005 - Chaloupka paní Ellie a patálie s bobry

Javona byla nadšená, že byla naše mise úspěšná a že se už zítra seznámí se Starým Hummarem. Zatímco jsme byli vyřídit poselství, tak nezahálela a pomocí slovníku zjistila, že orákulum opravdu položilo otázku, která zněla: „Jaká je tvoje otázka?“. Chvíli jsme přemýšleli, zda díky tomuto astrálně-magickému zařízení zjistit, kde se nalézá Nezián s Lízinou hlavou, ale přišlo nám to trochu jako plýtvání této vzácné možnosti a rozhodli jsme se zkusit pátrat po nich sami a zatím orákulum nevyužít. Javona nám ještě řekla, že sehnat lektvar odkamenění není takový problém a v Ife ho určitě bude některý z místních alchymistů mít. Nechat srůst dvě kamenné části je už ale větší oříšek, nicméně kousek na východ prý žije v lese stará bylinkářka, která umí namíchat mast, pomocí které to jde…   Chvíli jsme tedy přemýšleli, jak dál postupovat, zda jít pro mast na východ, či se vydat hledat Neziána s hlavou. Dospěli jsme k závěru, že nejdřív potřebujeme hlavu a až pak budeme řešit mast. Nedařilo se nám ale ve skalnatém terénu najít Neziánovy stopy a určit směr, kterým šel. Napadlo mě, že bych zkusila pomocí kouzelného lektvaru přivolat nějakého místního ostříže a zeptat se ho, zda si nevšiml, že by odsud včera někdo odcházel a kam šel… Sice se mi podařilo uvařit lektvar Zvířecí řeči, ale na přivolání ostříže jsem použila veškeré své zásoby pižmovouse vonného, ale nikoho se mi bohužel přivolat nepodařilo. Rozhodli jsme se tedy jít do lesa, abychom tyto byliny našli. Zamířili jsme na východ s tím, že už se cestou stavíme u bylinkářky pro mast. To jsme ovšem ještě netušili, co nás tam čeká…   Cestou lesem se nám podařilo najít pižmovouse, byl ale utržený a bylo jasné, že tady byl nedávno někdo na sběru. Asi za hodinu jsme došli na mýtinu, kde stála chaloupka a nedaleko od ní studna. Zaklepali jsme na dveře, ale nikdo se neozýval. Vešli jsme tedy dovnitř a zjistili, že bylinkářka není doma. Na stole jsme objevili botanické knihy, papyrus s receptem a atlas hub. Také jsme si všimli, že na plotně je vylízaný hrnec od čehosi zeleného a vedle plotny vymáčené jestřábí pírko. Pravděpodobně upadlo jestřábovi, který sem omylem proletěl otevřeným oknem. Identifikovala jsem to jako špenátovou polévku s příchutí nějaké houby, která byla nalistovaná v atlasu hub. Napadlo mě, že se bylinkářka asi omylem proměnila v jestřába nebo v něco čtyřnohého, co tu zanechalo podivné stopy na podlaze. Byly to otisky rukou a nohou ve dřevácích, které byly všude po chaloupce, kolem chaloupky a vedly do lesa. Vrtalo nám hlavou, proč by bylinkářka chodila po čtyřech, jestli se v něco proměnila omylem či záměrně, nebo zda tam byl někdo jiný, kdo si půjčil její boty. Navíc byl v chaloupce zjevný nepořádek, kromě převrženého vylízaného hrnce i převrácené židle a shozené nádobí ze stolu na zem, což celou situaci nijak neobjasňovalo. S hromadou otázek jsme se rozhodli rozdělit na dvě skupiny. Fabio s Aggou zůstali před chalupou a čekali na bylinkářku, kdyby se vrátila. Konrád, Nikea a já jsme vyrazili po stopách do lesa. Asi po půl hodině jsme došli na mýtinu, kde byla kromě hub, které dala bylinkářka do polévky, nora nějakého zvířete, do níž vedly stopy. Zapálila jsem louč a vlezla do ní. Po pár metrech jsem narazila na křižovatku, z čehož jsem usoudila, že se pod zemí rozkládá bludiště chodeb a místností. Vycouvala jsem zpátky ven z nory a rozhodli jsme se raději vrátit a informovat Fabia s Aggou.   