UlrichK SoparzK

Narodil se jako Ulrich Soparz v roce 1962 do chudé rodiny dvou lidských rolníků na okraji Elfské říše. Jeho tehdy nepočetný lid byl elfy vykořisťován a utlačován, čemuž napomáhalo i to, že v té době na trůnu seděl Irual III., který se později stal pověstným pro svou krutost k ostatním rasám, načež zanechal říši po své smrti ve zranitelném stavu.
Ulrich žil ve vesnici Pokrovskoje v oblasti, kde se dnes leží království Bunra. Navzdory svému nízkému původu a absenci vzdělání se naučil v ranném věku číst a psát. Ve volném čase mezi prací na panských polích a domácích záhoncích si pod rukou sháněl a následně četl náboženské knihy, ale mimo to se také věnoval čtení šermířských manuálů a jejich praktikování. On i děti v jeho okolí si velmi užívali, když si mohli při nepozornosti svých rodičů obstarat hole v lese a jejich pomocí si představovat, jak jsou šlechetnými rytíři a hrdiny.

V deseti (patnácti) letech pak utekl z domova, jelikož odmítal útlak ze strany elfů a odsuzoval ochotu svých rodičů v tomto systému zůstat. Nějakou dobu se potuloval jako bandita, okrádal bohaté elfy a dával chudým lidem. Během tohoto tříletého působení se stal miláčkem lidu, kterého znal každý v kraji, ač nikdo nevěděl, kde se zrovna skrývá. V té době se také prohloubila jeho víra v jednoho konkrétního boha - Pota, boha moudrosti. Texty o něm mluvily jako o osvíceném pánu a pastýři svých oveček, který prosazoval rovnost mezi všemi. Vše se změnilo jednoho večera. Ulrich si připravoval svoji oblíbenou večeři, houbovou polévku s domácím chlebem, když z lesa uslyšel hluk blížícího se vojska. Rozběhl se ke své zbrojnici, ale bylo příliš pozdě. Vojsko obklíčilo jeho dům a proti elfským vojákům neměl sám šanci.

Z vězení ho propustili po desetiletí, v den, kdy mu bylo dvacet tři let. Celá léta studoval náboženskou filozofii. Nyní zcela oddaný víře v Pota se vydal hledat jeho chrám na ostrově Niora ve Středozemním moři. Několik měsíců se plavil na mořských vlnách, několik měsíců strádal. Jak se blížil ke svému cíli, začaly se mu jevit vize od jeho boha. Nejdříve jen drobné záblesky, které se stupňovaly k živým snům, jak pokračoval na své cestě. Po mnoha útrapách na moři konečně stanul nohama na pevnině.

Byl to úchvatný chrám. Postavený z blyštivého modrého kamene se tyčil nad útesem, nadnášený magickými rituály dávných časů tak, jak je pták nadnášený svými křídly. Klid zaplavil Ulrichovo tělo a poznání jeho mysl. Začal se učit klerikem. Mezi ostatními se stal velmi oblíbeným pro svou bystrost a rychlé učení. Opat chrámu ho v té době prý považoval za zázrak seslaný z nebes a za vyvoleného jejich boha. Ulricha v té době také jmenovali do rady chrámu.

Byl si svého talentu vědom, a co víc, byl na něj patřičně hrdý. Jakmile se jeho schopnosti začaly projevovat, často je ve vesnicích na okolních ostrovech představoval jako boží zázraky a rozšiřoval tak rozsah víry v Pota. Za jeho působení se tak náboženství téměř zdvojnásobilo.

Během svého studia narazil na zajímavou prastarou zmínku - v královstvích Anazab, Birian a Jidevan se udržovala tradice pojednávající o ztraceném městě pod písky, které mělo skýtat nevídané poklady. To co ho zaujalo ale nebyly blyštivé vázy a hromady zlata, ale artefakt, který se měl v tomto městě nacházet. Několik nocí probděl a dní promodlil, až se nakonec rozhodl, že se s výpravou vydá ono město hledat. Ve skrytu duše doufal, že by mu úspěšný objev mohl přinést jisté následnictví na post opata v klášteře. Ale zcela otevřeně také přiznával, že jde artefakt hledat hlavně proto, aby s jeho pomocí ukončil svrchovanost elfské rasy a pokud možno ji přivedl na kolena. Vydal se tedy se skupinou šesti kleriků do Rumatatu, ztraceného města.

Dorazili žízniví a vysílení. Vrzy zjistili, že je město smrtící pastí, kterou kdosi nastražil, aby uvěznil něco nebezpečného, co zůstalo uvnitř. Žádné kontaktování jejich patrona tady nefungovalo. Žádné zprávy ven. Byli tu sami proti celému světu. V prvních několika měsících čtyři z jeho bratrů zemřeli. Dva padli v boji s pekelnými bytostmi, připomínajícími kombinaci mezi člověkem a ďáblem, jeden z nich propadl trudomyslnosti a z neštěstí ztratil svou mysl, načež se změnil v děsivou obludu s chapadly a mocí temné magie. Zbylí klerici odhodlaně bojovali, aby nestvůru porazili. Na konci souboje padl další bratr, a krom Ulricha už tedy zbyli pouze dva.

Dlouho putovali městem od domu k domu, bojovali za vodu a potraviny. Jejich odhodlání ale upadávalo. Od místních ale zjistili, že v Pyramidě místokrálů má ležet brána, která jim otevře cestu z toho zapovězeného místa. Vydali se tedy do pyramidy. Těžkým bojem se dostali do prázdné kobky, kde se zabarikádovali a ulehli ke spánku. Olek, starší z dvojice kleriků, si té noci vzal ze zoufalství život. Věděl, že jim dochází zásoby a nejsou schopni se dostat ke konci. Edmund a Ulrich se ale vzdát odmítli. Den za dnem, hladoví a vyprahlí, se probojovávali jednou místností za druhou. Edmund padl rukou oživlé sochy. Ulrich, myslící jen na své povýšení, se s dvěma meči v rukách probourával jednou místností za druhou. Překonal hranici strachu a vše, co zbývalo, byl nekončící vztek a odhodlání. Nakonec se probojoval k posledním dveřím. S šokem zjistil, že pro jejich otevření je zapotřebí čtveřice amuletů, které ho pustí dál.

Rozzuřený a na dně, Ulrich sebral své zbraně a tři noci s nimi úporně sekal do dveří. Uvědomil si, že ho jeho bůh opustil, že ho pobouřil jeho cíl zajetí artefaktu a jeho použití proti rase elfů. Koncem třetího dne padl únavou a dehydratací. Ležel a umíral, srovnaný se svým osudem. V tom jednom momentu sebeuvědomění se něco v chodbě mihlo. Pokusil se stočit, pohlédnout, ale jeho oslabené tělo mu to nedovolilo. Místo toho ho chlácholil příjemný ženský hlas: "Nevysiluj se, K. Přišla jsem tě zachránit." Skláněla se nad ním nádherná mladá žena, oděná v rouše Adamově, pokrytá tetováním. Dotkla se jeho očí a zavřela je. Ulrich pocítil příval života. Poté bolest. Bolest po dobu, která se zdála být věčná. A pak... pak už viděl jen nekonečná, zeleno-modrá pole mlhy, která se rozkládala všude kolem něj...