Gárwein
hráč: JIRKA
Gárweinovo příběh začíná v malém městě Traug. Toto město od nepaměti sloužilo jako hranice mezi územím svobodných měst a Velkou jižní pouští, která se rozprostírá na jih kam jen oko dohlédne. Na tomto pohraničním místě se proto často střetávaly všelijaké rasy a s nimi pochopitelně i odlišné zvyklosti a názory – potyčky a konflikty zde proto byly na denním pořádku. Gára vychovávala rodina z tesařské chatrče na okraji města. Nebyly to však jeho pokrevní rodiče, spíše dobrotiví lidé, kteří se ho ujali poté co jej nalezli jako nemluvně odložené v lese, zabalené jen do potrhaného kusu purpurového hadru. Kde je Gárův původ je jedna velká neznámá.
Už od malička to byl problémový hoch, který se rád připletl nebo dokonce vyprovokoval kdejakou rvačku a konflikty přitahoval jako by pro ně byl stvořený. Dalo by se říct, že byl všem jen na obtíž a proto nebylo divu, když Gára v jeho 15 letech otec vyhnal z domu, poněvadž už nebylo v jeho silách vzdorovat ohnivému temperamentu nezbedného mladíka. Jako ostřílený puberťák si Gár usmyslel, že nepotřebuje ničí pomoc a vydal se na jih do pouště, vybavený pouze běžnou tunikou, roztrhanými kalhoty a pobitou holí. Cestoval mezi skromnými usedlostmi a osadami, přes den si přivydělával jako pomocník místních zbohatlíků – často chodil do oáz ověšený vědry pro vodu, pomáhal s tesařinou v domácnosti nebo jenom hlídal klidný spánek svých chlebodárců před všudypřítomnými břídili a lapkami, kteří se zamýšleli obohacovat přivlastňováním cenností, zatímco jejich majitelé spali. Gár se však s nikým příliš nepřátelil a nikde ani příliš dlouho nezahálel. Často cestoval, především v noci za svitu měsíce.
Po nepříliš dlouhé době se nechal zaměstnat také jako nájemný žoldák, nechal si ukovat svůj první meč a pomocí něj vykonával vůli svých pánů. Pod praporcem kočovného kmene Zolin’urgh se podílel na všelijakých bojích ať už byly jakkoli čestné či smysluplné. Se zvukem cinkajících mincí Gárovo svědomí otupělo a stal se z něj dokonalý nástroj, který bezmezně plnil vůle svých stávajících pánů. Jako bojovník byl opravdu dobrý, snad už jenom pro to, že v životě nic jiného nepoznal a násilí bylo jeho denním chlebem.
Roky ubíhaly a Gár nepřestával cestovat po pustinách, měnit své zaměstnavatele podle toho kdo zrovna nabídl více a často se také stávalo, že se na bitevním poli setkával s protivníky, s nimiž dříve bojoval bok po boku. Nyní mu však nedělalo žádný problém setnout jim hlavu či probodnout srdce. S přibývajícím věkem a rostoucím počtem jizev i jiných zranění, nemohl Gárwein unikat svému svědomí do nekonečna a po necelých 20 letech v pouštních dunách se rozhodl, že už je zhnusen místním životem a vším tím masakrováním a rozhodl se navždy odejít z tohoto krví prosáklého místa. Jelikož si byl dobře vědom, že na jih dojde po několika dnech pouze k pobřeží a nekonečnému moři, rozhodl se vydat na opačnou stranu – na sever, zpět do lesů a kopců.
Cestou musel opět projít přes Traug, pokoušel se krátce hledat ve stopách minulosti, ale zjistil, že chatrč ve které vyrůstal je již vybydlená, polorozpadlá ruina zarostlá mechem. Když se vyptával v hostinci po svých rodičích, bylo mu sděleno, že jsou oba pochováni na zdejším hřbitově. Gárwein se ale k hrobu svých rodičů nevypravil, rozhodl se rovnou pokračovat ve své pouti za nepoznaným.
Pěšky pokračoval pár dní do většího obchodního města Nutra, které leží na Zlaté řece. Zde si za své úspory koupil výstroj, mladého koníka a v místní kovárně si nechal na zakázku vyrobit jedenapůlruční meč a oštěp s širokým ostřím pro boj s odstupem. Při odchodu z města zaslechl diskuzi dvou obchodníků, kteří hledali ozbrojený doprovod pro své karavany na cestách mezi Nutrou a Rozcestnou. Gár bez váhání nabídl své služby. Jednalo se o jednoduchou práci a konečně po dlouhé době nedošlo ani k žádným komplikacím. Na cestách mezi Nutrou a Rozcestnou strávil Gár celé léto, přičemž měl vždy raději cesty z Nutry na sever, kdy podvědomě prchal co nejdále od svého domova.