Když jsme dorazili k chaloupce, našli jsme před ní podřimujícího Fabia a roztřeseného Aggu, který říkal, že se byl podívat v prvním patře chaloupky a z bylinkářčiny ložnice ho přepadl tísnivý pocit. Rozhodl se už do chaloupky nepáchnout, tak jsme šli prozkoumat ložnici bez něj. Fabio objevil pod peřinou cosi chlupatého, co na něj upíralo bázlivě oči a pak to skočilo schovat se pod postel. Když jsme si na zvíře posvítili, zjistili jsme, že je to bobr a pochopili, proč je Agga tak mimo. Má totiž z bobrů fobii. Napadlo mě vypít ten lektvar, který jsem původně uvařila, abych si popovídala s ostřížem o Neziánovi. Nicméně bobr vypadal, že nerozumí ani jednomu z přízvuků bobří řeči, který jsem na něj aplikovala. Když jsme na něj ale spustili lidskou řečí, začal pokyvovat hlavou. Takže jsem lektvar vyplácala zbytečně, škoda že jsme nezkusili opačné pořadí. Nicméně jsme se dozvěděli, že bobr je opravdu proměněná bylinkářka. Protože už byla noc, tak jsme se rozhodli vyspat a v pátrání pokračovat až ráno. Nedařilo se mi usnout, protože mi vrtalo hlavou, proč je bylinkářka proměněná v bobra a ne v jestřába a taky jsem byla naštvaná, že ostatní nechtějí držet hlídky. Aggova fobie mezitím nabrala neuvěřitelných rozměrů, nejdřív zalezl do studny a pak nás během noci budily zvuky jak na staveništi, protože se rozhodl chaloupku opevnit mohutnou dřevěnou palisádou, aby na něj bobr nemohl. Nepomohlo nic, ani přesvědčování, že to není bobr, ale bylinkářka. Možná bych se mohla někdy naučit uvařit lektvar, který by ho té nesnesitelné fobie zbavil.   Když jsme se ovšem probudili, bobr byl samozřejmě pryč, protože jsme nedrželi hlídky… Pak jsme našli v předsíni díru, kterou se dostal ven. Proč před námi prchal(a), když jsme mu(jí) chtěli pomoc získat zpět svou podobu? Místo odpovědí přicházely jen další otázky. Všechno navíc komplikovalo Aggovo iracionální chování. Hodnou dobu nám trvalo, než jsme se z opevněné chaloupky dostali ven, protože Agga nám nevěřil, že tam bobr už není… Pak jsme se vydali po stopách bobra, které vedly kupodivu na mýtinu s norou. Chvíli jsme se dohadovali, kdo se do nory vejde a kdo se tam zasekne, až jsem se rozhodla tam vlézt. Zapálila jsem louč, vlezla do nory a doplazila se až na křižovatku. Když jsem si posvítila do severní chodby, světlo louče osvětlilo nevelkou místnost, ve které seděl bobr. Myslela jsem si, že je to bylinkářka, tak jsem na ni začala mluvit, ale ona namísto inteligentního posunkování na mě zaútočila! Začala jsem tedy couvat zpět a ještě než jsem vylezla ven, uslyšela jsem z jižní chodby slabé volání o pomoc. Hlas mohl patřit stařence, proto jsme usoudili, že bobr je normální bobr a bylinkářka je někde v útrobách bobřího podzemního bludiště…   Chvíli jsme se radili, co dál. S Nikeou jsme se rozhodly nechat kluky nahoře, aby se někde nezašprajcovali a hlídali vycukaného Aggu, a vlezly do nory. Plazila jsem se první s loučí a Nikea nás jistila zezadu. Jakmile jsme narazily na vyděšeného a agresivního bobra, hodila jsem po něm drcený animopýr tišivý, čímž se uklidnil. Vyplazily jsme se opět ven a bobr šel poslušně za námi. Zkoušeli jsme na něj mluvit lidskou řečí, ale nic se nedělo, tak jsem zase uvařila lektvar zvířecí řeči. Ukázalo se, že bobr byl opravdový, a když jsme se ho zeptali, jak to vypadá v podzemí, řekl nám, že je tam pár chodeb a místností, že tam žije jeho bobří rodina, ale že se tam objevila i nějaká divná bytost, která tam dělá chaos a huláká na celé bobroviště.   S Nikeou jsme tedy podruhé vlezly do nory s cílem zjistit, zda hlas patří opravdu naší bylinkářce, a pokud ano, tak ji osvobodit. Plazily jsme se kroutící se chodbou na jih, až jsme se ocitly nad velkou místností vzniklou sesuvem půdy. Skočily jsme tedy do ní a šly na její východní kraj, odkud vedla nora, ze které se ozýval již hlasitý stařecký hlásek. Nikea ještě navrhla, abychom místnost raději prozkoumaly celou, než vlezeme někam, kde by nás mohl někdo odříznout. Šly jsme tedy do západní části, kde se na zemi nafukovala velká houba. Než jsme stačily cokoli udělat, vybouchla a posypala nás svými