001 - Zmizení Lízy z Javořiny

Všechno to začalo brzy ráno dne 14. 9. 1226 bušením Líziný mámy na dveře naší chalupy. Ptala se nás, jestli jsme neviděli Lízu, že ji odvčerejška nemohou najít. Dostala jsem o ni strach, a tak jsem se hned vydala hledat ji do vesnice. Před hospodou byl rozruch, hospodský pohůnek se snažil vzbudit rychtáře kvůli nečekané návštěvě nějakého vyšňořeného šlechtice. Rychtář se zase v noci nadrátoval jak kára, takže mu trvalo, než do hospody dorazil v jakž takž použitelném stavu… Do toho hysterická Lízy máma a hospodský, který nevěděl, jestli se dřív poklonkovat rychtáři a šlechticovi, či se strachovat o svou dceru… Vlezla jsem do hospody a sedla si ke stolu ke Konrádovi a Aggovi. Agga se snažil být nenápadný, ale jeho ucho se zvětšovalo úměrně úsilí, se kterým poslouchal, co se říká u stolu s honorací. Pochopili jsme, že i šlechtic, který se rychtářovi a hospodskému představil jako Fábio, hledá Lízu. Vyslal ho Lízy příbuzný z Ife Marion, aby ji varoval před nebezpečím. Cesta mu bohužel trvala dlouho, protože měl nějaký trable s koněm a musel jít značnou část cesty po svých, na což prý není zvyklí… Chvíli to trvalo, než hospodskému došlo, že Mariona opravdu zná a ke které části příbuzných patří. Hospodský se mě zeptal, jestli nevím, kde Líza je, a tak jsme byli vtaženi do debaty. Hospodský s nelibostí přiznal, že se poslední 3 dny vídala s nějakým švihákem, jménem Nezian, co se ubytoval v hospodě. Nehnuli se od sebe a tak je možné, že se spolu někam zatoulali. Proto nás napadlo prohledat pokoj Neziána a Lízinu světnici.   Neziánův pokoj byl prázdný, našli jsme jen stopy od jeho zabahněných bot. Lízy světnice byla uklizená, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se sbalila na cesty. Z toho jsme usoudili, že ji ten mizera, kterej byl prej navoněnej od hlavy k patě a rozhazoval měďáky na všechny strany, oblbnul a někam zatáhl nebo unesl. Na to jak je Líza chytrá, tak na tohle nikdy čuch neměla… Využila jsem svého stopařského umění a našla otisky Neziánových bot i v tom bahništi před hospodou a pak i otisky drobných Líziných střevíců. S Konrádem, Aggou a Fabiem jsme sledovali stopy až ke hřbitovu. Vypadalo to, že ji Nezián nijak netáhl a že s ním šla dobrovolně. Stopy pokračovaly dál do lesa, tak jsme se domluvili, že si zajdeme rychle pro cestovní věci a za chvíli se tu zase sejdeme. Za pár minut jsme už vyráželi po stopách na JZ od hřbitova do lesa.   Asi tak po půl hodině cesty jsme došli na mýtinu, která vypadala, jako by ji sežehl drak… Navíc jsme objevili stopy od koně, který na mýtině přešlapoval už několik dní (a prý to nebyl ten Fabiův) a kolejnici po vozíku. Soudě podle ohořelých kousků hadrů jsme se dovtípili, že ten lump Lízu přepadl. Líza se bránila svým kouzelnickým uměním ohně, nicméně hrubá síla zřejmě zvítězila a Líza skončila svázaná či omráčená ve vozíku, se kterým Nezián ujel Bůh ví kam… Byly zhruba 3 hodiny odpoledne, když jsme se rychlým tempem vydali pronásledovat vozík podle kolejnic otisknutých v bahně. Začalo se už stmívat, když jsme si všimli po pravé straně cesty postavy opřené zády o strom. Hned jsem poznala, že se jedná o goblina s největší pravděpodobností z vesnice Bajdžinky, která se nacházela kousek na sever od cesty. Goblin byl bohužel už mrtvý, přestože jeho bodné rány očividně bez úspěchu někdo ošetřil. Goblin měl také u sebe čutoru s vodou s vyrytým písmenem M. Napadlo nás, že by mohla patřit Lízinýmu strýci Marionovi. Od Goblina vedly stopy od okovaných bot, patřících patrně léčiteli, směrem k Bajdžinkám, zatímco koňské stopy a koleje vedly dál po cestě na západ. Chvíli jsme diskutovali a rozhodovali jsme se, zda pokračovat dál po kolejích či se jít podívat, co se v Bajdžinkách děje. Já jsem chtěla pronásledovat Lízu, ale ostatní chtěli jít do Bajdžinek, což vlastně doteď nechápu, protože se o goblinech vyjadřovali dosti nepřátelsky, nechci teda jmenovat, ale hlavně Fabio s Konrádem… Musela jsem je hodně přesvědčovat, že když jsou se mnou, tak jim žádné nebezpečí od goblinů nehrozí, protože to jsou moji přátelé z dětství, moje druhá rodina… Snažila jsem se v té tmě sledovat stopy záhadného léčitele, ale ty se mi brzy ztratily v lese.   Když jsme se přiblížili k Bajdžinkám, byla už tma jako v pytli. Konrád díky svému supervidění identifikoval na návsi asi 20 postupně chladnoucích a jedno stále horkokrevné tělo… Když to řekl, udělaly se mi mžitky před očima, protože mi došlo, že by to mohli být moji přátelé goblini… Běhala jsem od jednoho k druhému a opravdu poznala spoustu svých přátel – žen, starců a dětí. Všichni byli mrtví. Pak jsem si všimla, jak už se Konrád s Fabiem napřahují svými zbraněmi nad dosud živým goblinem, ve kterém jsem poznala kamaráda Kruta. Na poslední chvíli jsem je stačila zastavit! Krut mě taky poznal a očividně si oddychnul. Zkroušeně nám vyprávěl, že jeho vesnici napadl chlápek, který tam přijel na voze, na kterém měl pytel s mrtvolou. Ten bastard teda musel vesnici objet a napadnout ji ze západu! A ve vesnici byly jenom ženy, starci a děti, protože muži byli na výpravě, takže to měl jednoduchý…   Nemohla jsem uvěřit tomu, že by byla Líza mrtvá, přestože mi Krut živě líčil zápach jejího rozkládajícího se těla… Krut nás pozval do jejich poradního srubu na občerstvení a odpočinek. Trvala jsem na tom, že ihned vyrazíme po stopách kolejí za Lízou, ale únava a spánek mě přemohly. Ostatní drželi celou noc úzkostlivě hlídky.  

15. 9. 1226

Jaké bylo ráno jejich překvapení, když se probudili živí a zdraví a zjistili, že je Krut zákeřně nerozsekal!