Dny byly kratší, noci chladnější, dokonce některé dny vzduchem poletovaly i sněhové vločky. Gárwein nebyl na takové podmínky zvyklý. Jeho práce pro obchodníky skončila až někdy začátkem podzimu, ve městě Rondava. V té době se i zásoby potravin i mincí ztenčovaly a bylo nutné se na čas někde usadit a připravit se cestu do Severských zemí. Nejprve pomáhal místním řemeslníkům, sem tam pomohl opravit plot či stodolu, čas od času se zúčastňoval lovu divoké zvěře. Na zabíjení těchto němých tvorů bylo cosi uklidňujícího, ve chvílích kdy stanul tváří v tvář vlku či medvědovi se cítil naprosto soustředěný a vyrovnaný, bylo to něco nesrovnatelného oproti boji s jiným člověkem… žádné chvástání ani urážky, žádná zrádnost a nevypočítavost, jenom čistý boj o přežití. Lov mu také usnadňoval krátký luk, který si nechal ve vesnici vyrobit.
Jednou se Gárwein dokonce přidal k výpravě na lov zlovlků, což byli mnohem větší a nebezpečnější stvoření než samotní vlci. V noci pak společně s bandou lovců přepadli smečku, která zrovna hodovala na čerstvě uloveném jelenovi. Během velice krátké chvíle se ukázalo, že úmysly lidských lovců byly nadmíru zbrklé a neuvážené, jelikož Gár po bleskovém masakru zůstal na živu sám proti třem přeživším zlovlkům. Zrovna ve chvíli kdy se nejmladší z nich rozbíhal, usadil Gárwein dva šípy na tětivu, napnul ji jak nejvíce dokázal a když se bestie odrazila od země, vypustil oba šípy s cílem zasáhnout její krk… podařilo se a stvůra dopadla na zem již mrtvá. Mezitím se již oba zbylí zlovlci rozeběhli a krouživým obloukem se snažili Gára napadnout ze dvou směrů. Bojovník na poslední chvíli uskočil a ve vzduchu tasil meč, ve hbitém švihu udeřil přímo na hlavu. Do lebky zvířete se meč zasekl tak hluboko, že se krev rozlétla do všech směrů a zbraň zůstala uvízlá přesně tam kde udeřila. Než se lidský válečník stihl rozkoukat a přemýšlet jak se vypořádá s posledním zbylým zlovlkem, byla krvelačná bestie již v bezprostřední blízkosti, odrazila se mohutnými tlapami od země a vyskočila po Gárovi. Štěstěna stála při něm. Zvíře secvaklo zuby na prázdno, pouze se svými drápy ve skoku podařilo člověka zranit na tváři. Chlupatý tvor se hbitě otočil ve snaze znovu zaútočit, jeho protivník však již stál připravený a v rukách obouruč třímal svůj oštěp. Zkušenosti mu radily vyčkat až se zvíře přiblíží a pak teprve udeřit prudkým, leč přesným úderem přímo do trupu, tam kde všichni podobní tvorové mají srdce. Zlovlk naposledy zavrčel a pak jen za sípavého kňučení zhynul. Gár setřel krev z obličeje, ještě se ujistil, že nikde v okolních křovích nečíhá další nebezpečí a pak se jal stáhnout největšího z vlků z kůže. Přinejmenším to byl důkaz jeho hrdinského činu, ale především měl nyní zajímavou trofej a teplou kožešinu do chladných podmínek.
Ve vesnici, když Gár odvyprávěl svůj příběh, se v očích některých stal hrdinou, ale našli se i tací, kteří vlkobijce považovali za vraha a domýšleli se, že své společníky chladně povraždil, oloupil a kožešinu jen cestou někde ukradl. Autory těchto drzých narážek ihned samozřejmě ztrestal tak jak to sám nejlépe uměl – z pěstních šarvátek vyšel bez jakékoli újmy. Místní rychtář, Alek Ronden, si temperamentního Gárweina oblíbil a osobně se angažoval, aby měl vše co potřebuje… především teplé jídlo, přístřeší a krásné ženy. Na oplátku mu byl vždy k službám a pomáhal kde bylo zapotřebí. Často doprovázel i místní gardu… ve skutečnosti to však byli Alekovi nohsledi, kteří tajně manipulovali s veřejností tak aby udrželi pověst svého pána v tom nejlepším světle a místní obyvatelé si jej vážili v nejvyšší úctě. Prostřednictvím nájemných lapků mnohdy lstivě zosnovali přepadení obchodníka či jiné osoby, která byla zrovna nejvíce na očích. Lapky pak Alekovi přívrženci společně s Gárem zrychtovali a v očích veřejnosti se těšili velkému potlesku. Podobných nečestností se v Rondavě dělo opravdu hodně. Zrádný rychtář Alek Ronden zneužíval zaneprázdněnost Halamaru se vzrůstající aktivitou Aravijců a odlehlost Rondavy od knížecího města. Krácením daní to začalo, ale časem se neštítil ani fyzické likvidace svých odpůrců a přívrženců knížete.