sporami. Naštěstí jsme z toho vyšly bez úhony, ale došlo nám, že bude nejlepší odsud co nejdříve zmizet. Vlezla jsem tedy do chodbičky, která ústila do malinké místnosti, kde byla skrčená stařenka. Byla chudák celá zmatená, vůbec nevěděla, kde je a jak se tam ocitla. Navíc se bála oné nafukovací houby. Tak jsme ji uklidnily, že houba je už splaská a že ji vyvedeme ven. Musely jsme ji z místnosti vytáhnout za nohy, a když jsme šly k severní chodbě, všimly jsme si, že houba se posunula směrem k nám a už se zase nafukuje. Nechtěly jsme dostat další nálož, takže jsme rychle vytáhly stařenku nahoru a vyplazily se bez úhony na zemský povrch.   Zavedli jsme bylinkářku, která se představila jako Ellie bylinkářka, do její chaloupky a zeptali se, co se jí stalo. Ellie byla ale zmatená a řekla, že vůbec neví. Že si šla uvařit svou oblíbenou špenátovou polévku a dala si do ní houbu, která vylepšuje věci. Šla si po ní lehnout a pak už si jen pamatuje, jak je v noře. Když jsme ji pořádně vyzpovídali a zapojili naše veškeré mozkové závity, tak jsme přišli na to, jak to asi bylo: Ellie si chtěla uvařit špenátovou polévku s vylepšovací houbou. Nevšimla si ovšem, že se do polévky připletlo jestřábí pírko. Po dobré večeři si šla bylinkářka lehnout. Mezitím se do chaloupky vloupal opravdický bobr a vylízal po stařence hrnec s polévkou. V tom okamžiku zapůsobila kombinace jestřábího pírka a podivné houby magicky tak, že se prohodila těla těch, kteří polévku snědli. Zatímco se nahoře Ellie proměnila v bobra, opravdický bobr dole získal podobu stařenky. Bobr v lidském těle byl zcela vyveden z míry, pobíhal po chaloupce sice po čtyřech a v Elliných dřevácích a shodil kde co. Pak vyrazil instinktivně ke své noře, do které se sotva nasoukal. Protože byl ale ve stařenčině těle těžký, probořila se pod ním nora a on se tak ocitl v pasti. Mezitím se probudila Ellie a zjistila, že je v těle bobra. Byla z toho rovněž vyděšená, a když uslyšela, že jsme vešli do chaloupky a hledáme ji, raději se schovala pod peřinu. K ránu však účinky kouzelné polévky vyprchaly a ke svým myslím se vrátila těla. V chaloupce se tedy probudil obyčejný bobr, který upaloval do nory, kde objevil v propadlé díře stařenku, která byla celá vystrašená, protože nevěděla, kde je a proč tam je, a navíc se bála nafukovací houby.   Potom, co jsme si domysleli tento příběh, jsme se Ellie zeptali na mast, která umí spojovat kamenné části k sobě. Ellie nám rozpačitě sdělila, že je postup výroby poněkud neobvyklý. Dala nám bylinu s názvem Tygřík žahavý s tím, že ji musíme nechat projít tělem tygra a to, co z něj vyjde, máme spojit s maltou a kamenné části tím spojit. Pak by měly jednotlivé části srůst v jednolitý celek. Moc nadšení jsme z toho nebyli, ale co se dalo dělat, alespoň jsme měli jednu ze dvou klíčových částí masti. Tygra jsme se ale rozhodli shánět, až budeme mít co spojovat. Proto jsme se rozhodli vrátit za Javonou a vymyslet, jak se dostat za Neziánem.   Když jsme se blížili k observatoři, již zdálky jsme viděli, že na plošině probíhá nějaká bitka. Vystoupali jsme co nejrychleji nahoru, ale již bylo pozdě. Na zemi leželi mrtví či zkamenělí naši tři známí trpaslíci a zlobři, alespoň že bez Starého Hummara. Navíc tam leželo několik neznámých lidských těl. Za chvíli se objevila Javona a Starý Hummar, kteří se schovávali za stěnou v zrcadlové místnosti. Řekli nám, že chvíli poté, co dorazil Starý Hummar s doprovodem zlobrů a trpaslíků na návštěvu, observatoř přepadla skupina lidí. Byli chráněni dřevěnou bednou před zkameněním, takže věděli, kdo tady bydlí. Nicméně nečekali další společnost a tak došlo k bitce, kterou přežil asi jen jeden člověk. Sice utekl, ale vypadla mu nějaká kniha. Když jsme se do ní začetli, zjistili jsme, že je to Neziánův deník.