem pozdravil, představil nás, řekl mu důvod naší návštěvy a předal vzkaz od Javony. Agga ukázal zlobrovi sošku Javony, který si ji nedůvěřivě prohlédl a poté ji odhodil na zem. Vypadalo to, nejen že není ani trochu potěšen námluvami, ale navíc že nechápe vůbec nic z toho, co se mu snažíme sdělit. Vydával ze sebe akorát nějaké podivné skřeky. Začali jsme tušit, že tohle není Janovin vyvolený. Jediné, co jsme z jeho skřeků pochopili, bylo, že se jmenuje Hugeba.   Dali jsme se proto do důkladného prohledávání místnosti. Fabio našel na stole papyrus se seznamem ingrediencí a také jsme si všimli lahve, ve které zbylo pár kapek nějaké tekutiny, a tří kalíšků, ze kterých zřejmě někdo pil. Přečetla jsem si seznam ingrediencí a snažila si uvědomit, jaký lektvar se z nich umíchává. Pak jsem si vzpomněla na základní knihu alchymie, kterou jsem si párkrát prohlížela u Ernesta, kde byl tento recept uvedený. Došlo mi, že se jedná o recept na lektvar metamorfózy. Řekla jsem to ostatním s tím, že to vypadá, že kdosi tento lektvar použil a proměnil se ve zlobra. Rozhodla jsem se zkusit zlobra odčarovat a pokapala ho výluhem z černokvítku bahenního. Dnes mi Tiamat dopřál úspěchu, protože k našemu údivu se najednou zlobr proměnil ve tři trpaslíky, respektive dva trpaslíky a jednu trpaslici. Představili se nám jako Hulin Becher ┼, Gerdie Becher Durlacher ┼ a Balir Durlacher ┼ (Hugeba:o). Gerdie nám nechtěla nic prozradit, ale kluci byli výřečnější a prozradili nám, že v tomto jeskynní komplexu žijí už dlouho, ale že se tady začali roztahovat zlobři. Zkusili vše možné a radili se kde s kým, až jim jeden alchymista v Ife dal recept na lektvar metamorfózy. Původní idea byla, že se promění ve 3 zlobry a zlobrům domluví nebo je nějak přelstí a vyženou. Protřelý alchymista jim už ovšem neřekl, že se změní v jednoho zlobra dohromady a že navíc přijmou i zlobří inteligenci, takže nebudou sto vymyslet žádnou lest, ba si vůbec uvědomit, proč jsou najednou zlobrem…Děkovali za záchranu a nabídli se, že nám pomohou v boji se zlobry, pokud to bude třeba. Praví zlobři prý žijí v jeskyních vedle. Byli jsme za trpasličí posily rádi a tak jsme se vydali do vedlejších jeskyní.   Před jedním ze tří vchodů do jeskyní však stáli dva zlobři, kteří nevypadali příliš inteligentně, zato velmi udatně. Schovali jsme se tedy v nedalekém křoví a rozhodli jsme se jim napsat vzkaz. Ujal se toho Fabio s Aggou a vytvořili tento text: „Vážený pane zlobře, přijměte prosím pozvání od slečny Javony, sídlící v nedalekém chrámu moudrosti, východně od Vašeho obydlí. Jako symbol náklonnosti přijměte podobiznu ctěné dámy, která doufá v přátelský rozhovor při Vaší návštěvě. Vyslanci slečny Javony. P.S. Odpověď prosím ponechte na tomto místě.“ Konrád paralelně vytvořil poněkud poetičtější variantu: „Znám jednu medúzu, ta má tituly, má tituly, a zlobra chce a zlobra chce, chce se s ním potulit.“ Raději jsme ovšem zvolili text od Fabia a Aggy a Baltazar jej přišpendlil šipkou z kuše na strom, o který se zlobři opírali. Ti se lekli, chvíli vzkaz zkoumali a pak zavolali svou velitelku. Ta si chvíli vzkaz také prohlížela, podezřívavě se porozhlédla po okolí, vztekle utrhla větev se vzkazem a pak zalezla zpátky do jeskyně. Když se dlouho nic nedělo, došlo nám, že se osobnímu kontaktu asi nevyhneme.   Baltazar zahrál na svou fujaru a kouzlem tak odlákal zlobry od jeskyně, takže jsme do ní mohli nepozorovaně vstoupit. Nejprve jsme šli úzkou chodbou, která vyústila do jeskyně, kde na nás už číhala zlobryně. Marně jsme se snažili dorozumět se s ní po dobrém, zřejmě ani ona moc rozumu a diplomacie nepobrala… Díky statečnému Fabiovi, Konrádovi, třem trpaslíkům a mému čarovnému hodu balvanem, který dvakrát zasáhl zlobryni do zubů a čelisti, se nám ji podařilo přemoci. Dříve než jsme ji však zbavili života, ozval se za našimi zády mužský drsný hlas:„Co se to tady děje?“. Otočili jsme se a uviděli dalšího zlobra. Na první pohled bylo jasné, že to je ON, Javoního srdce šampión. Když jsme mu vysvětlili, kdo jsme, že přicházíme v dobrém a že jsme bojovali v sebeobraně, uklidnil zlobryni a představil se nám jako Starý Hummar. Když jsme mu řekli o vzkazu, který jsme mu zanechali na větvi stromu, obořil se na zlobryni, která mu ho s omluvným výrazem a i s větví přinesla. Starý Hummar si vzkaz přečetl a vyzval nás, ať mu ukážeme podobiznu Javony. Soška už byla poněkud otlučená, ale stále z ní byly poznat Javoniny přednosti. Vysvětlili jsme zlobrovi její nepříznivou situaci, a proč právě s ním by chtěla navázat něžné přátelství. Starý Hummar vypadal potěšeně a s pozváním souhlasil. Ještě jsme s ním vyjednali spravedlivé rozdělení jeskyní, aby v nich mohli pohodlně a bezpečně žít trpaslíci a zlobři zároveň. Trpaslíci byli s dohodou spokojeni a tak jsme se s nimi rozloučili. Starý Hummar nám ještě oznámil, že se zastaví hned druhý den a zeptal se nám, co by Javoně udělalo radost. Dali jsme mu pár tipů, hlavně na zasycení žaludku, a vyrazili zpět do chrámu.