To už na Gára bylo moc, už se na těchto špinavých praktikách nechtěl podílet a rozhodl se odejít. Jak očekával, rychtář nechtěl riskovat únik informací a proto označil Gárweina za zločince a poslal na jeho dopadení několik svých věrných zbrojnošů – nikdy se už ke svému pánovi nevrátili, leč podařilo se jim smrtelně zranit Gárweinova koně. Uprchnuvší bojovník tak opět cestoval po svých a stále směřoval na sever až do Rozcestné a následně až do Halamaru. Gár měl ale stále pocit, že ho někdo sleduje a čekal, odkud se objeví tasená dýka. V Halamaru se také dozvěděl o Údolí a náhorní plošině a shodou okolností narazil na inzerát kupce Ječmínka Nachodila, že shání ozbrojený doprovod do Železného Údolí - protože chtěl zmizet a peněz měl sotva na pár dní, využil nabízenou šanci a přidal jsi se k Ječmínkově kupecké výpravě.
Po cestě pomohl Gár odrazit útok malé skupiny lapků - rychle pochopili, že je karavana ozbrojená a stáhli se do lesa. Tenkrát mu Ječmínek řekl, že jsou to Araviho zbojníci, kteří terorizují okolí čím dál tím dále od Vranova. Po pár dnech bez dalších incidentů dorazili do Železného údolí. Byla to ponurá vesnice, na úpatí ostrých hor, vystavěná po obou březích říčky Vlňavy. Znaven dlouhým cestováním, zašel hned za Tvrdkem Potměchutěm, kde měl předem domluvené levné ubytování ve stodole. Tvrdko byl totiž Ječmínkovým bratrancem. Gár si vybalil své osobní věci, odložil zbroj a nalehko, s tváří zakrytou pod kapucí se vydal do ulic usínajícího města. Chtěl si trochu pročistit myšlenky a pouvažovat kudy teď jeho kroky povedou…
Ulice Železného údolí byly široké a dobře osvětlené. Gár se zastavil na jednom z mostků, které se klenuly nad mrazivou řekou. Pozoroval jak se měsíc odráží na té dokonale křišťálové ploše nad níž se místy tvořila hustá mlha. Poslouchal to žbluňkání jak se voda nenásilně převalovala přes velké balvany dole v korytě, když v tom ho vyrušil nedaleký hluk. Zpozornil a hledal pohledem zdroj onoho ruchu. Jednalo se o lidské hlasy… spíše naříkání kontrastující s hrubými nadávkami. Zvědavost mu nedala a opatrně vykročil směrem, odkud si myslel že zvuky slyší. Došel až k místnímu hřbitovu, kde ve svitu měsíce zahlédl čtveřici postav v kápích... roky bojových zkušeností mu prozradily 4 statné trpasličí postavy. Skláněli se nad další postavou, kterou ale pořádně neviděl - snad další trpaslík či tlusté dítě.
Jeden z trpaslíků promluvil: ,,Pan Valipen vás chtěl živý, ale jestli nezačneš mluvit hajzle, tak mu na to seru a to kebuli ti vážně rozsekám." Následoval kop do břicha a trpaslík pokračoval: ,,Tak mluv, kde máš mladýho Pírka?" Ležící postava jen lehce zasténala: ,,Ne, už ne prosím..." Na to se od nedalekého domu ozvalo štěkání psa. Trpaslík sykl: ,,Bacha, mizíme, dej mu roubík, vyslechnem ho pozdějc." Sebrali ležící postavu a zmizeli podél hřbitovní zdi do lesa. Sice nepršelo, ale noc ozařovala jen ustupující půlka měsíce, takže i když se Gár vydal prozkoumat místo, kde je viděl, našel jen krvavou stopu a sponu... asi z pláště... ve tvaru listu. Dál sice stopy vedli podél hřbitovní zdi, ale pak zmizeli v lese.
Gár si pomyslel, kam se to zase dostal, že chtěl mít konečně klid a ne se připlést k dalšímu mordu. Pak si ale vzpomněl na staré přísloví pouštního kmene Zolin’urgh: ,,Ráno moudřejší večera!" a odebral se zpět do stodoly nabrat síly po dlouhé cestě. Zítra se poptá místních, jestli je to tady na denním pořádku.
Komentáře